Smrt s rolničkami 1.

(interaktivní detektivní pohádka)

Jeho Veličenstvo Stavivoj III. Mrzutý seděl ve své královské pracovně a otráveně hleděl na obří hromadu pergamenů k vyřízení. Nenáviděl pergameny. Nenáviděl vyřizování a především nenáviděl vládnutí. Měl rád lov. A turnaje. S aktivní kariérou na kolbišti dávno skončil, ale rád se díval, jak se ti mladí sportovci v aréně mlátí po hlavách. Uklidňovalo ho to.

Ze všeho nejvíc nenáviděl slavnostní hostiny.

"Jsme připraveni, Veličenstvo," oznámil komoří, jenž právě vešel, "slavnostní hostina může začít."

Stavivoj Mrzutý cosi mrzutě zabručel, pak se otázal: "Kde je královna?"

Komoří zaváhal. "Její Veličenstvo dosud dlí v zahradě, ale -"

Král jej zarazil. Tak je to pořád. Královna se stará o svoje kytičky, princ hledá jen, kde by co rozmlátil, a princezna tráví mládí v dílně dvorního alchymisty. Aspoň že ten kluk je po mně.

Oficiální večeře s celým dvorem byla jako vždy nevýslovně nudná. Král seděl v čele nechutně dlouhé tabule a snažil se tvářit důstojně, protože dvorní umělec maestro Patlallino si právě dělal skicu jeho tváře na královu velkou zlatou sochu, jíž má být ozdobeno nádvoří na výročí korunovace.

Kuchař Borovička dokončil předčítání seznamu chodů, kuchtíci začali nosit na stůl a šašek zahájil svoji obvykle trapnou produkci.

Nikdo ji nesledoval. Královna se polohlasem bavila se zahradníkem na téma azalek, princ Vladiboj, jako vždy v brnění, se pokoušel jíst telecí vývar jen pomocí dýky. Princezna Střechslava seděla smutně; závoj přes obličej, nedokonale zakrývající čerstvě ohořelou ofinu a obočí, naznačoval, že poslední pokus se opět nezdařil.

Šašek právě tahal z klobouku vycpaného králíka, a to bylo tak deprimující číslo, že král raději odvrátil zrak. Jeho pohled se zastavil na mohutné postavě kapitána hradní stráže Daniela Duba z Dubí, jenž si cosi špital se svou snoubenkou.

Stavivoj III. v podstatě nebyl proti sňatkům svých podřízených, ale tentokrát... Liliana, kapitánova nastávající, byla totiž lesní víla.

"Nedalo by se s tím přece jen ještě něco dělat, barone?" otázal se znechuceně purkrabího, který seděl vedle.

Baron Oto z Chroustova měl zvláštní schopnost vždy přesně vědět, co má Jeho Veličenstvo na mysli.

"Víte přece, že královna víl byla pro," odvětil, čímž bylo řečeno vše.

"A nyní, velevážené publikum," šišlal šašek nosovým tenorem a mával přitom pestrobarevným koženým vakem, "kdo se odváží sáhnout do Pytle překvapení?"

Zřejmě mu uniklo, že zahradník Tadeáš, jeho obvyklý partner pro podobné vtípky, jejichž podstatou byl obvykle med a peří, před chvílí odkvačil směrem k záchodu. Žádný z přítomných nedal najevo ochotu udělat ze sebe blbce.

"Nikdo? Ale panstvo, vždyť na tom nic není..." Klaun pohroužil pravačku do pytle. Vzápětí vykřikl a s křečovitým chroptěním se svalil na zem.

"Řekla bych, že se lepší," poznamenala královna.

Princezna zaječela. Pytel se odvalil stranou a vylezl z něj obrovský černý had.

Nyní, drazí čtenáři, můžete poprvé rozhodnout o vývoji příběhu. Koho má král pověřit vyšetřováním? Bude to kapitán Dub z Dubí? Purkrabí Oto z Chroustova? Anebo někdo nestranný, jako je hejtman sídelního města Ambrož Zátka se svým pobočníkem golemem Neotesánkem?

>>další díl