Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Charles Baudelaire - Les Fleurs du Mal (Květy zla)

07. 04. 2011
3
9
1530
Autor
Cirda

3. května jste všichni zváni do Pardubic.

 

Skvělému básníku

Hotovému čaroději francouzské literatury

Mému předrahému a úctyhodnému mistru a příteli

Théophilu Gautierovi

S pocity nejhlubší pokory

Věnuji

Tyto churavé květy

Charles Baudelaire

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nepřítel

 

Mládí mé tmavému mraku se podobá,

Sem tam jej prosvítil zářivý slunce žár,

Bouře a lijáky jaká to pohroma,

V zahradě mé zbylo dozrálých plodů pár.

 

Hle, jak se dotýkám myšlenek podzimu,

Hrábě i lopaty, potřeba bylo by,

Na novo obdělat nasáklou zeminu,

Kde voda vymlela díry, jak pro hroby.

 

Kdoví zda květiny nové, co o nich sním,

V půdě tak na krásno vyprané uchytím,

Tajemná živina snad krásu jim dodá?

 

Trápení! Trápení! Čas život pojí si,

A temný Nepřítel, co v srdci nám hlodá,

Krví jak ztrácíme, věří a sílí si!

 

Vztahy

 

Příroda chrámem je s pilíři živými,

Co často vypouští zmatených hovorů,

Kde člověk prochází skrz lesy symbolů,

Které si prohlíží pohledy známými.

 

Jak dlouhé ozvěny v dálce, když splývají,

V ponuře tmavé a hluboké jednotě,

Širé jak průzračnost v půlnoční temnotě,

Barvy se s parfémy a zvuky slívají. 

 

Je svěžích parfémů, jak bývá dětská tvář,

Sladkých jak hoboje, jak luka zelených,

 - A jiných zkažených, drahých a vítězných,

 

Majících rozpětí – bez konce jejich zář,

Jak ambra, benzoe, tak pižmo, kadidlo,

Pro ducha, pro smysly, opojné vnadidlo.

 

Puklý zvon

 

Za zimních večerů sladce a hořce zní,

Poslouchán u ohně, co čpí a plápolá,

Vzdálené vzpomínky pomalu odezní,

Za zvuku zvonění, když mlhou zavolá,

 

Šťastný je tento zvon, bujaré hrdlo má,

Bdělý a zvonivý i přes své stáří dál,

Jeho hlas pobožný věrně tu zaznívá,

Jak starý veterán na vartě by tu stál!

 

Mám duši zlomenou, není jí pomoci,

Zpěvem chce zaplnit chladný vzduch za noci,

Častokrát stává se, že slábne v ní hlas ten,

 

Jak v poli raněný, vydává táhlý sten,

Na břehu jezera krve, kde plno těl,

Umírá bez hnutí, vší silou, jíž se chvěl.

 

Spleen

 

Pluviôse, irrité contre la ville entière,

De son urne à grands flots verse un froid ténébreux

Aux pâles habitants du voisin cimetière

Et la mortalité sur les faubourgs brumeux.

 

Mon chat sur le carreau cherchant une litière

Agite sans repos son corps maigre et galeux;

L´âme d´un vieux poète erre dans la gouttière

Avec la triste voix d´un fantôme frileux.

 

Le bourdon se lamente, et la bûche enfumée

Accompagne en fausset la pendule enrhumée,

Cependant qu´en un jeu plein de sales parfums,

 

Héritage fatal d´une vieille hydropique,

Le beau valet de cœur et la dame de pique

Causent sinistrement de leurs amours défunts.

 

Minulý život

 

Já dlouho přebýval pod širým sloupovím,

Co mořská slunce zář odlila z plamene.

Ty velké pilíře, rovné a vznešené,

Na večer podobné z čediče jeskyním.

 

Moře hřmí oblohou, obrazy doráží,

Způsobně mísí se sláva a mystika,

Pompézní akordy, bohatá muzika,

V barvách jež v západu oči mé odráží.

 

Tam jsem já prožíval rozkoše poklidné,

Uprostřed v azuru, ve vlnách, v záři dne,

Kde nahým otrokům kůži pach potu kryl.

 

Potu, co čelo mé pod palmou osvěžil,

By splnil poslání, prohloubil srdce žal,

Bolest mou tajemnou, kterou jsem skomíral.

 

Prodejná múza

 

Ach, múzo v srdci mém, milenko do komnat,

Budeš mít, až Leden Boreás vypustí,

Za zimních večerů, za temných starostí,

Oheň bys nohy své zmodralé mohla hřát?

 

Opět tvá bělostná ramínka ožijí,

Když noční paprsky z oken tě zalijí?

Měšec tvůj prázdnem čpí, tak jako ústa tvá,

Po klenbách z azuru posbíráš zář zlata?

 

Potřeba na svůj chléb den co den vydělat,

Jak dítko na kůru s kadidlem chceš si hrát,

A zpívat „Te Deum“, ani v ně nevěřit,

 

Jak kejklíř při půstu vnady své rozprostřít,

I tvůj smích zastřený pláčem, co nedáš znát,

Bys mohla sprostě se za břicho popadat.

 

Podzimní sonet

 

Z očí tvých zářících křišťál chce promlouvat:

„Podivný příteli, čím tys mi vyvolen?“

- Hodná buď a už mlč! V srdci jsem podrážděn,

A vyjma bezelstné antické zvíře snad,

 

Nechci ti pekelná tajemství ukázat,

Chůvu, té ruka mě ke spánku nabádá,

Ni černou legendu, co ohněm napsána.

Vášeň já nesnáším, duchem mě zraňovat!

 

Něžně se milujme. Amor zas hlídá dál,

Chmurně a lstivě luk osudu napíná.

Znám jeho nástrahy, starý má arzenál:

 

Zločin, děs, šílenství! – Ach, sedmikrásko mdlá!

Nejsi tím podzimním sluncem, tak jako já,

Tak bílá, tak chladná, ach Margarito má?

 

Umrlec

 

Jak andělé dravých očí,

K dveřím tvým se můj krok stočí,

Tiše vklouznu do tvé moci,

Společně se stíny noci,

 

A já dám ti, bruneto má,

Polibky jak chladná luna,

Taktéž hadí pohlazení,

Kol otvorů, jež směr mění.

 

Až nadejde bledé ráno,

Najdeš po mě neustláno,

Jen chlad zbude, než s tmou vpluji.

 

Jako jiní něžně spojí,

Život tvůj, i mladost tvoji,

Já tě hrůzou opanuji.

 

Posedlý

 

Slunce se schovalo pod závoj. Jako ty,

Ach Luno, lásko má! Stínem skryj obrysy,

Spi, kuř dle libosti, oněm si, ztmavni si,

A celá zanoř se do víru Nicoty!

 

Přesně tak rád tě mám! Vždyť stačí jen dnes chtít,

Jak hvězda pohaslá ze stínu vystoupit,

Přenést se na místa Šílenstvím zalitá,

Je to tak! Blýskne se dýka, jež ukryta!

 

Zažehni plamenem pochodní očí klid,

Zažehni v pohledech chrapounů touhy svit!

V morbidním, bujarém plezíru dál si stůj,

 

Buď tím čím chtělas být, v noci tmou, z rána dnem,

Nenajdeš vlásku, co nechvěl se v těle mém,

Nekřičel: „Rád tě mám, ach, Satane drahý můj!“

 

La destruction

 

Sans cesse à mes côtés s´agite le Démon,

Il nage autour de moi comme un air impalpable,

Je l´avale et le sens qui brûle mon poumon

Et l´emplit d´un désir éternel et coupable.

 

Parfois il prend, sachant mon grand amour de l´Art,

La forme de la plus séduisante des femmes,

Et, sous de spécieux prétexte de cafard,

Accoutume ma lèvre à des philtres infâmes.

 

Il me conduit ainsi, loin du regard de Dieu,

Haletant et brisé de fatigue, au milieu

Des plaines de l´Ennui, profondes et désertes,

 

Et jette dans mes yeux pleins de confusion

Des vêtements suillés, des blessures ouvertes,

Et l´appareil sanglant de la Destruction!

 

Veselý zemřelý

 

Ve slizké zemině, ve šnečím podloží,

Sám sobě hlubokou díru chci vyhloubit,

kde k spánku přestárlé kosti mé uloží,

Jak žralok usínám, ve vlnách hledám klid.

 

Mám odpor k závětem, mám odpor pro hroby,

A proto dříve než slzy svět pokropí,

Ožívám a držím k havranům proslovy,

Ať v krvi kostru mou nečistou utopí.

 

Ach červi! Černí braši bez uší, bez očí,

Hle, šťastný, svobodný, mrtvý k vám přikročí,

Přemoudří světáci, synové hniloby,

 

Prolezte bez studu ostatky vetchými,

Sdělte, zda jakési soužení zbylo by,

Pro tělo bez duše, pohřbené s mrtvými.

 

Krvavá fontána

 

Častokrát se mi zdá, že prýští ven krev má,

Za rytmu srdce se fontáně podobá,

Zřetelně slyším, když v přívalech zapění,

Marně si po hmatu hledám své zranění.

 

Skrz na skrz městem, jak polem se prožene,

Celé ho promění v ostrůvky dlážděné,

Uhasí žízně žár každého stvoření

A vůkol utopí přírodu v červeni.

 

Často jsem zatoužil při pití silných vín,

Utišit hrůzy mé, na den mít naději,

Vína žel zraku i sluchu spíš prospějí.

 

V lásce jsem hledával spánek a klidný stín,

Ona však byla mi fakírskou postelí,

Ze které kruté jen dívky pít uměly.

 

Les litanies de Satan

 

Ô toi, le plus savant et le plus beau des Anges,

Dieu trahi par le sort et privé de louanges,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Ô prince de l´exil, à qui l´on a fait tort,

Et qui, vaincu, toujours te redresses plus fort,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui sait tout, grand roi des choses souterraines,

Guérisseur familier des angoisses humaines,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui, même aux lépreux, aux parias maudits,

Enseignes par l´amour le goût du Paradis,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Ô toi qui de la Mort, ta vieille et forte amante,

Engendras l´Espérance,- une folle charmante!

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui fais au proscrit ce regard calme et haut

Qui damne tout un peuple autour d´un échafaud.

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui sais en quels coins des terres envieuses

Le Dieu jaloux cacha les pierres précieuses,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi dont l´œil clair connaît les profonds arsenaux

Où dort enseveli le peuple des métaux,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi dont la large main cache les précipices

Au somnambule errant au bord des édifices,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui, magiquement, assouplis les vieux os

De l´ivrogne attardé foulé par les chevaux,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui, pour consoler l´homme frêle qui souffre,

Nous appris à mêler le salpêtre et le soufre,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui, poses ta marque, ô complice subtil,

Sur le front du Crésus impitoyable et vil,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Toi qui mets dans les yeux et dans le cœur des filles

Le culte de la plaie et l´amour des guenilles,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

 

Bâton des exilés, lampe des inventeurs,

Confesseur des pendus et des conspirateurs,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

Père adoptif de ceux qu´en sa noire colère

Du paradis terrestre a chassés Dieu le Père,

 

Ô Satan, prends pitié de ma longue misère!

 

 

Prière

Gloire et louange à toi, Satan, dans les hauteurs

Du Ciel, où tu régnas, et dans les profondeurs

De l´Enfer, où, vaincu, tu rêves en silence!

Fais que mon âme un jour, sous l´Arbre de Science,

Près de toi se repose, à l´heure où sur ton front

Comme un Temple nouveau ses rameaux s´épandront!

 

 

 

Hudba

 

Hudba mě častokrát, jak moře zaplaví!

S pobledlou hvězdou sám,

Závojem mlhovým, kdes v širé dálavy,

Za obzor odplouvám.

 

Hruď hrdě vypínám kol mých plic nadutých,

Jak plachtu napínám,

Přelézám po hřbetech, po vlnách vzedmutých,

Nocí se ukrývám

 

Cítím, jak veškerá vášeň má procitá,

Poutá loď do pasti,

Ve větru, za bouře v křečích se ocitá

 

Nad velkou propastí

zmítána.  Dřív, než šel hladinou náhlý klid

beznaděj zrcadlit!

 

Pohřeb

 

Za nocí tmavých, hlubokých,

Předobrý křesťan z milosti,

Za hradbou sutin prastarých,

Najde vám místo pro kosti.

 

V hodině, kdy hvězdy bledé,

Ztěžklá víčka přivírají,

Pavučiny pavouk přede,

Zmije mladé pokládají.

 

Celý rok vám v uších zněli,

Hlavou, kterou setnout měli,

Teskně táhlá vití vlků,

 

Čarodějnic silně zchřadlých,

Hrátky starců poťachtaných,

Pikle černých mameluků.

 

Smrt milenců

 

Divan náš prosycen vůněmi lehkými,

Na lůžkách hlubokých, tak jak jen hroby jsou,

V policích kolem dlí prazvláštní květiny,

Pro nás jen vykvetou pod krásou nebeskou.

 

Dle chuti stravují svoji zář poslední,

Srdcí dvou našich jak plamen dvou pochodní,

Aby svit dvojitý odrážen jejich byl,

Do našich duší dvou, zrcadel, jež spojil.

 

V modrý a růžový tajemný podvečer,

Spolu dál sdílíme čas, který nadešel,

Stejně jak dlouhý ston loučení bývá skryt.

 

Později Anděl sám ve dveřích přivřený,

Věrný a veselý přichází oživit,

Pobledlá zrcadla, pohaslé plameny. 


9 názorů

Norsko 1
09. 04. 2011
Dát tip
nálož

papouch
08. 04. 2011
Dát tip
Nešlo by to větším fontem? A víc ukázek?

100Wzarovka
08. 04. 2011
Dát tip
Tohle nikdy nezklame, jsem znovu okouzlena! Tak jako každá la femme romantique - prostě žena Škoda, že nebudu moci, vdává se mi dcera... Ale až vše skončí v noci či za jitřního šera a já ještě nebudu spát, tak budu myslet na Baudlaira co asi nutilo ho psát a na co myslel, když psal časně ráno či za večera ty krásné verše Les Fleurs du Mal

Cirda
08. 04. 2011
Dát tip
ok napravím

A.H.
08. 04. 2011
Dát tip
To ano, na událost příliš mizerné informace.

No, nemusel jsi psát to celé. Raději napsat nahoru - kdo, kde a co. ;-) Jinak to nezní zle a když budu v Pce, tak se stavím.

Cirda
07. 04. 2011
Dát tip
Důležitá informace: Dne 3. května 2011 od 19h v prostoru kavárny Divadla 29 Charles Baudelaire, Les fleurs du mal (Květy zla) – poetické pásmo čtených básní za volného doprovodu klavíru. David Zieris (čtení a překlad), Lukáš Vavřečka (čtení a hudební doprovod). V druhé části večera vystoupí hudebně-improvizační duet Eva Pilařová (cello) a Lukáš Vavrečka (piano).

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru