respekt k cizímu básnickému slovu III.

Naprosto extrémním příkladem textu založeného na denotaci je počítačový program. Strojová interptretace textu vyžaduje dodržování syntaxe a klíčových slov v jejich přesném významu. Počítačovým programem lze říci téměř všechno, ovšem pouze v konkrétně funkční rovině, v níž je vždy nutné rozhodnout, která varianta podle nějakých parametrů platí. Přesto může dojít chybou programátora k nedorozumění a program se může tzv. zacyklit, protože nemá kontrolní mechanismus k ošetření chyby. Kontrolní mechanismy v literárním textu samozřejmě neexistují, není-li nasazena z vnějšku cenzura. Za socialismu se někdejší rovina kontrolního textu v textu nacházela v povinné deklaraci podřazení všech významů marx-leninské filosofii. Po této úlitbě a zaujetí postoje už se smělo psát o čemkoli, i o zakázaných věcech. Dnes sice něco podobného nemá obdoby, přesto lze ovšem sledovat jisté mechanismy konformní platnosti, které kontrolují autora na jeho cestě k volným představám. Především jde o sociocentrický jazyk a jeho neustálé upevňování. Z tohoto pohledu i zde často zazní dotazy směrem k autorům: co jsi tím myslel, tomu nerozumím apod. Pokud jsou splněny kódovací mechanismy na straně autora i příjemce zprávy, potom z hlediska výrokové logiky neexistuje nesrozumitelný text.

V našich podmínkách zdejší krásné literatury platí, že příjemce zprávy často nezná význam klíčových slov ani jejich syntaxi (skladbu), ba dokonce se stává jakýmsi paradoxním kultem, že se příjemce zprávy tváří jakoby znalost byla něčím nadbytečným, nadřazeným, aristokratickým. Většina příjemců neumí interpretovat smysl textu, anebo třeba i umí, ale nechce rekonstrukci textu věnovat žádoucí čas a námahu. Požadavek sociocentrismu je potom jasnou degradací rozvoje literatury, zejména když se dokonce kritika začne tvářit, že je tento požadavek jakéhosi lidu oprávněný. Důsledkem takové situace jsou potom diskuze o tom, zdali je metafora nebo metonymie v poezii nadbytečná, zdali jsou různé ornamenty a zdobnosti v textu přímo zločinným prohřeškem. Poetické prostředky se zužují a vyprazdňují z toho hlediska, že se nepředpokládá jejich vědomé užití jako hodnota textu sama o sobě. Marně bychom v literárních úvodech kteréhokoliv druhu hledali žánry jako: blbůstka, mimo, jen tak pro radost. Stejně marně se tam naopak nachází definice rozdílů mezi volným a vázaným veršem, která nespočívá v rýmovanosti, ale především v rytmické stopě.

Úkolem kritiky je posilovat a kultivovat právě tento strukturální rámec krásné literartury. Sice se nacházíme ve fázi poststrukturalismu, kdy jsme nalezli pro samotný strukturalismus jisté relativizující meze, ale předpona post není popřením někdejšího ismu, ale jeho obohacením, které předpokládá strukturální či systematickou znalost. Relativizujícím dialogem odhalujeme či přesněji inovujeme nebo zpřesňujeme původní význam, nikoliv popíráme jakoukoli platnost. V tomto ohledu je význam postmoderního myšlení obecně nepochopen a zneužíván v oportunistických diskuzích na libovolné téma. Sociocentricky řečeno: Aristotelova poetika platí, ale je možné o její dnešní aktualizaci a proměnách diskutovat, zejména o tom, co dosud neexistujícího či neuvědomovaného k ní přidáváme. V tomto smyslu jsem zastáncem kritického ocenění formální složky textu v každém případě, neboť se tím prohlubuje naše společná znalost alespoň sociocentrické vrstvy jazyka.