POHÁDKA 34,35

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Čaroděj se od stromů dozvěděl, kde se skrývají jeho dcery. Kamil, Jarmína a Librunka se vydali hledat jelení stopy...

*34*

 

Kořínek se ráno proběhl po pasece a po dohodě s Kaňkou se vyrazili podívat,

kam se Martin zatoulal.

Jemu i Kaňce bylo líto, s jakou se rozešli, a chtěli svoje odtažité chování napravit.

Každý z nich se vydal jiným směrem s tím, že se k obědu zase na pasece sejdou.

Kořínek se pohyboval lesem svižně.

Občas ukousl větvičku, občas troubivě zavolal, ale odezva nebyla žádná.

Martin jako by se do země propadl.

„Šestý smysl mi říká, že to nebyl výmysl. B

udu ho hledat u stezky, co po ní jezdí cestující a obchodníci,“ zabručel pro sebe.

Když prohledával houštiny a přebíhal průsek, pořád na Martina volal, ale pořád nic.

Vůbec si nevšiml, že byl zpozorován.

 

„Stop je tady nepočítaně...“ povzdychla si skoro až nešťastně Librunka.

„Nevídaně,“ souhlasila Jarmína.

„Nikdy bych nečekala, že je v lese živo, když je takhle mrazivo.“

„Pravda… je takový mráz, že nemám ani chuť na pivo,“ zapráskal nahlas

svým bohatýrským knírem kovář.

„Pozor, tiše…! Ne tak nahlas…“ sykla na zbytek hledačů Jarmína.

„Nejspíše jsem zahlédla našeho jelena. Vidíte? Tam…

jak je ta jedle do půli zasněžená…“

„Už ho vidím také,“ vzrušeně zašeptala Librunka a vyrazila směrem k němu.

Okamžitě ji chytil za rameno kovář a důrazně zašeptal do ucha:

„Nejednej splašeně… nebuď tak kvap. Jelen? To nic neznamená.

Jak můžeme vědět, že je to náš chlap?“

„Ale je naděje,“ namítla tichounce Librunka.

„Naděje ano, mladá dámo, ale… naděje-nenaděje, ať se děje co se děje,

počkáme na čaroděje…!“

Librunku to hrozně táhlo za neznámým paroháčem, ale musela souhlasit s tím,

že bez čaroděje a jeho dcer nemůžou mít v osobě Martina žádnou jistotu.

Byť bylo tohle dohadování vedené opravdu šeptem a hodně potichu,

Kořínek si jich už všiml.

 

 

*35*

 

„Ať shoří můj krám, jestli ten jelen nejde k nám,“ varovně upozornila hokynářka.

Opravdu… Kořínek se vydal ke skupince, aby si je lépe prohlédl.

Usoudil, že to nejspíš nebudou lovci, když na něj nekřičeli,

jen se ho konejšivou a pro něj neznámou řečí snažili přilákat k sobě.

„Jelen se vůbec nebojí,“ zavrtěl nevěřícně hlavou Kamil,

„za chvilku se k nám připojí.“

Ale nestalo se.

Kořínek už byl blízko, jenže…

Jelenům lidé voní nebezpečím a Kořínek ten pocit nedokázal překonat.

Najednou mu strach sevřel srdce, obrátil se a utekl.

Trojice zkoprněle hleděla na dlouhé rychlé skoky, kterými se od nich vzdaloval.

Bylo to tak náhlé a nečekané, že nikdo z nich se nezmohl ani na jediné slovo,

natož aby jej snad začali pronásledovat.

 

„Tak tady je máme… cácorky,“ řekl Hromďas a ze záhybů svého pláště vytáhl ruku.

Na rozevřené dlani se blýskly tři malé barevné kamínky.

Čaroděj je vyhodil do vzduchu, mávl druhou rukou a místo kamínků do sněhu

dopadly tři mladé čarodějnice. Každá z nich měla jinou barvu vlasů,

ale podoba s otcem byla zjevná. 

„Tady jsou ty nezbednice. Sice chvilku plácaly báchorky, ale nakonec naznaly,

že barvu přiznat musí. Pošlu je Martina hledat, neb umí nad lesem rychle létat.“

„A co když zkusí zase nějakou rošťárnu?“ zeptala se Librunka.

„Ne nezkusí, nepokusí se o nic. Že ano, děvčata…? Sic se rozzlobím víc,

než naše teta Margáta… a to je vážně jedovatá semetrika.

Ale čas se nám rozutíkal. Takže holky, ať to fičí po jehličí.“

Všechny tři se změnily na malá světýlka a zmizely v korunách stromů.

 

„My půjdeme kam?“ zeptala se prakticky Jarmína. „Čekám, že máš nějaký nápad.“

„Já bych navrhoval západ,“ vložil se do toho Kamil.

„Martin tam má dřevěnku a dobře to tam zná.“

„Máš správnou myšlenku,“ uznale pokýval Hromďas,

„zdá se to dost pravděpodobné. Přesvědčíme se osobně.“

---