Písmák z neopatrnosti jednou hlad vznik
a ona stále
popelnice jsou plné břich
imaginární dítě zívá stmívání ve dveřích
upadlas spolu s igelitkou
člověk není pes
jedl kuře rukama jako správný chlap
napil se slivovice
a řekl:
měl jsem ženu
zůstalo to viset
šeptal´s
chtěl bych sesbírat tvé stopy
vložit se pod jazyk
až tam kde tvá slova pramení
jako doteky erótova štětce
jako doteky erótova štětce
nastoupila do tramvaje
déšť
na bílých šatech
na zápraží
na zápraží
hlavou ti proletělo nadzvukové letadlo
samospádem
vytéká míza
venčit vítr v záclonách
slunce bezprstými ústy
podpírá most mezi špaletami
sedí na něm strýc
střádá gesta žvatlajících žen
cestou domů
jednoruký stál na trávníku
poprvé mě oslovil
pro oči
přetáhlpřes hlavu obličej
se štětcem v paži
děti honily šínu
šína honila vítr
vítr utahoval vůni barev kolem domu
mrskal pod vousy
stékáš mi po zádech
do nebe je zabodnutý měsíc
napodobuje pochodeň
v očích
které svádí
med a pár písmen
vsousedství žije jeden
chová včely a je šetrný tak
že nákupní seznam píše
na listy kalendáře zpředešlého roku
odlitky tiché noci
za okny
krajinu zastlal
sněhový prstoklad
větve pod náporem
a ty spíš
tma podmanivě objímá křivky mého stínu
tvé privilegium a ty spíš
zatímco já nemůžu
nevím jak nejlépe si vysvětlit
směrovací číslo není směrodatné
na chodníku míjení si blíž
příliš homeless pro tenhle svět
tak žij jen na malou chvíli
ze dne až na dno a zadarmo
s nohou vrostlou v tekutém téru
jela o překot stále rovně
široce rozkročenou oponou města
mezi podrážkami
křupala vůně žížalího dechu
toho dne ruce snily
ve vaně
jako vděloze
plné horké plodové vody
ponořit se
indispozice nočníků a modlitebních knížek
vzpomínám na ty časy
žili jsme za komínem svět a všude visela vůně plenkových příběhů
a denně do sebe zapadali jako lžíce v příborníku
Mikeš tenkrát ukousal koťatům hlavy, aby Míce pořídil nový
člověkem až do konce
utekla jsem ze skříně
a přestěhovala se na střechu
na půdě bývá tma
déšť doháněl trvalý skluz