POHÁDKA 36,37

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Čarodějnice byly objeveny a donuceny ke spolupráci. Záchranná výprava se vydala k Martinově chaloupce...

*36*

 

Tak vyrazili husím pochodem.

Vepředu Librunka s Bělkou, pak Jarmína s kovářem,

Ferda s Hromďasem se trochu courali a u toho povídali, vzadu.

K Martinově chaloupce to bylo kus cesty,

takže si čaroděj s valachem docela povyprávěli.

 

Martin se najedl a přemýšlel, co s načatým dnem.

Že by se vrátil k Bradově stádu? Nakonec zavrtěl hlavou.

Brada si ho tam nepřeje a Kaňka s Kořínkem se po jeho sdělení,

že je vlastně člověk, také začali chovat hodně nedůvěřivě.

„I když mi spřízněné duše budou chybět, nejsem u nich moc v oblibě.

Podívám se po nich zítra, zatím si užiju jitra,“ zabručel a podíval se

na jasnou oblohu s velikým slunečním koláčem.

 

Toulal se po okolí, zase se najedl, aby zahnal žízeň, lízal sníh,

ale nic ho pořádně nebavilo. Nikde žádné zvíře, nikde žádný pohyb,

jen stop bylo vidět ve sněhu požehnaně. Najednou narazil na stopu rysa.

V hlavě zazvonily poplašné zvonečky a on se rozběhl směrem ke své dřevěné chalupě.

Po cestě udělal několik zastávek, aby se zorientoval.

Na jedné z nich uslyšel z ničeho nic hromové zahřmění.

Udiveně si prohlížel bezmráčkovou oblohu.

„Z jasného nebe oči až mhouřím a při tom tu někde okolo bouří?

Schovám se domů u sta hromů… nač čekat na vánici.

Ještěže neumím zamykat na petlici.“

Zadýchaně si otevřel tlamou dveře a vpadl dovnitř.

Cítil se trochu unavený, tak se rozložil na prkenné podlaze a usnul.

 

Mardžána, Margona a Mara se najednou zhmotnily před Bělkou,

na které seděla zamyšlená Librunka.

Ta se jich lekla, až málem sletěla do sněhu. Došli i ostatní.

„Hlásíme tatínku, že jsme celý les procestovaly, všechny jeleny zkontrolovaly,

ale Martina v žádném z nich nepoznaly,“ řekla tiše a zaraženě Mara.

„Viděly jsme velké stádo,“ doplnila Mardžána,

„plus pár zatoulaných kusů a všechny si je zbrusu prohlédly,

ale Martin z nich nebyl žádný. Je nám líto, co jsme provedly.“

„Hm… jak to vypadá, je to důkladný rébus a záhada,“

zamnul si Hromďas dlouhý vous.

„Záhada-nezáhada, u Martina doma bude porada,“ zavelel Kamil.

„Žádné proslovy a do běhu!

Jinak nám ve stoje z téhle teploty přimrznou boty do sněhu.“

„A nám podkovy,“ podíval se valach na Bělku.

 

 

*37*

 

Martin usnul tak tvrdě asi pro ten pohyb na čerstvém vzduchu.

No, nebyl zvyklý takhle běhat, a navíc byl venku už od probuzení.

Tak se stalo, že ho nevzbudil ruch před jeho chaloupkou.

Na zasněženém plácku před zápražím zastavila čtveřice,

která byla odhodlaná ho najít

(dcery měl Hromďas zase jako kamínky kdesi v kapse šatů), a Ferda s Bělkou.

„Zima je dnes převeliká, půjdu zatopit,“ prohlásil kovář.

„Martin domek nezamyká. Nikdy nechtěl pochopit, že by ho mohl někdo vyloupit.“

„Jdu koně ustájit,“ vzala Librunka Ferdu i Bělku za uzdy a odvedla je za dřevěnku,

kde, jak věděla, měl Ferda malou stáj.

„Když se kovář postará o plamen, vy mu nanoste dříví do kamen,“

nařídil Hromďas svým dcerám.

„A my, než se kamna rozžhaví, seženeme vodu, ať se na čaj postaví,“

mrknul čaroděj na Jarmínu.

Jenže všechno se odehrálo jinak.

 

Z chaloupky se ozval Kamilův burácivý hlas.

„My ho jako šílenci hledáme v mraze a on chrní ve svojí rezidenci na podlaze…!“

Všichni všeho nechali a nahrnuli se do otevřených dveří.

„Dobrý nápad se sem vloupat, vlámat!“ uznale našpulil rty Hromďas.

„Jinak jsme mohli taky boty ušoupat,“ souhlasila hokynářka.

Martin rozespale a úplně zmateně hleděl na příchozí, než mu došlo,

že je to Kamil s Jarmínou a Librunkou.

„Jé, jsem rád, že jste tady,“ radostně je vítal. „Je štěstí tu vidět kamarády.“

Všichni na něj hleděli jako u vytržení, ale nikdo nic neřekl.

Martin posmutněl, protože až teď mu došlo, že mu nikdo z nich nemůže rozumět.

To se ale mýlil.

 

Před Kamila předstoupil jakýsi pán s bílým vousem a odkudsi zazněl jeho hlas.

„Jsem čaroděj Hromďas a mluvím tvojí řečí. Jsi Martin dřevorubec?“

„Proč se ptáš, ty mě snad znáš?“

„Chci se jen ubezpečit. Takže nám štěstí přálo,“ spokojeně se usmál Hromďas.

„Můžeš mi vysvětlit, co se stalo? Proč je ze mě jelen. Za jakým účelem?“

„No, potkal jsi v lese tři holky…“ spíš oznámil, než se ptal čaroděj.

„Potkal… jistě, ty tři nezbednice.“

„To jsou moje dcery… čarodějnice. A tys jim slíbil,

že jednu z nich pojmeš za choť...?“

„Počkej… s tím na mě nechoď, já jen řekl, že jim dám vědět,

až se budu vracet a doufal, že nebudou chtít tolik času ztrácet.“

„Vidíš a ony chtěly. Když pak uviděly Librunku, jak se k lesu blíží,

usoudily, že je to tvoje milá. Rozhodly se dostat tě do potíží,

když jsi byl za žvanila, a tak tě proměnily.“

„Ale, vždyť… vždyť to tak není.“

„Vím… je to nedorozumění a teď se nelekni, musí trochu zahřmět,

aby ses vůbec mohl proměnit nazpět.“

Hromďas se široce rozpřáhl a mávl oběma rukama směrem k Martinovi.

V ohlušujícím zaburácení se z tisíců malých jiskřiček jelen proměnil na člověka.

Najednou bylo v chaloupce radostného veselí a poplácávání po zádech.

Všichni mluvili a překřikovali se.

Jen čaroděj vyšel ven před zápraží a zakroutil hlavou:

„Tápu, tápu… jednu věc nechápu.

Co je za neštěstí být jelenem nebo zajícem …nebo třeba… co šnekem?

A je vůbec výhra, stát se člověkem?“

---