Štístko

Štísko

„Dorovnávám,“ řekl Michal Brandl a dal na hromádku dvě pomačkané dvoutisícovky. Ten den se mu zcela výjimečně nevedlo, i když jako obvykle podváděl. Ale přesto prohrával. Ty dva tisíce byly jeho poslední peníze. Číhavě se podíval na protihráče. Krahujec alias Vočko probodával Brandla pátravým pohledem a snažil se odhadnout, co má za karty. Jeho pohled mu sklouzl na hromádku peněz, kterou měl před sebou. Dorovnávám a přihazuju pět tisíc,“ řekl nakonec svým uskřípnutým hlasem.

„Tak v tom už nejedu,“ řekl třetí v partě, kterého přezdívali Svatý, a složil karty. Smutně se díval na kupku bankovek uprostřed stolu.

Michal Brandl se zavrtěl na židli a přejel mimoděk dlaní prázdné místo před sebou, kde ještě před časem ležely jeho peníze. „Hele, parťáku, škvára mi došla. Směnka?“ zeptal se a našpulil rty.

Vočko se vítězně usmíval a zavrtěl hlavou. „Ani náhodou,“ vyzpíval popěvek a znělo to příšerně.

„Nebuť labuť, jsme kámoši, no ne? Já ti taky minule půjčil.“ snažil se ho obměkčit Brandl.

„Co bylo, bylo. Žádná směnka, už jsem řekl,“ trval na svém Vočko.

Michal Brandl fascinovaně zíral na tu hromadu peněz, o kterou měl přijít. Oči se mu zúžily. Potom ho napadla spásná myšlenka. „Mám nápad,“ řekl a usmíval se sladce. „Mám novou ženskou. Pěknou. Poslouchá jak hodinky. Hodím ji do banku. Když vyhraješ, přenechám ti ji.“

Vočko na chvilku zpozorněl. Ta možnost ho zaujala. S opačným pohlavím měl smůlu. Mohla za to jeho táhlá a zarudlá jizva, vedoucí přes celou holou lebku, tvář až k bradě. Ženy, které měly v pořádku zrak, spolehlivě odrazovala. Jeho škleb a skleněné oko dojem z jizvy podtrhovaly. Řešil to různě. Možnost získat nějakou živou ženu ho na moment vzrušila. Ale jenom na moment. Vzápětí jeho chtivý pohled pohasl. „To ti tak sežeru, žádná normální ženská se mnou nepůjde.“

Brandl mávl rukou. „Neboj. Když přikážu, půjde. Bojí se mě, párkrát jsem si ji už vzal do parády. Když by prskala, pár ji vrazím a bude.“

Vočko ho chvíli pozoroval a možnost zvažoval. Něco by na tom mohlo být, Brandl se s ženskýma nepáral a doopravdy dělaly, co on chtěl. Byl to ten ty charismatického a na první pohled nebezpečného chlápka, který ženy tak strašně přitahoval. Měl svalnatou postavu, pádnou ruku, pronikavý pohled, přemíru energie, kterou ale utápěl ve spoustě kokainu a kouření marihuany. To zapříčinilo jeho jisté výpadky v paměti. Ale poker uměl hrát pekelně dobře. Bylo neuvěřitelné, že ten večer prohrával. Poker a krocení žen mu prostě šlo.

„Co to je za babu?“ zeptal se Vočko a Brandl se pousmál. Už mu bylo jasné, že se Vočko chytil.

„Blondýna, prstýnkovitý vlasy, parádní čtyřky a dlouhý nohy až do nebe. Zadeček jak dva česnečky. Jenom se oblízneš.“

Vočko se oblízl už jenom při té představě. Přimhouřil oči a zasnil se.“ Brandl pokračoval v chvalozpěvu. „Hele, hochu, mezi lopatkama má vytetovanýho barevnýho motýla. Když to s ní dělám zezadu, tak ona při tom pohybuje rameny dopředu a dozadu. Tam a zpět... tam a zpět. Uvidíš, jak ten nádhernej motýl mává křídlama.“

Všichni v hospodě U Habásků ztichli.

Vočkovi poposkočil několikrát ohryzek nahoru a dolů jako píst motoru.

„Co ty na to? Bereš?“ zeptal se Brandl a rukou si přejel přes fešácký knírek.

„Říkáš motýlí křídla, a jak pohybuje lopatkama, tak...“

„Přesně tak. Jakoby lítala, kamaráde. To je vzrůšo, co ti mám povídat. Budeš lítat v ráji s ní, to ti slibuju.“

Vočkovi sjela po čele kapička potu. Díval se na tu spoustu peněz. Co se tak klepu, vždyť mám stright flash, pomyslel si. „Tak jo. Jako bys dorovnal,“ řekl nakonec.

Ozvalo se vrzání židlí, jak osazenstvo vstávalo a šlo se podívat na rozuzlení, kdo vyhrál. Obklopili jejich stůl.

„Mám stright flash,“ řekl Vočko a šťastně se usmál, když ostatním ukázal karty. Už se viděl na té ženě s křídlama. Všichni uznale zamručeli a obdivně pokyvovali hlavou. Brandl se díval neutrálně a také uznale přikyvoval. „To máš skvělý karty, skvělý, takový jsi dlouho neměl, ale já mám...“ Brandl položil karty na stůl a všichni obdivně hvízdli.

„To snad není možný!“

„Ty jo!“

„Tak tomu říkám hra.“

Brandl se samolibě usmál a shrábl peníze. Měl královskou flash.

„Do prdele,“ zašeptal zdrcený Vočko. Zklamaně se díval, jak si Brandl srovnává bankovky do úhledného paklíku. „Ty máš zase to svoje štístko,“ řekl a zkormouceně pokrčil rameny.

„No jo, prostě je to Štísko,“ řekl jeden z přítomných profesionálních čumilů jistý pan Karpíšek.

„To je,“ odpověděl mu další z profesionálních čumilu, jistý pan Klabava.

A tak začali Brandlovi říkat. Štístko.

Když Brandl platil hospodskému panu Habáskovi, ten se ho zeptal, co to je za tu jeho novou ženskou, že se zatím nepochlubil. On se totiž obvykle chlubil okamžitě. A rád. Brandl mávl rukou. „Já žádnou novou ženskou nemám. To byl špek. Ten blbec mi to zbaštil,“ řekl posměšně.

„Ale to přece...“ Hospodský se díval zaraženě. Nelíbil se mu ten jeho trik.

„Co přece? Pokud se budeš držet při zdi a hrát podle nějakých pseudonorem, tak ničeho nedocílíš. Třeba ty... pokud nebudeš točit pod míru, budeš pořád jezdit v tom starým střepu.“

Hospodský trochu zrudl, ale nic neříkal. V té chvíli k nim přistoupil malý žlutý mužík v pršiplášti a Brandla si přeměřil od hlavy až k patě. Byl to pán Vonk. Jeho bar U pána Vonka byl kousek od hospody U Habásků. Pán Vonk miloval točené pivo, tak si sem občas zaskočil. „Šikulka a lišáček, co?“ řekl posměšně.

„Ty my taky můžeš,“ odfrkl Brandl, pohrdavě si ho ze své výšky přeměřil, odfrkl si, otočil se a šel pryč.

„Budete taky platit, páne Vonku?“ zeptal se hospodský Habásko.

Pán Vonk přikývl a přitom pozoroval odcházejícího Brandla.

K pípě se přišourali spolu pan Klabava a pan Karpíšek. „To je ale Štístko, co?“ konstatoval pan Karpíšek.

Pán Vonk přikývl a dlouze Brandla zamyšleně pozoroval.

Brandl alias Štísko pokračoval do malého luxusního baru, kde měl své přátele a kde se dala sehnat spousta kouzelných malých zázraků. V poslední době tam frčela nová moderní droga. Přezdívalo se jí mňau mňau, M-cat nebo mefedron.

„Ty vole, amigo, to je raketa, to je raketa, to ti povídám, jasný? To ti povídám, švihni si jednu a bude ti fajn. Vodpálí tě to až na Venuši nebo jinou podělanou planetu, ti říkám, střel si to a frčíš,“ nabízel mu pilulku jeho kamarád Libor. Živil se jako dealer drog. „Zkus to, to ti povídám. Je to rakeťuška.“

„Už to znám. Vždyť už si mi ji párkrát dal,“ řekl Brandl.

„Fakt?“ podivil se Libor a zmateně se koukl na drogu ve své dlani..

Brandl neváhal, aby si to kamarád nerozmyslel, hrábl po droze a hned ji slupl. Byla to pecka. Hned frčel. Úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu.

„Ty vole, amigo, ti řikám ty debilové v parlamentu vědí hovno. Ten mefedron je tady furt legální, to ti povídám. Legální. Můžeš si to u mě vobjednat přes internet jako hnojivo z Činy, to ti povídám, je to raketa! Česká pošta ti to doručí až ke dveřím, vole. Česká pošta mi teď dýluje, amigo, fakt že jo. Nepotřebuju France a Kolohnáta, ty mi stejně půlku zboží vysmahli sami. Hovno, Česká pošta, to jsou teď moji dýloši. A kurva levný.“

Brandl kamaráda Libora, nadšeného že angažoval Českou poštu do zločinného spolčení distribuce drog a za levný peníz, už prakticky nevnímal. Mňau mňau mu rozpumpovala už tak vysoké sebevědomí a odpálila mu v žilách energetickou jadernou pumu. Měl vynikající náladu. Mňau mňau a vědomí, že ty své parťáky zase tak pěkně doběh, bylo opájející. Do toho si šoupnul nějakého drahého panáčka, proč taky ne, vyhrál peněz jako šlupek. No prostě užil si večírek a domů dorazil pěkně pozdě.

Měl co dělat, aby doma všechno nevyvrátil, nerozbil, neroztřískal, a vůbec nezdemoloval. Ale tak nějak se domotal do své postele, ani se nesvlékl a už spal. V noci se probudil, převalil se a dotkl se něčeho měkkého. Byla ještě tma. Kruci co to, pomyslel si... byl ještě přiopilý a zmatený. Nebylo to jenom měkké, bylo to i teplé.

„To se nedokážeš svlíknout, než vlezeš do postele?“ uslyšel ženský hlas. To ho trochu probralo. Zprudka se posadil a jenom sykl, jak ho zabolela ta jeho alkoholem nasáklá hlava. „Kruci co to znamená?“ Dívala se na něho nechápavě. „Jak co to znamená?“ zeptala se.

„Kdo jste?“

„Ježíši, co si všechno vypil?“ zeptala se otráveně.

„Slyšíte, co tady děláte?“ nedal se odradit.

„Zase jsi fetoval? Ty tvoje výpadky paměti mi už lezou krkem.“

„Jaké výpadky paměti?“ zeptal se znejistěným hlasem.

„Spi, nemám na ty tvoje extempore náladu. Už zase děláš, že neexistuju, ty sklerotiku? Vzal sis prášky?“

„Ale, co to... jak jako... co to je za nesmysl?“

„Doufám, že si v noci zase nevyjedl ledničku. Ten koláč byl k snídani. Jestli jsi ho zase zbaštil, tak... týden nic nebude! Žádný sex!“

Žena dala najevo, že chce spát.

Zmatený Brandl si řekl, že to bude řešit až ráno. Copak se úplně zbláznil? Nebo má opravdu sklerózu? Že by mňau mňau mělo takovéhle účinky? Bude s tím muset asi trochu brzdit a zase přejít na starý dobrý a osvědčený kokain. I když je dražší. Ale co, stejně si zase vydělá, když oškube své spoluhráče. Spokojeně zavřel oči, že bude spát dál. Tu ženskou dořeší ráno.

Tvrdila, že nebude žádný sex. Ale kdeže. Naopak. To ta ženská jenom tak dělala vlny. Otočila se k němu zády a pěkně se k němu přitiskla zadečk. Štískovi to pořád vrtalo hlavou, co se to vlastně děje, hlavně mu v hlavě pořád hučelo rumový moře, ale tělu neporučíte. Ještě jednou se zavlnila a... když se s ní miloval jenom zíral. Měla opravdu na zádech vytetovaný motýlí křídla! A jak se s ní náruživě miloval, tak se mu zdálo, že ty vytetovaný křídla se jí ze zad náhle odlepila a rostla a rostla. Jenže se mu to jenom nezdálo.

„To sis dělal srandu, ne, že si na mě nepamatuješ?“ zeptala se ráno, když začala připravovat snídani. Věděla, kde co je. Sáhla do skřínky, aby vytáhla čaj, med, aniž by na zlomek okamžiku zaváhala. Připravila mu jeho oblíbené presso a na talířek položila tři kostky cukru a dvě mlíčka. Přesně jak to měl rád. Hodně sladké a hodně mléka. K snídani připravila hemenex. Sýr nakrájela na proužky a nandala je na vajíčka napříč jako mřížku. Takhle zvláštně si to přece také dělal! Pozoroval ji, přemýšlel a jeho zmatenost stoupala. Musí přestat s tím fetem, zapřísahal se. Vždyť on zapomněl, že žije s ženskou! A jakou! Měla krásnou postavu. Štístko přestal bádat nad tím, kde se tam vzala, protože ho úplně omámila.

Po snídani se zase milovali. Zase zezadu. Zase se díval na ta křídla. Opět se při milování odlepila a zdálo se mu, že tentokrát jsou o malý kousíček větší než v noci.

Jedno se jí muselo nechat. Byla krásná a svůdná. Jmenovala se Patrície, jak mu řekla. Nakonec přijal jako fakt, že spolu žijí. Radši se neptal, nechtěl ze sebe dělat hlupáka.

Přestal užívat mňau mňau a vrátil se ke kokainu. Stejně už neměl její přísun, protože jeho kamaráda Libora sebrali. Mefedron dala Evropská unie i Česká republika na listinu zakázaných látek, ale Libor byl v tak dlouhém, nepřerušovaném rauši, že to vůbec nezaregistroval. Dál ji posílal po České poště, až jednou k němu vlétla bez zdvořilého zvonění zásahová jednotka a bylo.

Brandl se s Patricíí přišel pochlubit do hospody u Habásků. Všichni ji obdivovali a zálibně si jí prohlíželi od hlavy až k patě. Za jejími zády mu ukazovali zdvižený palec, mlsně se olizovali a pohledy si jim vilně leskly. Brandl byl velmi velmi pyšný a samolibý.

Patricii se ta roztodivná hospodská společnost líbila a tak občas s Brandlem k Habáskům zašla. Zvláštní bylo, že když seděla vedle něho, nedařilo se mu a vždy prohrával. Byl vzteklý a nechápal, jak je to možné. Vždyť uměl tak dobře podvádět! Že by se někdo z jeho spoluhráčů naučil podvádět lépe? Při hře se k němu lísala a hubičkovala ho. Když míchal karty, tak mu rejdila jazykem v uchu, a on prohrával jednu hru za druhou. Jenže jelikož to byl karbaník, tak hrál dál a dál. Pořád doufal, že se karta obrátí a on zase bude mít štěstí. Aby měl na hry, prodal nábytek, zadlužil byt a pořád to bylo málo. Jeho kamarádi si náramně užívali a vyhrávali na něm peníze zpět. Jednou zase když se holdovalo hazardu a Brandla spoluhráči obehrávali, zase okolo stál hlouček čumilů s pivy v ruce.

„Kde já ji jenom viděl, čejče?“ dumal profesionální čumil Klabava a zíral na Patricii.

„Já ji taky vodněkud znám,“ přikývl profesionální čumil Karpíšek.

„Ale vodkud, řekni vodkud?“ mnul si bradu Klabava

„Hm, hm, jo, jo, to bych taky rád věděl.“

„Kašlem na to. Radši se napijem.“

„Moudrá slova.“

A tak se radši napili.

Byla strašně náruživá a chtěla se pořád milovat. Brandl se cítil čím dál více unavený a nervóznější.

„Ježíš, já zhubl zase tak pět kilo!“ zhrozil se, když se postavil na váhu. Potom se pozoroval v zrcadle. Byl bledý a měl velké kruhy pod očima. Sáhl si na knír a když odtáhl ruku, na prstě měl nalepeno několik vousů. Lekl se. Vzápětí v zrcadle viděl Patricii, jak vešla do koupelny. Byla nahá. Poznal ten její lesk v očích. Zase ho chtěla. Ne ho, uvědomil si. Spíš to.

„Jsem strašně unavený. Moc unavený!“ bránil se, chtěl odolat, ale ona mu to nedovolila. Chtivě se na něho vrhla. V noci ještě třikrát. Ráno se probudil a měl zimnici. V posteli byl sám.

„Patricie, uděláš mi čaj? A přineseš mi paralen?“

Patricie se neozývala.

„Prosím!“ zvolal úpěnlivě.

Nakonec se vzchopil. Nejdřív se posadil na kraj postele a otřel si zpocené čelo. Díval se na své vyhublé ruce a na své tenounké nožičky. Kde jeho tak hýčkané a pěstované svalnaté tělo? Rozlítostnil se sám nad sebou a vzlykl jako malé dítě. Musí se přece uzdravit. Vstal a šouravým krokem vyšel z ložnice do chodby. Tam spatřil Patricii, jak se nahá obdivuje před velkým zrcadlem. Natáčí se jako baletka a kochá se pohledem na svá křídla. Byla obrovská! Silná a pevná asi jako kdysi jeho svaly. Když ho zahlédla, otočila k němu hlavu, zasyčela jako had a roztáhla křídla. Překryla jimi skoro celou chodbu. Málem se špičky křídel dotýkaly konce chodby. Málem. Její tvář byla v ten moment znetvořená zrůdným a nenávistným šklebem. Její oči ho propalovaly, jako když se dívá šelma na svou brzkou potravu. Náhle pohlédla na svá křídla, lehce jimi zamávala, potom se podívala zpět na Brandla a rázem se její tvář změnila v onu krásnou a libou tvářičku, jak si ji zapamatoval. ¨

Otřásl sebou. Patricie zatáhla křídla a přistoupila k němu. „Bože lásko, ty jsi celý zpocený. Ukaž...“ sáhla mu na horké čelo a zatvářila se účastně. „Bože lásko...“ podívala se přes ramena na svá křídla. „Abys mi tak umřel!“ zhrozila se tou představou.

„Musíš hned do postele, postarám se o tebe.“

Zatlačila Brandla zpět do postele a náležitě se o něho starala. Vyvářela mu čaje, dávala mu prášky a hubičkovala ho na zpocené čelo.

„Tumáš hovězí vývar, po něm zesílíš, po něm zase dostaneš sílu.“

„Nemám hlad.“

„Jez!“ Zatvářila se tak přísně a oči ji zas tak žhnuly, že se bál neuposlechnout. A tak jedl vše, co mu přinesla.

V noci cítil její ruce, jak mu sklouzly do klína.

„Bože ne!“ hlesl.

„Ale ano, ano, ano,“ zasyčela mu do ucha, otočila nemohoucího Brandla na záda a dosáhla svého. Vylezla na něho, milovala se s ním a nadšeně přitom roztáhla svá křídla. Pozorovala je se zalíbením. „Ano, ano, ano,“ křičela do rytmu a houpala se na něm. Brandl úpěl a lil se z něho pot.

„Nemůžu,“ sípal.

„Ale ano, ano, ano,“ křičela Patricie, celá přitom zářila.

Druhý den ji uviděl, jak se zase točí před zrcadlem a roztahuje křídla. Tentokrát se špičky křídel konců chodby dotkly.

„Konečně!“ vydechla nadšeně. „Večer to půjdeme oslavit k Habáskům!“

Brandl si to nedovedl představit, ale přinutila ho. Když se v hospodě objevili, všichni jenom strnuli. Na její křídla si už zvykli, konec konců na Žižkově se děly různé věci. Ale když spatřili scvrklého Brandla s horečnatým zrakem a ohnutými zády, tak i těm, kteří ho nenáviděli, protože je nějakým podvodem připravil o peníze, tak se jim ho zželelo.

„No do háje, ten Štístko ale vypadá,“ řekl hospodský Habásko.

Brandl se posadil s Patricíí do zšeřelého koutka.

„Pro paní zase dvojka červeného?“ zeptal se pan Habásko.

Patricie přikývla.

„A jedno pivíčko?“

Brandl zdrceně zavrtěl hlavou. „Čaj,“ pípl sklíčeně.

Ostatní se na sebe podívali. To slyšeli poprvé.

„Ten je nějakej malinkej skoro jako pán Vonk, co?“ nadhodil Klabava.

Byl to opravdu kontrast, když vedle něho seděla krásná a velká Patricie s obrovskými křídly, kterými tak jemňounce mávala. Jenom tak zlehýnka. Bylo vidět, jak z nich práší ten pel, co štípal v nose jako chilli a padá na Štíska. Vypadalo to, že se zase o kousek zmenšil. A potom Patricie roztáhla křídla a celého jimi Štístka přikryla.

Karpíšek se klepl do čela a vykřikl. „Už vím! Už vím!“

„Co zase?“ zeptal se Klabava.

„Vodkud ji znám.“

„Fakt?“ zvedl obočí Klabava a podíval se na místo, kde už byla vidět jenom Patricie s motýlíma křídlama.

Karpíšek přikývl. „Hauznerová. Jmenovala se Hauznerová. A přilepila se na toho, co jeho otec podnikal. Na Přenosila. To ona tenkrát Přenosila ponoukala, aby si koupil tu silnou motorku.“

Klabava se taky klepl do čela. „No jo, už si taky vzpomínám. Ten Přenosil se přece na tý motorce zabil!“

Karpíšek přikývl. „A proto jí pak všichni říkali...“ nedořekl a jenom vytřeštil oči. Patricie křídla zaztáhla a složila je a... a Štísko tam nebyl!

Karpíšek se musel zhluboka nadechnout, aby větu dokončil: „říkali jsme jí Smůla!“

K O N E C