POHÁDKA 32,33

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Všichni se uložili ke spánku. Martin ve své chaloupce, čarodějnice v dutině lípy a zachránci u Hromďase doma. Čaroděj se od Ferdy dozvěděl co se stalo...

*32*

 

Martin se probudil ještě dlouho před svítáním. Už měl zase hlad.

„Senzace,“ zafuněl, „tohle tělo nakrmit není žádná legrace.“

S klikou u dveří chvilku zápolil, ale nakonec s pomocí jednoho parůžku

otevření dveří zvládl.

Zvenčí se dral mrazivý vzduch a den se hlásil zatím jen stydlivě.

Tma sice už nebyla, jenže světla zatím také moc ne.

Za svojí dřevěnkou narazil na mladou smrčinu, tak se s chutí pustil do snídaně.

 

Na rozdíl od Martina žádná z čarodějnic neměla pro zahřátí srst,

takže se jim spalo nedobře. Ve staré lípě si nemohly zapálit oheň,

a tak se v mrazivé a jasné noci k sobě porůznu choulily.

Jako první spánek vzdala Mara.

Vykoukla ven, otřásla se a přes cvakající zuby pozdravila okolí.

„To je prima prosincová zima. Zmrzly mi knoflíky u kabátku a už vím

co je to přespat v chládku.“

„A já mám místo vlasů jinovatku,“ zadrkotala také probuzená Mardžána.

„Vzbudíme Margonu a proletíme se po lese? Podíváme se po tom jelenovi Martinovi?“

„Nasnídáme se… jdi probrat sestru ze spaní, já zatím vykouzlím snídani.“

„Chci čaj a koláče,“ rozsvítily se Mardžáně oči. „Dobrá… ty zatím mazej pro spáče.“

„Chceš říct, čaroději, že nám zvířata rozumějí?“ ozval se překvapeně Kamil.

„Většinou moc ne, ale… váš Ferda lidské řeči rozumí dokonale.

Jak je to možné, nemám zdání. Kováři, věř mi… nepřeháním.“

„Takže už víme, co se dělo,“ zvedla Jarmína oči. „Martin má jelení tělo.“

„Přesně tak to řekl váš hnědák,“ rozhodil Hromďas ruce.

„Jenže jelenů je v lese mnoho, jak najdeme toho pravého?“ položila dotaz Librunka.

„Je pravdou, že jeleni jsou dost za čipery a Martin z nich může být bůhvíkterý,“

zamyslel se čaroděj.

„Takže je potřeba najít tvoje dcery a pak Martina proměnit nazpátek.“vmísil se Kamil.

„Alespoň pro začátek. To je tak…" Hromďas se nadýchl:

Koho, nebo kterého na jelena proměnily, jen dcery dokážou rozeznat.“

„No, snad…“ prohodil pochybovačně Kamil a pak ho osvítilo.

„Tak se zeptej ptáků, kam se vytratily, když se dá spolehnout na koně…

nebo větru, severáku… nějakého smrku, dubu, jabloně.“

„To je nápad!“ ožil Hromďas. „Půjdeme,“ a začal se oblékat.

 

 

*33*

 

Venku se postavil ke statnému smrku a opřel o něj dlaň.

Otočil se k přítomným a začal vysvětlovat:

„Všechno co je živé, co se umí rozmnožit, se vším se dá hovořit.

V zimě ptáků v povětří moc není, létají do jižních zemí, ale stromů je dost.

Listnáče spí, ale co má jehličí a tlustou kůru, to bývá v zimě vzhůru.

Já jehličnany znám a spoléhám na jejich výřečnost.“

Pak se otočil zpět ke smrku.

Na kmen položil i druhou dlaň a vnitřním hlasem promluvil:

„Zdravím tě, smrku velikáne. Vím, že v lese strážíš klidný spánek

se svou jehličnatou rodinou. Snad mi ty i oni prominou,

ale potřebuji se vás zeptat na jednu věc.“

„I já tě zdravím, čaroději. Vůbec není problém co nejupřímněji odpovědět,

pokud budeme znát a vědět.“

Hromďas vyložil svoji potíž a požádal smrk, zda by nenašel jeho dcery.

Ten rozšuměl větvoví a poslal žádost o pomoc do všech stran.

Po chvilce přišla odpověď a on spokojeně oslovil čaroděje:

„Tvé dcery se usadily v dutině staré lípy na půli cesty ze vsi k lesu.

Už se probudily a prý i snídani vybalily.“

„Že nechám děkovat za adresu, a až rozlousknu to klubko zmatků,

máš u mě službu na oplátku.“

Čaroděj odstoupil od stromu a vyložil ostatním, co se dozvěděl.

„Letím tam sám, bude to rychleji vyřízené.

Hned jim tam vynadám, možná i nařezám, že žádná nezapomene.“

„Hlavně aby nezapomněly, jak rozeznat Martina od jelena...“ zamorousil kovář.

„Nezapomenou, na to se můžeš spolehnout!“ zahřměl hromovým hlasem čaroděj

a zmizel v roji různobarevných jisker.

„Jak on to dělá?“ zavrtěla hlavou Jarmína.

„Nestačila jsem nic postřehnout a je pryč, sotva se od země odlepí.“

„Já taky nic neviděla, pokaždé mě ty zářící jiskry oslepí,“ souhlasila Librunka.

Všichni tři se dohodli, aby nečekali naplano, že se rozhlédnou po jeleních stopách.

 

Hromďas udělal čest svému jménu. U lípy se zjevil s ohromujícím zabouřením

a ve vlasech i vousech mu proskakovaly malé blesky.

„Holky nástup!… ať jste vmžiku tady a nesnažte se utíkat!

Hezky se postavte do řady, musíme si něco vyříkat…!“

Vyděšené, provinilé čarodějnice postupně slétly ze stromu a postavily se před otce.

---