POHÁDKA 10,11

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Librunka se vrátila z vyjížďky a Martin s kovářem vyrazili na pivo do šenku. Nezdrželi se moc přes půlnoc, neb dřevorubec ráno musel do lesa pro fůru...

*10*

 

Ráno, než začalo svítat, budila Librunka hosta:

„Vstávej… chtěl ses vydat na cestu.“

Když spáč jen něco zabručel a otočil se nedbaje na druhý bok,

zatřásla mu ramenem znovu.

„Martine, vstávej!“ hlas zdůrazněl. „A bez žádných protestů!“

Nakonec vyšla před zápraží, nabrala do plecháčku trochu sněhu,

a ten jí pak pomohl Martina probudit úplně.

Dostal hrnek mléka a krajíc čerstvého chleba s kusem tvarohu,

aby se posilnil, protože ho dnes čekala pořádná práce.

Librunka tatíčka nebudila, protože si rád přispal,

a vlastně byla ještě pořád tma, neb svítání v tento čas je velmi pozdní.

 

Librunka vůbec nevěděla jak začít, a tak začala oklikou.

„Martine, ty přece bydlíš v celém lese sám, nebojíš se tam?“

„Pročpak, Librunko…“ podivil se dřevorubec,

„pročpak bych se měl bát?“

„Myslím, jak stromy porážíš. Mohlo by se třeba něco stát.

Co když si ublížíš?“

„Pravdu díš, při kácení je někdy kříž, ale jsem opatrný.

Neboj, o sebe se umím postarat.

A ano, v Boromírském lese bydlím jenom já a zvěř, to mi věř.“

„Nikdy jsi tam nepotkal třeba nějakou holku nebo někoho?“

Zeptala se konečně na to, co ji doopravdy zajímalo

„Holku?“ smál se Martin, „krom tebe žádnou.Sem tam jen zbloudilce

a i těch je nemnoho. Nu, půjdu Ferdu kšírovat.

Pokud mám vše stihnout, musím se už zdvihnout.“

Martin se zvedl od stolu s poděkováním za snídani a vyrazil ke stáji.

Librunku mrzelo, že se nedozvěděla víc. „Vlastně nevím nic,“

povzdychla si sama pro sebe a vytáhla ze zásuvky vyšívání.

 

Martin vyvedl ustrojeného Ferdu před stáj.

Ten zafrkal rozloučení Bělce, až mu od nozder zaobláčkovala pára.

Martin tomu koňskému pozdravu nerozuměl. Myslel, že Ferda jen

hudruje na mrazivý vzduch.

„Musíme Ferdíku… je čerstvě sněhu, tak aby se nám podařilo přitáhnout dříví.

Fůra je složená na druhém břehu Lesního potoka, tam jak se křiví.“

„Navíc nás to živí, Martine,“ přitakal po koňsku valach a vyrazili.

Už nesněžilo, a tak čerstvé stopy ukazovaly cestu k Boromírskému lesu.

 

 

 

 

 

*11*

 

Kovář vstal, když byl Martin s valachem už dávno na cestě.

Trochu mu třeštila hlava, tak se před snídaní prošel po dvoře.

Vstoupil do kovárny, roztopil výheň, počkal, jestli oheň prohoří p

řes třísky až k dřevěnému uhlí, a vrátil se přes dvůr do obytné části.

Librunka na peci vařila vodu na polévku a zároveň vyšívala

na nový alabastrově bílý ubrus ozdobné růžičky.

 

„Jen hezky vyšívej,“ pochválil ji kovář.

„Vlastně se to hodí. Až štědrý večer oslaví,

tak se u nás ve vsi zastaví jeho blahorodí kníže Boromír s družinou.

A než zahájí lov, na chvíli tu spočinou.“

„Tatínku, jaký lov, odkud to víš? Že ty tak trošku přeháníš…?“

usmála se Librunka, ale v zátylku ji zamrazilo,

jako by foukl ostrý závan zvenku.

„I nepřeháním, a říkal to Bárta v šenku a… a na to jsme si dali sklenku.“

„Bárta, ten forman? Neměl těch sklenek přece jen povícero?“

„Dcero…!“ na oko se durdil Kamil trochu zvýšeným hlasem.

„Nehněvej se tatínku, to byl šprým.“

„Vím, já vím… vždyť se taky nezlobím.

Jdu do kovárny a až bude polévka na stole, tak mě zavolej,“

ukončil ranní debatu Kamil.

„Copak tam máš za práci?“

Kovář se ve dveřích otočil. „Nějaké nové podkovy do zásoby

a kolářovi Vrtalovi spravit potlučené obruče.

Možná zajde někdo z přespolních a možná i někdo z domácích,

však uvidíme,“ pokývl hlavou a zavřel.

 

Do bublající bramboračky pro zahuštění Librunka pomalu

a opatrně vmíchala jíšku. Ještě zaprášila majoránkou a bylo hotovo.

Typická vůně královny polévek prostoupila celou chalupou.

Připravila na stůl dva talíře a dvě lžíce. Jen tak na dřevo, bez prostírání.

Nakrájela chléb, vložila jej do ošatky a došla tatínkovi oznámit,

že je čas něco pojíst.

Kovář doklepl hranku na obruči, umyl si ve džberu ruce a osušil je nad výhní.

Přihodil trochu dřevěného uhlí a vydal se přes dvůr.

Společně se s Librunkou pomodlili a bohatě si naložili.

Oba se u jídla zabývali vlastními myšlenkami a tak krom klepání

dřevěných lžic o hliněné talíře bylo u stolu nezvyklé ticho.

Když dojedl, kovář promluvil.

„Jsi nějaká smutná, nemáš ty trápení?“

„Ne, tatíčku, nic mi není. Jen nemám chuť na vyšívání nebo na pletení.“

„Tak vezmi Bělku, otepí slámy ji třením rozehřej a vraťte se až za setmění.

Stejně vím, že tě jezdit baví a s tebou naší Bělce podkovy nezrezaví,“

usmál se kovář a zvedl svoje těžké tělo. „Nuž, dojedl jsem, je to marný,

musím zase do kovárny, a ty se vrať do klekání.“

Librunka byla najednou plná energie.

Rychle začala sklízet ze stolu a odcházejícímu Kamilovi slíbila:

„Projedu se dneska plání… vrátím se včas, abych připravila večeři.“

„Nechvátej… stačí, až se zešeří,“ ozvalo se z úst odcházejícího kováře.

---