POHÁDKA 6,7

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Dřevorubec Martin po vyrušení čarodějnic odvedl koně ke kováři Kamilovi. Kovář vyspravil jeho valachovi kopyta a Martin si mezi tím došel na nákup. Potom společně pojedli a v té chvíli se vrátila z výletu kovářovo dcera Librunka...

*6*

 

Librunka zatím třela otepí sena Bělku do sucha,

protože byla od trysku trošku schvácená. Bělka byla klidná,

ale vlastně dost udivená. Librunka na ni ve stáji pokaždé mluvila,

ale dnes byla docela potichu.

Kobylka ji po očku pozorovala a viděla, že Librunka má takový

zamyšlený výraz, který vídala někdy u kováře. Co se děje?

Ptala se sama pro sebe, ale byla mladá a za chvilku pohodila hlavou,

protože věcem lidským nerozuměla a konečně odpověděla zařehtáním

na Ferdovo také řehtavé pozdravení.

Librunce vrtalo hlavou, co vlastně na mýtince dnes viděla a slyšela.

Taky nevěřila povídání stařenek, když se sešly u draní peří,

že v Boromírském lese straší, ale…

Dnes zažila něco, co jí říkalo pravý opak.

 

Když připravila pořádný kovářský oběd, napadlo ji, že se projede.

S Bělkou vyjížděla na výlety moc ráda. Toulaly se spolu kolikrát

až po panském údolí, což je daleko předaleko za Boromírským lesem.

V chalupě bylo v zimě mnohem méně k obstarání, než bývávalo v létě,

a tak vyrážely na jízdu docela často.

Tentokrát byla rozhodnuta se vrátit trošku dřív, protože chtěla

zadělat ještě za světla těsto na chleba.

Jely s Bělkou krokem po okraji lesa, když po větvi přeběhla veverka

a chvostem jí srazila nános sněhu za krk.

Librunka seskočila na zem, vytřásla z kožíšku co neroztálo, uvázala

kobylku k mladé borovici a vydala se s hlavou vzhůru podívat po veverce.

Zahlédla ji nakonec v koruně statného smrku.

Přistoupila ke kmeni a nakláněla se do stran, jestli veverku

přes hustě ojehličnělé větve nezahlédne.

Tak dostala druhou sněhovou nadílku přímo do obličeje.

Zasmála se, zahrozila směrem vzhůru a nakonec začala

za tou škodolibnicí šplhat, větev po větvi.

Už ji skoro měla, ale veverka hupky a byla na sousedce jedli.

Librunka trochu zadýchaně usedla na jednu ze silných větví

a ukázala prstem na veverku.

„Jednou ti… víš co? Já to zkrátím… jednou ti to vrátím!“

V tu stejnou chvilku, z pod stromu, uslyšela tři hlasy.

 

 

 

 

 

*7*

 

Chtěla jako slušná dívka pěkně pozdravit, ale protože seděla na stromě,

rozmyslela si to. Ještě by o ní lidi řekli, že je praštěná.

Málem se pustila větve, když jí došlo, co a koho to vlastně poslouchá.

Opatrně se vyklonila a na mýtince viděla tři holky,

tak nějak kolem jejího věku. Jen nebyly oblečené po selsku jako ona.

Na sobě roztodivné hábity, jaké Librunka nikoho nikdy neviděla nosit

a ty klobouky... a ty účesy…

Rozčepýřené, jako vídala z jara u vrabců a plné lesklých kamínků

a blyštivě barevných provázků, nebo to byly mašličky?

 

Najednou se holky změnily na světýlka a začaly se honit mezi kmeny.

Librunka tu honičku sledovala se zatajeným dechem,

až se jí světýlka ztratila z dohledu.

Chvilku ještě počkala a pak začala slézat z jedle. Nešlo to moc rychle,

protože na stromě za tu chvíli trochu prochladla.

Nakonec ji spodní větev neudržela a ona žuchla do závěje.

Začala trochu prskat, ale hned zmlkla, protože zahlédla jedno ze světélek.

Vmžiku stály až skoro u ní zase tři postavy.

Čarodějnice oddychovaly po honičce a trochu podupávaly ve zmrzlém sněhu.

Promluvila ta nejméně zadýchaná.

„Vím, že je to hra jen pro radost, ale už jsem uhoněná dost.

Co vy, sestřičky?“

„No já už si taky šlapala na špičky, Maro. A ty si chceš ještě hrát, Mardžáno?“

„Chtěla bych, ale necháme si to klidně až na ráno.

Stejně už nás začne tatínek volat k večeři.“

„Tomu nevěřím,“ nesouhlasila Mara.

„Celé dny teď tráví v jeskyni u starého buku a holky…

Dám do ohně ruku, že tam vaří kouzelné lektvary.“

„Je pravda,“ pokývala hlavou Mardžána,

„že už máme skoro prázdné všechny almary.“ 

„Margono, Mardžáno, víte co je nemilé?" zase se vložila Mara.

"Honíme se tu zběsile a přitom jsme Martina nedopovídaly.“

„No zdali, máš pravdu, Maro,“ odpověděla Margona.

„Líbí se mi, že má svaly... žádný tvaroh. A Mardžána?“

Obě se obrátily na sestru.

„No, je to kus pořádnýho chlapa a… nevypadá na darmošlapa.“

„Dobrá tedy. I mě Martin zajímá, přiznávám,“ pokývnula Mara.

„Jenom se obávám, že na tři je jeden málo. Takže navrhuji, aby se losovalo.“

„To by tak hrálo,“ zrudla Mardžána, „žádné losování… a ani čarování!“

dodala, když viděla potutelný úsměv Margony.

„Ať se sám rozhodne pro jednu z nás.“

„A co když nebude žádnou chtít?“ ozvala se Margona.

„Co potom… nemáš zdání?“

„Pak přijde čas na to čarování,“ usmála se Mardžána.

„A ani svaly ho nezachrání,“ doplnila Mara.

„Uděláme z něj divočáka, srnce nebo šesteráka.

Takže sestry, domluvené?“

„Na jinou ať zapomene!“ odpověděla Mardžána

a Margona jen souhlasně pokývala.

Pak se opět změnily na barevná světýlka a zmizely v hloubi lesa.

 

Librunku mrazilo.

Nejen pro to co slyšela, ale i že byla dlouho zapadlá v závěji.

Vyhrabala se, oprášila sníh a rozběhla za Bělkou.

Po cestě si šeptem dokola opakovala:

„Ať se co chce bude dít, tomu musím zabránit…!“

---