POHÁDKA 8,9

*8*

Bělka vytřená do sucha, vyhřebelcovaná a odstrojená,

postávala vedle Ferdy a pozorovala, jak spokojeně se krmí.

Sama na noc nechtěla jíst, protože i kobylky rády drží štíhlou linii.

Ferda přežvykoval, pak způsobně polkl a promluvil v koňské řeči:

„Nad tvoje ladné boky není.“

Bělka se usmála:

„To je mi ale lichocení. Takže takové je tvé hodnocení?“

Ferda zastříhal ušima a po koňsku zrudnul.

„Jsi hodná a snad nejkrásnější ze všech kobylek, co znám.

Jsi mému srdci nejmilejší a jenom tobě srdce dám.“

Z té romantiky zrudla i Bělka.

„Ferdo, co na to můžu odpovědět?

Snad, že je mi až na omdlení.

A tolik písmen v abecedě prostě není.“

 Ferda se zatetelil. Pak začal kout železo, dokud je žhavé.

„Víš, kam se tvé boky pootočí, tam se hned jdou pást mé oči.

Já… dlouho jsem sbíral odvahu ti tohle povědět,

pro svou nesmělou povahu… a že by ses mohla škaredět .“

S tím Ferda upřel své veliké oči do Bělčiných.

Nebyl si jistý, jestli kobylku svým vyznáním snad nevystrašil.

Ta trochu zajíkavě a pomalu odpověděla:

„Nic tak krásného jsem nikdy neslyšela. Tys Ferdo velký romantik.

Vždy jsem tě měla za rebela, jsem z tebe celá zdivočelá.

Za svoje slova máš můj dík.“

Oba se potom lehce třeli bok o bok a bylo jim spolu krásně.

Venku začaly tiše a ladně padat vločky.

Pozítří bude štědrý den.

Librunka vešla do seknice, pozdravila kováře i Martina

a omluvila se tatínkovi, že meškala.

Kamil se chvilku tvářil zamračeně, ale hněv ho záhy přešel.

Pak promluvil.

„Dcerko, zajdeme s Martinem k putykářovi na korbel

a ty mu zatím nahoře rozestel. Zítra hokynářce veze fůru,

tak ať se vyspí na tu túru, vstává časně.“

„Jasně, hned za svítání… a moc děkuju za přespání.“ Přitakal Martin.

Kamil se zasmál a dodal: „A už bez kecání, jde se na to pivo.“

Pak se obrátil k Librunce.  „Potřebuješ něco… je nás někde třeba?“

Ta také s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Jen zadělám na chleba, rozestelu a půjdu taky do peřin.

Chcete něco k večeři?“

Kovář odmítl s tím, že si v hospodě dají něco k pivu.

Když odcházeli hustým sněžením, Librunka je okénkem pozorovala…

...zamyšleně.

*9*

V krčmě U Prchalů svítila do začínající vánice okna

pro žíznivce a zbloudilé poutníky.

Martin s Kamilem pozdravili cestou ponocného, který šel právě do služby,

a po chvilce už oklepávali boty o zápraží.

Martin se na pivo docela těšil, protože starý Prchal si ho nechával

vozit až z Budywoyzu. Dobře se o něj staral a měl ho vždycky jako křen.

O jarmarcích a poutích bývalo U Prchalů tuze veselo.

Pokaždé dorazili kejklíři a muzikáři, občas i kartářka nebo cetkaři.

Hlaholu všude až uši bolívaly. Dva dny před velkou nocí byl ale v putyce klid.

Prchal seděl u stolu společně s formanem Bártou a jinak nikde nikdo.

„Dobrý večer vespolek, hospodo,“ zaburácel po kovářsku Kamil.

„Ty má náhodo,“ spráskl ruce Prchal.

„Kovář  s drvoštěpským. Kde se tu berete v tom nečasí?

Dáte pivo? A mám i klobásy…“

„Pivo jistě, to si dáme, žízeň máme jako trám. A klobásy objednáme,“

zamlaskal Kamil. „Začni točit, jdeme k vám.“

„Ale jistě, jak se panstvu ráčí. Každému dvě nožky… stačí?“

zeptal se Krčmář dotáčející piva do třech korbelů.

„A já s křenem… máš?“ zeptal se Martin.

„Že se ptáš dřevaři, že se ptáš,“ kývl Prchal.

Za chvíli se ve voňavém klobásovém oblaku rozproudila živá zábava.

Prchal vyprávěl, jak se mu při posledním podzimním trhu

pobili v šenku jarmarečníci… prý i na nože došlo.

Martin přidal historku o zbloudilém poslovi, který vezl důležitý list

pro knížete, ale nemohl trefit z lesa ven.

Bárta na formanských stezkách vyslechl hodně novinek

a teď je také dával k dobrému, a Kamil?

Kamil co chvíli potěšil stolovníky někdy i dost jadrným vtipem.

Smáli se, až zvonily okenní tabulky a zvenku to určitě muselo vypadat,

jako by krčma byla nacpaná k prasknutí.

Ponocný zapíchl svoji halapartnu do sněhu a začal houkat k půlnoci.

Všichni čtyři stolovníci, od veselí znaveni, se začali chystat od stolu.

Martin i Kamil zaplatili Prchalovi útratu.

Odzdravili po cestě Bártu a vylezli na mrazivý vzduch.

„Tentokrát se nám to pivko pěkně vydařilo,“ prohlásil kovář.

„Jo jo, bylo to dílo,“ plácl Martin Kamila po zádech a ten se uchichtl.

„A zasmáli jsme se.“

„Když si představím to ticho zítra po lese…“ zmlkl Martin.

Ale to už otevírali vrátka ke kovárně.

Tiše sněžilo…