Čistě pudově

„Máme první vejce!“ třepala Libuška křídly mezi dveřmi kanceláře. „Černý a bílý. Asi takhle velký,“ ukazovala mezi prsty sotva dvoucentimetrovou mezeru.
„Půjdeš s náma na oběd?“
Zavrtěla jsem hlavou: „Neměla bych. Ráno jsem si všimla, že jsem tlustá."
„Bez plnohodnotný stravy nemůžeš podávat výkony,“ poučila mě. „Slepicím kupuju moučný červy, aby snášely.“
Chtělo se mi říct, že i bez řádné stravy snesu dost, přece se ale nebudu porovnávat se slepicemi.

„Holky, neohlížejte se, nebo vás přejde chuť,“ varovala nás Libuška, sotva jsme se daly do jídla. Kuchař stál u baru v trenkách, chlupaté nohy křížem, ruce založené na hrudníku.  
Hele vole, čistě pudově,“ filozofoval. „Co tě na holce zaujme? Kozy, zadek, nohy! Intelekt vidět neni.“
Pokrčila jsem rameny: „Včera se moje nejmladší točila před zrcadlem a radovala se, že má dokonalé tělo.“
„Ta se má,“ vzdychla Libuška, „že si tak věří.“
„Už se ti někdo ozval?“ chtěla vědět moje zlatá Šíša, ale musela jsem ji zklamat. Ze všech nálezců se ozvala jedině paní, co našla Skládku na nádraží v Černém kříži.
„Ale každou chvíli někdo napíše, abych mu knížku poslala,“ dodala jsem rychle, aby nebyla smutná. „Posílám jim rovnou dvě.“
„Koukej šetřit, aby ti moc brzo nedošly,“ nabádala mě.
„Až dojdou, nechám si udělat dotisk,“ plácla jsem, a pak jsme se tomu chválabohu zasmály.
„Holky, čím vás chlap zaujme?“ napodobila Libuška číšníka. „Čistě pudově, myslím.“
„Když není srab,“ střelila jsem bez rozmýšlení.
„Čistě pudově,“ zopakovala. „Charakter není vidět.“
„Co já vím,“ řekla Šíša. „Od tý doby, co jsem potkala svýho muže, mě nikdo nezaujal.“
„Ty se máš,“ vzdychla zase Libuška.

Na stůl nám padl dlouhý stín.
„Seš to ty?“
Ohlédly jsme se všechny tři, ale vysoká žena s hřívou tmavých vlasů šla po mně.
„Alice palice,“ zaříkávala jsem ji, aby si to ještě rozmyslela, zároveň už jsem se ale zvedala ze židle.
„Říkali, že tu někde děláš,“ cenila na mě chrup. „Poslouchej, ty ale vypadáš blahobytně!“
Mrskla jsem po Libušce vyčítavým pohledem: já na oběd jít nechtěla.
„Prosím tě, jak to že se dozvídám od cizích lidí, že ti vyšla knížka?“ dělala Alice, že se zlobí. „To je bomba, ženská,“ položila mi ruku na rameno a zlaté náramky decentně zachřestily. „Kde ti to vydali?“
Zamumlala jsem, že jsem si sama troufla, sehnala, zařídila, zaplatila…
Řekla: „Jo takhle!“ a hned bylo jasné, že to nebyla správná odpověď. Zjevně ji zklamalo, že můj text neuznal za hodný publikování někdo fundovaný. To by totiž mohl každý, něco nadrásat a vydávat to za literaturu. Pohodila hlavou, až se jí hříva rozvlnila, a pak se mi propálila pohledem rovnou ke zlomenému srdci:
„Slyšela jsem, že vám to s Prckem nevyšlo.“
Nesnesla jsem, aby mě litovala. Ne na lačný žaludek. Proto jsem se čistě pudově obrátila na podpatku a bez vysvětlení z restaurace zdrhla.

Jaro ve městě je vždycky trochu uprášené, ale když jeho světlo zalije fasády domů, a když se odrazí od nekonečných skleněných ploch věžáků, nakonec vás taky donutí přimhouřit oči.
Venku na ulici jsem se zastavila. Zpátky jsem nemohla, ale do práce se mi taky nechtělo. Sáhla jsem do tašky pro telefon a napsala Šíše, že si beru půlden dovolené, ať vyřídí v kanceláři, že je mi nevolno. Teprve když zpráva odletěla, došlo mi, co jsem provedla:
právě jsem pro sebe získala volné odpoledne.

V metru mi telefon vyhrával, ale nechala jsem ho být, když vlak vyjede ze stanice, signál se vytratí, a člověk zůstane v prostředku věty sám.
Vystoupila jsem na Vyšehradě. Lavička na nástupišti byla vyleštěná stovkami cizích zadků a široká tak akorát pro mou knížku. Položila jsem ji na kraj a opřela se o skleněnou stěnu. Když přijel další vlak, zrychlil se mi tep. Třeba konečně na vlastní oči uvidím, jak po ní někdo sáhne, palcem prolistuje, přečte si můj vzkaz a přijme knížku jako dárek.
Vlak odjel, nástupiště se vyprázdnilo, knížka na lavici zůstala bez povšimnutí, jen já si připadala jako šmírák.

Když jsem zabočila k cihlové bráně do klidu, konečně jsem se podívala, kdo volal. Mezi nepřijatými hovory od Šíši visela neotevřená obálka:
„Myslím na tebe a nepřestávám se usmívat.“
Nevzpomínala jsem si, že bych mu dala číslo.
„Zdá se, že si naše duše rozumějí.“
Snad za to mohl jen vánek od Slavína, že mi naskočila husí kůže.
„Kdy se uvidíme?“

Na chlapech možná obdivuji odvahu, protože sama jsem spíš srab.
Jenomže kdo se bojí, nic pořádného nezažije.
Vzala jsem telefon do ruky a rychle, abych si to snad nerozmyslela, jsem odeslala odpověď:
„Přijedu k tobě, Jindřichu.
Budeme spolu.
Potichu.“