POHÁDKA 28,29

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Martin se vydal společně s Kořínkem za jelenem Bradou. Čarodějnice se kamsi schovaly. Librunka, Hromďas a Jarmína s Kamilem, po společném setkání uvažují co dál...

*28*

 

Kamil přemohl své překvapení.

„Čaroděj? Já myslel, že jsou to jen báchorky, babské historky,

a ono nám v lese straší.“

„Ty jeden nevěřící Tomáši,“ přerušila ho hokynářka,

„já věděla, že je něco mimo nás, nějaké mocné síly.“

„Roztomilý… hlavně mě ze samého nadšení nestrčte do klobás…!“

pohodil s despektem hlavou Ferda a začal pokukovat po Bělce.

Hromďas věnoval Ferdovi dlouhý pohled a Librunka začala prosit:

„Že nám pomůžete ty holky najít? Je to hrozně důležité.“

„Pomůžeme,“ mlaskl kovář…

„jen mě hněte, že jsi chtěla tajit pravdu o tom čaroději.“

„Tohle necháme na později,“ vložila se Jarmína,

„máme ještě jeden problém. V mnohém podobný jako ten čarodějný.

Ztratil se Martin... prostě se po něm rázem slehla zem.“

Librunka svěsila ramena a pohlédla k čaroději.

Ten jen nešťastným hlasem podotkl:

„Takže co si plánovaly, tak to už udělaly.“

Když viděl tázavé pohledy kováře a Jarmíny, nadechl se a začal vysvětlovat…

 

Jelen Brada se na Martina tvářil nerudně.

Už dlouho bránil pro svoje stádo tohle teritorium a cizince neměl vůbec v oblibě.

Vždycky takového tuláka zahnal, vždycky ho vystrnadil ze svého území.

Tenhle „Martin“, jak si sám říká, se mu také nepozdával.

Což o to, slušně pozdravil a choval se zdvořile, ale…

zrovna se snažil ohromit posluchače (sešlo se skoro celé stádo) tvrzením,

že se lovci chystají na hon.

Brada nebyl žádný strašpytel, leč lovcům je třeba se vyhnout. Ale…

Jak může takový cápek něco vědět? Nejspíš si vymýšlí, aby se zalíbil laním.

Třeba Kaňka na něj hledí skoro až zamilovaně. Nadechl se a hlasitě zatroubil.

„Lžeš! Chceš být zajímavý, tak vyprávíš pohádku.“

„Ale kdež… je to pravda, ale nestojím o hádku, ani o šarvátku.

Když nevěříš, já s tím nic nenadělám. Snad když tak láteříš,

umíš se vyhnout střelám. A tihle lovci jsou střelci přímo skvělí…!“

Byť strach sevřel Bradovi srdíčko, na Martina se utrhl:

„Už jsi nám sdělil, co jsi chtěl, a my tě vyslyšeli… tak abys šel.“

„Že by ses nestyděl…!“ ozvala se nejstarší laň,

„poslat hosta pryč bez večeře.“

„Dost! To není žádný host. Přináší jenom nejistotu.

Prostě, nechci ho tu… a basta!“

 

 

*29*

 

„Myslíte, že jsme tady dobře schované, nebo nás tu dostane?“

zeptala se Margona.

„Karty už jsou zamíchané a rozdané,“ odvětila Mara.

„Snad dobře, náš táta z lesa nikdy nevychází, třeba to bude bez nesnází,“

ponuře přidala Mardžána.

Stará rozložitá lípa, probuzená ze zimospánku, překvapeně zjišťovala,

že se v jedné její dutině usadily tři čarodějnice a nevypadalo to,

že by chtěly jen tak odejít.

Věděla, že usínat bude několik dní, takže ji to ani trošku nepotěšilo.

Navíc s tím nemohla vůbec nic dělat…

 

Když Martin vešel z paseky zpět do lesa, dohonil ho Kořínek s Kaňkou.

„Martínku, zaraž… počkej na nás. Neutíkej, my ti věříme.

Promluvíme si a navečeříme.“

„Neutíkám, jen… dostal jsem zákaz zůstat u vás. A pěkně nahlas,

slyšela to půlka lesa. Co budeme vlastně jíst?“

„Tohle,“ ukousl Kořínek světlezelený konec větvě z mladého smrčku.

„Jsi si jist?“ zvedl Martin hlavu.

„Můžu ti prozradit, že je to delikatesa!“ ukousla Kaňka taky jedno sousto.

„Nechám si poradit,“ sklonil Martin hlavu a ukousl si ze smrčku.

„Víš, chtěl jsem se zeptat,“ začal Kořínek potichu, když dožvýkal.

„Já to chci taky slyšet, nemusíš šeptat…!“ dupla si Kaňka.

„A ty zase reptat,“ usmál se Kořínek.

„Dobře… jak se stalo, že víš, kdy přijdou lovci na lov a přitom netušíš,

co je k jídlu nejchutnější…?“

„A není to tím, že není zdejší?“ kousavě se zeptala Kaňka.

„Nepatří přece mezi muflony. Je z jeleního národa jako my,“ odsekl Kořínek.

„No, možná vás trochu ohromím,“

vložil se do vznikající výměny názorů Martin.

„Jelenem jsem se stal dnes po obědě a nechtějte vědět proč.

Jak se to stalo, sám nevím… netuším to ani dost málo.“

„Hm… tak co jsi vlastně zač, když říkáš, že jelenem jsi nově…?“

„Hlavně se nemrač… dnes ráno jsem byl člověk. Dřevorubec,

co tu kácí stromy. Tahá s koněm kmeny a chodí na polomy.“

„Jsem z tebe zmatený… velice zmatený, vždyť máš kopýtka a parohy.“

„Vidíš… a já si vzal ráno na nohy střevíce. O tom, že bude hon,

jsem slyšel včera v putyce.“

Z dáli se ozvalo troubené jelení volání.

„Bráško, jestli si nechceme strýčka Bradu rozzlobit, měli bychom jít,“

ťukla Kaňka jelínka do boku.

Na Martina se nepodívala…

---