POHÁDKA 3

*3*

A mrzlo, až kosti lkaly a sníh křupal, jak se

mládenec s hnědákem dostávali k okraji lesa.

Z okraje byl vidět kříž na kostelíčku, a po

chvilce už oba slyšeli zvonění kladiva o kovadlinu.

Ferda zastříhal ušima a přidal do kroku.

Martin mu přitáhl otěž, a jak šel vedle něj,

tak mu pošeptal do ucha:

„Nechvátej… slyšíš, jak zvoní?

Takhle kovářům práce vycinkává.

Třeba tam má dvacet koní a budem čekat…

...marná sláva.“

Kovář Kamil zrovna odložil kladivo a pořádně

rozpumpoval měch, aby vzduchem výheň oživil.

Za chviličku vyjmul ze žhavých uhlíků skoro doběla

vybarvenou špičku motyky, položil ji na kovadlinu

a opět se chopil kladiva.

S prvním úderem se za ním ozvalo:

„Buď zdráv, kováři… ať se dílo podaří.“

Otočil se, usmál a zahřměl silným hlasem,

neb potichu mluvit neuměl.

„Jémine, ahoj Martine. Počkej, jen srovnám tady

tu motyku, aby stará Panáčková netropila rotyku,

že nemá s čím pole okopávat.“

„A co Librunka, už se bude vdávat?“ optal se Martin

na kovářovo dceru a ihned dodal:

„Vždyť už má ten správný věk…“

Kamil ještě několikrát klepl kladivem, proti světlu

zkontroloval práci a až pak odpověděl.

„Věk… no to ona by měla. Jenže aby vůbec někoho chtěla.

Na tancovačce ji mládenci prováděli a ona nic.

A přitom tanečníci skvělí. A z dobrých rodin.

No co by chtěla víc???“

„Třeba pořád na toho pravého čeká,“ zasmál se Martin

a rozhodil ruce.

„Čeká… čeká, ale čas je jako řeka. Já ji sice do ničeho nenutím...“

„Tak počkej,“ skočil mu do věty Martin,

„ten pravý se objeví a pak nezabráníš v letu perutím.“

„Asi máš pravdu, Martine,“ pokýval kovář hlavou,

„a… jenom jsi zašel, nebo potřebuješ služby mé…?“

„Když už se, Kamile, ptáš. Ferda ztratil dvě podkovy.

Ztratily se… byl to mžik. Že mi ho zas okováš?

Já zatím zajdu do hokynářství a až tam budu hotový,

nezajdeme na žejdlík?“

Mistru kovářskému zasvítily oči.

„Na jeden žejdlík, když je mráz? To si radši dáme máz.

Tak já se pustím do díla a… a že pozdrav posílám.“