Možná to bylo tornádo

„Na to zapomeň. Samotnou tě s ním nepustím.“
Prostřední dcera právě předváděla svůj oblíbený kousek s obočím. Levé zvedla káravě kamsi doprostřed čela, zatímco pravým se na mě mračila.
„Nemůžeš se mnou jít na rande.“
„Tvrdilas, že to žádný rande nebude,“ zůstala neoblomná.
„To jsem říkala?“ zachichotala jsem se pitomě. „Tak to jsem kecala.“

V kavárně vyhrávalo rádio, a bubák vyprávěl:
„Upaloval jsem po hrbolaté cestě mezi poli, abych byl v chalupě dřív, než to spadne. Vzduch byl nacucaný vodou, inkoustové nebe, obilí se pod bičem větru vlnilo jako moře. Má poslední myšlenka patřila šeříkům.“
„Šeříkům?“ ujistila jsem se, že jsem nepřeslechla. Zvedl hlavu a poprvé se mi podíval do očí:
„Vzpomínáte, jak teplé bylo tenkrát jaro?“
„Mám mizernou paměť,“ zavrtěla jsem hlavou. „V kterém roce že to bylo?“
Umínila jsem si, že se doma kouknu do deníků, občas člověk zapisuje věci, které mu za zapamatování nestály.
„Takže šeříky?“ pobídla jsem ho k vyprávění, aby mezi nás nesedlo ticho. Poslouchala jsem však na půl ucha, měla jsem za sebou dlouhý den.

Z práce na nákup, pak klusem k rodičům, na schodech do metra se mi tak klepaly nohy, že jsem se pro jistotu držela u zábradlí a naštvala tím plešatého pána v protisměru.
„Čekáme, že nám všichni uhnou, žeáno,“ pravil jedovatě, a bral schody po dvou.
Rozhovor s dcerou mi nešel z hlavy:
„Psal, jak ho mrzí, že ho podezíráme z vloupání,“ přesvědčovala jsem ji.
„A ty mu věříš?“ odfrkla si.
„Tak si to přečti,“ podala jsem jí obálku, pohnula však odmítavě rukou, a dál mlela svou:
„Co když je to úchyl? Záchodkovej maniak? Zapomnělas, jak mě škrtil?“
„Když ty vždycky všechno obrátíš, jak se ti zrovna hodí,“ vzdychla jsem, a ona mi položila dlaň na hřbet ruky:
„Pochop, mámo, že o tebe mám strach.“

„Dál si nic nepamatuji.“ sklopil pohled k ubrusu. „Cosi mě uchopilo, nadzvedlo od země a poodneslo o několik desítek metrů. Hlavou jsem břinkl o kmen topolu a zůstal bezvládně ležet na kraji silnice.“
Smysl jeho příběhu mi unikal. Byl to snad zlý sen, co mi vyprávěl? Nemohla jsem se soustředit, když na mě dcera z opačného konce kavárny dělala obličeje. Půlku tváře schovala za tmavými brýlemi a rty si nabarvila červenou rtěnkou, aby ji bubák nepoznal.
„Když jsem se probral, klečel na mě cizí chlap a masíroval mi hrudník. Představte si, že si k tomu broukal: rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…“ Uchopil mou ruku a přitiskl prsty na dlouhou jizvu, schovanou pod vlasy.
„V hlavě mám kovovou záplatu.“.
Opatrně jsem ruku vymanila a vstala.
„Omluvte mě, musím…. Na opačné straně kavárny vrzla židle, než jsem došla k toaletám, dcera už tam na mě čekala.

„Tak co?“ vybafla. „Jakej z něj máš pocit?“
Protáhla jsem se bokem a zamkla se v kabince, ani potom ale nepřestala vyzvídat.
„Zdá se ti v pohodě?“
„Říkám si, že i kdyby to byl lupič,“ překřikovala tekoucí vodu. „vám přece nic neukrad.“
„Něco přece jen zmizelo,“ opravila jsem ji.
„Trezor?“ vyprskla.
Její smích se odrážel od dlaždiček jako pingpongový míček.

Rozhodla jsem se, že o tom bubákovi povím, a budu dávat pozor, co to s ním udělá.
„Nejspíš čekal, že v trezoru najde peníze,“ vyprávěla jsem.
„Nemohl tušit, že v něm nejmladší dcera schovává deníčky. Chápete?“ dusila jsem se smíchy. „Chytila se, chudinka, za hlavu: všechna její tajemství, první sexuální zkušenosti…,“ neudržela jsem se a naplno se rozesmála.
„Škoda, že jsem neviděla, jak se na ten úlovek tvářil.“
Smích konečně rozpustil napětí.
„Ještě jeden grog?“ zeptal se Jindřich, když jsem si otřela uslzené oči.
„Grog je zimní nápoj.,“ poučila jsem ho. „Objednejte dva panáky rumu, a pak vypadnem. Co byste řekl procházce městem?“

Venku se mnou rychle srovnal krok.
„Pěkně nám to klape,“ liboval si.
„Počkejte,“ přibrzdila jsem. „Měl byste mi dovyprávět svůj sen.“
Zatvářil se překvapeně. „Nebyl to sen, to se mi opravdu stalo. Na polní cestě uprostřed vrchoviny mě cosi uchopilo a mrštilo hlavou proti větrolamu.“
Když zachytil můj nedůvěřivý úsměv, rychle dodal:
„Řekl bych, že to bylo tornádo.“
Zastavil se a ohlédl přes rameno.
„Možná se vám budu zdát paranoidní, ale…,“ zaváhal, pak se rozhodl pro upřímnost:
„Mám celý večer pocit, jako by nás někdo sledoval.“
Rychle jsem se otočila, ale ulice za námi byla prázdná. Chystala jsem se zas vykročit, ale chytil mě za loket.
„Když dovolíte, já bych s vámi chtěl…,“ řekl a já zatajila dech.
„Chtěl bych s vámi trousit knížky po Čechách.“