Bolest

     Pospíchala  na autobus. Pospíchala? Ono se to ani tak nedá říct. Autobus jel až za půl hodiny, ale ji byla taková zima. Byl studený podzim a po ulicích se v této pozdní hodině mihly už jen snad zamilované páry, které se k sobě mačkaly, jako kdyby byly na Sibiři. Záviděla  jim.Už  chtěla být doma, pěkně v teplíčku, uvařit si čaj anebo jít spát. Sedla  si na autobusáku na lavičku a čekala. Spíše mrzla zaživa.,,Ahoj“ozvalo se za ní.,,Jejej Filipe, co tu děláš?“usmála se na kluka z vedlejší třídy.,, Zkus hádat! Že bych čekal na autobus jako ty?!“uculil se a zuby se mu blýskly. Filip je fajn kluk, se kterým si má vždy co říct a tak tu mrazivou půlhodinku přetrpěla v celkem příjemné společnosti. Konverzace lehce plynula. Než autobus zastavil před jeho zastávkou, tak se jí zeptal:,, Jedete příští týden taky na ten jazykový kurz?,,Jo.A dokonce myslím, že jedeme zrovna s vaší třídou, tak se tam uvidíme….“Víc říct nestačila, musel vystoupit. Cestou domů se jí v hlavě honily myšlenky, že to bude vlastně fajn výlet s příjemnými lidmi. Že by se jí ten kluk začal líbit?

    ,,Ahoooj“, bouřlivě ji vítaly holky na nádraží. Všichni byli vzrušení, protože je čekalo něco víc, než běžný školní stereotyp. Nenápadně se ohlížela kolem sebe, jestli ho někde neuvidí. Filip stál osamoceně a něco četl. Když si jí všimnul, mávl na ní rukou, aby šla k němu. Přišla za ním s úsměvem od ucha k uchu. Začal jí něco ukazovat na mapě, ale ona vůbec nevnímala, co říká, jenom se soustředila na jeho obličej, pohyby a krásný úsměv.,,Ne, to není pravda. Ten kluk je pro mě jenom kamarád!“ nechtěla si přiznat, ale její srdce  se jí snažilo tvrdit opak.,,Nechceš si se mnou sednout do kupéčka?“nabídl jí, když zjistil, že ho stejně neposlouchá.,,Jasně,“ zacvrlikala radostně. Celou cestu žvanili a když byla  konečná, tak sem jim nechtělo z vlaku ven.

    Celý týden na kurzu byl pro ni jako pohádka. Věčně byla s Filipem, až si toho někteří  všimli a naráželi do nich.,,Je to jenom kamarád,“ obhajovala se. Ale sama věděla, že to není pravda.

     Předposlední večer před odjezdem domů, pro ně profesoři uspořádali zábavný večer. Neopomněli ani na diskotéku, která završila tak dlouho očekávanými ploužáky. Celý večer protančila jenom s Filipem, ale tentokráte už si přiznala, že do toho spadla až po uši. ,,Nechceš se jít projít na vzduch? Tady je nesnesitelné horko.“ Srdce jí poskočilo. Co teď bude?!

Vyšli před chatu a posadili se na lavičku pod stromy.,,Jak romantické.“ pomyslela si v duchu a usmála se sama pro sebe. Kecali, mluvili, bavili se, pomlouvali profesory a čas příjemně plynul. A pak!!!!

 Vteřiny ticha. Šero. Kluk a holka.

    Naklonil se k ní. ,,Ještě blíž!“přála si. Přání bylo vyslyšeno. Rty se dotkly. Políbili se. Líbali se. Krásně. Jemně. Dlouze.

    ,,Promiň, ale už musím jít.“zvedla se najednou a zbaběle utekla. Filip ještě chvilku seděl  na vzduchu a vzpamatovával se z předchozích okamžiků.

    Spala těžce. Probouzela se. Bylo jí ale krásně. Obávala se jen rána a reakce Filipa. Na snídani raději nešla. Pak ho uviděla před nástupem. Stěží ji pozdravil. Trochu ji to rozladilo, ale říkala si, že se to během dne všechno napraví.

Filip ji ignoroval, vyhýbal se jí a vůbec s ní nemluvil. Dost ji to mrzelo a pokazilo to dojem ze předešlého dne. Bojí se jí? To byla první otázka, která ji napadla. Nechápala vůbec nic. Bavil se s ostatníma holkama, ale s ní nepromluvil.

    Na zpáteční cestě si sedl s jinou holkou. Zdálo se jí, že to udělal naschvál. Náramně se bavili. Ona se mohla ukousat nudou a  hlavně žárlivostí a zvědavostí, co tam tak můžou řešit a čemu se  smějí. Bylo jí špatně, hlava bolela, na srdíčku měla těžký kámen a pomalinku jí stékaly slzy po tváři. Když vystoupili z vlaku, řekl jí Filip neutrální ahoj a šel doprovodit svoji spolužačku domů.

    Ve škole se jí vyhýbal jak nejvíc mohl. Chodila jak tělo bez duše, neměla na nic náladu, pořád se jenom učila, nejedla a nespala. Byla z něho jako nemocná. Už to nevydržela a tak zkusila navázat kontakt. Odpověděl na její otázku tak krátce, jak jen to šlo a pokračoval dál ve svojí práci. Oči se jí zalily slzami a raději utekla pryč. Tak minuly týdny a ona začala pomalu litovat toho, co se stalo na kurzu. On se se svojí spolužačkou bavil až moc a ona si toho  dobře všímala a žárlila na něho. Dělalo se jí špatně, jenom když s ní promluvil slovo, když se na ní podíval.

    Prohlížela se doma v koupelně v zrcadle. ,,Copak jsem tak škaredá?“ Pak si všimnula malé lahvičky na poličce. Prášky na spaní. Něco ji napadlo. Hnedka to zavrhla. ,,Copak chytrá holka udělá takovou hloupost?“

    Každou hodinu. Každou minutu. Každou vteřinu. Každou setinu vteřiny. Myslela na tu  zpropadenou malou lahvičku, která by ukončila její trápení.

    Bylo  pondělí. Celá unavená od učení a věčných myšlenek směřujících k Filipovi a lahvičce se šourala po chodbě do třídy. Filip seděl na lavičce před třídou a když ji uviděl sklopil oči. Chtěla k němu jít a všecko, všecičko mu říct. Najednou ze třídy vyšla jeho spolužačka. Posadila se k němu na lavičku a začala mu něco povídat. Chytili se za ruce. Zatmělo se jí před očima a s nohama jako z olova  tak tak došla do třídy a  posadila se na židličku. Den ve škole pro ni neměl cenu. Po poslední hodině rychle utíkala domů a už  věděla, co udělá.

    Vešla do koupelny a s očima plnýma slz sáhla po lahvičce. Ruce se jí třepaly.,,Stačí pár prášků. Jenom malinko.“ Vysypala si celý obsah na ruku. Pak ji probleskl hlavou nápad. Šla k telefonu a vytočila Filipovo číslo. Vzal to on. Představila se a pokoušela se mu klidným hlasem  sdělit, že s ním potřebuje nutně mluvit, jestli by za ní nemohl na pár minutek zaskočit. Neochotně slíbil,  že je tedy za pár minut u ní.  

    Teď už rozhodně vzala prášky a všechny je spolkla. Šla do kuchyně. Vzala si nůž. Položila se ve svém pokoji na postel. Zavřela oči. Nastavila zápěstí ostří. Do očí se jí opět nahrnuly slzy, tentokráte poslední………..

     Filip vyběhl do druhého patra. Zazvonil na zvonek. Nikdo neotvíral, ale dveře byly pootevřeny. Vstoupil do bytu a zavolal. Žádná odpověď. Nechtěl bloudit sám po cizím bytě, ale neměl mnoho času a hlavně náladu. Prošel celým bytem až narazil na zavřené dveře jejího pokoje. Otevřel….

    Vzduch byl studený. Tak jako onen podzimní večer na autobusáku. Na posteli ležela dívka v jemných růžových šatech. Vlasy jí v průvanu vlály přes okraj postele. Na tváři měla úsměv a v ledových očích se jí leskly slzy. Na zaprášeném zrcadle bylo prstem napsáno: ,, Teď už se mě nemusíš bát!“