POSEDLOST, O KTERÉ VÍME

Přikryji

podivnost ve světlech.

Končím

v okrajích řasenky.

Tančím

na holé tajemství.

Bolest

na hrudi…

(07.09. 2009)

SCHRÁNKY

Nohy od sebe,

pěkná ženská.

Tam kde končí zadek

a začínají stehna

je kniha.

Nevidí.

Nos namířen k zemi,

,,nejsi krtek“,

říkám si.

Zamčeni uvnitř těl

nevidí

dráty,

které jiskří.

Tiší jsme,

když vládneme sami.

Na poštách někdy stojí fronty,

jako padlé telegrafní sloupy,

co kroutí se bolestí.

Nevidí.

Hvězdy,

co kloužou do žaludků,

příběhy –

vyčpělé,

lásky,

nikdy nenarozené,

které tak lákají.

Nevidí,

nevidí…

(10.09. 2009)

BUDOUCNOST

Vyhaslé pece,

hoří jako ledy

a sedí uprostřed chmur.

Pijí a děsí se,

že přijde příliš pozdě.

Nasáklí

jako toaletní papír

žloutnou nemocí,

než stihnou se změnit v čerň.

Mor.

A pak, že slova netají,

schovávají inkoust v srdci

a modlí se na splátky -

a pak že se nebojí,

dravci:

staří sedící po barech.

(15.09. 2009)

Ticho

a šustění papíru,

u okraje kazí se příběh.

Jsou dojemní spáči,

co probudí se uprostřed opilosti

a myslí si, že se zamilovali.

Naštěstí žijí hasiči,

co hasí oheň, který nikdo nevidí,

naštěstí jsou zde lázně samoty.

A potkáš se

a říkáš si,

že den se tváří přívětivě.

A napíšeš báseň

a natloukáš slova na plot

a doufáš,

že je to cesta

kam chodí ona,

česat a milovat.

(27.09. 2009)

ÚNAVA

Přichází ostrost ze zívání

a lokty podél těla,

zbytečný smích,

co hubí skla,

jež mažou se rty.

Nechám se vést do ložnice,

oči mám zavřené,

sním.

Na konci dne

nacházím nic

a provazy na pěst silné.

Svazuji své strachy,

čichám

a biji se do slabin.

Čekám

až zazpívá ozvěna,

že vše trvá zbytečně dlouho.

(27.09. 2009)

OSVĚTIM

Semena z ledu

tají v dlaních,

je poledne,

modlím se,

snad přečkám v zákrytu.

Děti vysála ukončená tma

a zmizeli v starcích.

Hůl je opora,

život pila,

přípitek hodí se až na konci.

Je poledne

a mír hořívá ve vlacích,

který míří ven z města.

V táborech najdou se mrzáci,

jsou koncentrační,

jako polévka,

co šustí v dlaních.

Milujeme,

rosa nekvete tam,

kde roste jen písek,

nohy jsou těžké,

pece horké

a tak daleko -

tak  nevoní chléb…

(01.10. 2009)

Díváš se jazykem,

těsně nad koleny končí příběh.

Slovy ohlašuješ půlnoc

a točíš se

a díváš se mimo mříž.

Tasíš

a boduješ…

(01.10. 2009)