Junior

0/

Každý jedinec z toho obrovského množství lidí, co jich chodí po světě, pochází z jedinečných a nenapodobitelných rodinných poměrů. Děti, pokud jich je více, si mezi sebou a rodiči vytváří jedinečná vztahová pouta, jež by jen těžko někdo mohl napodobit. To, do jaké rodiny se narodíme, nemůžeme ovlivnit, jsme jaksi hozeni do již existujících vztahů, abychom si mohli začít vytvářet vztahy nové.

Někdo může vyrůstat jako jedináček, jehož rodiče hýčkají starostlivou láskou a snaží se jej ubránit od všeho zlého. Jinému se zase přihodí, že má spousty sourozenců a doma něco jako nuda prakticky neexistuje. Ti starší dohlíží na mladší bratříčky nebo sestřičky, snaží se je poučit o okolním světě a mnohokrát se jich zastanou, když mají nějaký problém nebo mrzutost.

Juniora, hrdinu tohoto příběhu, můžeme bez přemýšlení zařadit do té druhé kategorie. Osud mu štědře nadělil spousty sourozenců, opravdu jich byli celé zástupy, takže jen stěží je mohl všechny znát. Nehledě na to, že každé ráno se jejich počet mnohonásobně zvyšoval a spousta z nich se vzápětí vydala do světa, neznámo kam. Otcem jim byl jeden jediný člověk, mladý pekař s krátkými silnými prsty, vršek hlavy neustále schovaný pod bílým látkovým baretem. Každé ráno si tento postavou nevelký mužský oblékal dlouhou zástěru, aby mohl časně z rána rychlým rutinním tempem rozšiřovat už tak početnou rodinu.

Nad tímto tvrzením se není třeba nijak podivovat, případně pohoršovat. Jednalo se o zcela standardní, dlouhými léty osvědčení postup.  

Junior, ten, o němž je tento příběh, byl totiž chleba.

 

 

1/   

Byl zrovna čtvrtek, den, předznamenávající konec pracovního týdne, když Junior spatřil světlo světa. Tedy přesněji řečeno pekárny. Její budova se nacházela téměř v centru města, schovaná v sousedství sobě si velmi podobných průmyslových budov, které kdysi bývaly ozdobou velmi rušné tovární čtvrti.

Místo, odkud se každý den rozváželo čerstvé pečivo do přilehlých obchodů, ale nebyla žádná stará barabizna. Dům to byl pěkný, poměrně zachovalý, však také majitel nechal nedávno spravit fasádu a obnovit venkovní nátěr.

V tuto ranní hodinu byla pekárna v celém okolí jediná budova, kde se svítilo a pracovní mumraj, jenž se odehrával uvnitř, tvořil zajímavý protiklad k tomu, co se dělo za jejími zdmi, protože tam se život teprve rozbíhal. Pod otevřenými okny, orámovanými tmavě oranžovým venkovním nátěrem, byste hlavy procházejících lidí hravě spočítali na prstech jedné ruky. Většina obyvatel této čtvrti, stále klidně spala a nabírala energii na následující den.

Ve vzduchu byly ještě stále cítit dozvuky nočního deště. Vlhko stoupající z mokrých chodníků v nepravidelných intervalech rozháněly jemné, ale o to studenější poryvy větru. Počasí druhé poloviny listopadu dávalo kolem dokola o sobě pořádně vědět. Bylo všudypřítomné, na každém kroku vás zdravilo svou málo přívětivou tváří a každý sebemenší kousek centra města ho byl plný.     

Vytížený personál pekárny teď ale měl v hlavě jiné starosti. Právě finišovaly poslední přípravy k tomu, aby se mohlo čerstvé pečivo co nevidět rozvést do obchodů. Pootevřenými ventilačkami proudil do členitého prostoru chladný vzduch, vítané osvěžení v tomto suchém, parném prostředí.

Tak trochu stranou toho všeho, na vysokém vozíku s plechy vyrovnanými nad sebou, odpočívali právě upečené chleby, nové přírůstky do neskutečně široké rodiny. Pokud by měl někdo spočítat, kolik pokolení tu již spatřilo světlo světa, natožpak jejich vzájemné příbuzenské vztahy, byl by to úkol takřka nemožný.

Junior ležel uprostřed úplně spodního plechu. Byl trochu zmatený, výhled mu zakrývali jeho právě upečení bratři, takže vůbec neměl ponětí kde vlastně je. Na víčka se mu lepilo právě upečené těsto a ani s pohyblivostí na tom nebyl nejlépe. Párkrát se pokusil naklonit do stran, jenomže tělo měl jak z měkké pórovité hmoty, tak toho po pár pokusech nechal.

Najednou, z ničeho nic zaznamenal pohyb.

Kolečka vozíku, na němž byl se svými bratry, nepříjemně zaskřípala a tlumená záře, která doposud tlačila na Juniorova víčka, se po chvíli kamsi vytratila.  

„Tak dělejte, ať už je to naložený!“ řekl hluboký mužský hlas, načež volný prostor toto sdělení ještě jednou zopakoval krátkou nezřetelnou ozvěnou.

Junior pocítil na bocích pevný stisk, načež byl přesunut do sice nového, avšak mnohem stísněnějšího prostoru než předtím. Něco tvrdého a nepoddajného ho tlačilo z levé strany a dojem vězeňské cely narušovaly jen krátké závany chladného vzduchu, které přicházely z otvorů po jeho levici.

Ještě pár šoupání, směsice nesrozumitelných hlasů, ohlušující bouchnutí a pak už jenom tma a monotónní vše objímající zvuk motoru dodávky, směřující bůhvíkam.

 

Během cesty se Juniorovi honila hlavou spousta myšlenek. Spíše tušil, než věděl, že jeho život bude krátký. Chtěl ten čas, který měl dispozici, co nejlépe využít. Nevěděl však přesně, jakým způsobem by to mělo být. Jeho možnosti i zkušenosti byly konec konců velmi omezené.

Neměl ruce a bez nohou byla v jeho případě chůze stěží proveditelným snem. Přemýšlel nad tím, jaké by to mohlo být, kdyby v tomhle směru nebyl odkázaný na druhé. Však považte, samostatný pohyb! Jenomže potom ho realita pokaždé vrátila zpátky na zem. Musel si holt vystačit s tím, jak ho pekař uválel. Jedna jediná věc však Juniorovi nedělala problém. Pokud napnul všechny síly a nic mu nepřekáželo v cestě, dokázal se převalit. Dá se říct, že v obou směrech, jenomže na pravou stranu to šlo jaksi líp. Zatím to sice neměl možnost v praxi vyzkoušet, ale jaksi podvědomě tušil, že to musí zvládnout.

Teď to ale každopádně neměl příležitost zjistit, protože byl uvězněný v plastové přepravce s dírami po stranách, dokonale odříznutý od všech možností, jak využít svůj mimořádně krátký život. Tak moc nad těmito otázkami dumal, co ho čeká a jestli se dostane do dobrých rukou, až se mu samým přemýšlením na čele zkrabatila čerstvě upečená kůrka.

Za celou cestu toho s ostatními chleby moc nenamluvil. Ne že by snad nechtěl, ale těm, co leželi vedle něj, se do nějaké konverzace moc nechtělo. Juniorovi v hlavě vířilo tolik otázek, tak moc se toho chtěl dozvědět a i kdyby na to, co ho zajímalo, nedostal odpověď, rád si s druhými jen tak nezávazně popovídal. Bylo by jedno o čem. Alespoň by z něj trochu spadla nervozita a všechny ty obavy.  Byl totiž mezi svými bratry rád, společnost, ať už byla jakákoliv, ho zvláštním, velice příjemným způsobem obohacovala a naplňovala. Byl to příjemný pocit být s ostatními, a trošku ho mrzelo, že ti, kteří s ním sdíleli přepravku, to tak nevnímali. Byli ponoření do vlastního světa, někdo si potichu sám pro sebe přemýšlel, jiný zase podřimoval, takže všechny Juniorovi pokusy o komunikaci skončili stejně. Krátkou polohlasnou odpovědí, že má počkat, kde je z té rozhrkané dodávky, kterou zrovna jeli, vyloží. Hodně z jeho bratrů mu naopak odpovědělo, že jsou unavení, chtějí být sami a že si s Juniorem rádi promluví, ale až naberou trochu sil.

I tak si Junior říkal, že by byl rád, kdyby měl kolem sebe společnost i nadále. Představoval si, jak musí být samota ubíjející, nudná, vždyť přece když máte někoho vedle sebe, tak je život hned barevnější a zábavnější. Nechtěl skončit jako opuštěný a ztvrdlý kus pečiva, o který nemá nikdo zájem.

Jak ale toto své přání uskutečnit? To zatím nevěděl.

 

Vrčení motoru, monotónní společník této tiché cesty, najednou ustalo a z přední části dodávky se ozvalo bouchnutí dveří.

Dveře od nákladního prostoru se otevřeli a Juniora na chvíli oslepila sluneční lázeň brzkého rána, ve které se koupal sice ošklivý, ale v rámci možností udržovaný dvůr jednoho z velkých obchodů s potravinami. V pravé části dvora stály dva velké kovové kontejnery a o kousek dál, prakticky hned vedle plošiny určené pro zásobování, se tyčili nekonečně dlouhé sloupce různobarevných čtvercových přepravek, zcela naplněných prázdnými pivními lahvemi.

Cesta do útrob obchodu byla rychlá a plná nerovností. Junior si však oproti některým svým bratrům, kteří dávali velmi hlasitě najevo nevoli s takovýmto zacházením, celé to rachocení, drncání a výmoly maximálně užil. Jeho přepravka byla vespod, navíc byl položený hezky na kraji, takže mohl jednou z děr sledovat ubíhající cestu. Líbila se mu ta rychlost, překotnost, všechny ty drobné překážky, které musely malá kovová kolečka manipulačního vozíku, jenž je všechny vezl, překonat. Něco takového zažil poprvé a velice se mu to líbilo.

 

Bohužel tento dobrodružný zážitek skončil poměrně záhy, to když se skupina žlutých přepravek s Juniorem vespod zastavila v šeré místnosti, kolem dokola obehnané mnoha zástupy bílých kachliček.

„A je konec,“ zamumlal si Junior jen tak pro sebe.

„Hej, ty tam dole!“ zavolal na něj vysoký, poněkud unavený hlas. Junior zvedl oči a ze své poněkud nevýhodné pozice se snažil najít jeho zdroj. Konečně někdo s kým si může promluvit! Třeba se konečně dozví, co s ním bude dál.

 Ten hlas byl sice trochu nesrozumitelný, podobně jako když v řeči cizince slyšíte přízvuk jeho rodného jazyka, každopádně to byla slova povědomá a kdesi uvnitř něčím blízká.

Jak tak očima těkal po místnosti, tak ho najednou, zcela nepřipraveného, zaskočil hrůzný výjev. Naproti němu, uvnitř tmavě červené plastové přepravky, se nacházelo něco, z čeho se mu na pár okamžiků zastavil dech.

Hromadné pohřebiště. Místo pro staré, nemocné a nemohoucí. Něco, co na jeho nezkušenou, čerstvě narozenou duši hluboce zapůsobilo. Smrt v koncentrované, až příliš skutečné podobě. Doslova na dosah ruky. Neskutečná hrůza a bezmoc.

Záplava na kost ztvrdlých rohlíků, mnoho z nich nalomených ojediněle nakousnutých. Bílým povlakem pokryté špenátové taštičky, které si nikdo nechtěl koupit. Koblihy se zkrystalizovanou marmeládou a nadobro setřenou vrstvou práškového cukru. A že pro takovou koblihu není nic horšího, než když jí setřete tu krásnou, rovnoměrnou, sladce chutnající pokrývku. V samostatném rohu pak trpěli nakrojené, plísní protkané celozrnné chleby, a ačkoliv byli jako ostatní v přepravce na pokraji smrti, tak se k nim druzí nechtěli znát a vykázali je do samostatného rohu.

Najednou bylo toho všeho příliš. Junior by nejraději utekl někam pryč, co nejdále od tohoto děsivého místa. V pohybu ho však brzdila žlutá nízká přepravka s dírami po stranách, kde byl beznadějně uvězněný.

„Tady, přímo nahoře“ ozval se znovu ten zvláštní povědomý hlas. Junior pohlédl šikmo vzhůru, div si oči nevykroutil a na okraji malé kuchyňské linky rozeznal otevřený igelitový sáček, ze kterého koukaly dva rohlíky.

„No, konečně!“ s úlevou si vydechly.

„Poslyš, mladej, život máš před sebou, tak neudělej stejnou blbost jako my.“

Junior zbystřil pozornost. Třeba mu tyto rohlíky budou umět poradit, jak by se co nejlépe dal využít rychlý život konzumního pečiva s krátkou trvanlivostí.  

„Můžeš skončit všelijak, kamaráde, co ti budeme povídat. Můžeš mít štěstí a tady vpředu, v krámě, si tě koupí někdo nóbl. Další možností je, že se podíváš do nějaké luxusní restaurace, nebo co víc, budeš v centru rodinné oslavy. Nechají tě ležet celý večer na stole a to nejdůležitější, teď poslouchej, to nejdůležitější je, že kolem tebe bude spousta lidí a všichni se na tebe budou dívat. Budou sice mluvit o věcech, kterým nebudeš rozumět, ale i tak, příteli náš drahý, tomu pocitu se nic nevyrovná.“ jeden z rohlíků se po poslední větě krátce odmlčel a na pár okamžiků věnoval zasněný pohled starému chladicímu boxu, zamlklému a netečnému účastníkovi této debaty.  

„A když tě položí třeba do proutěného košíku, kde bude vespod plátěný ubrousek, to bude teprve paráda. Nejlepší je, když tě ještě tentýž den, to když máš tělo ještě čerstvé a křupavé, někdo sní. To si pak můžeš říct, že jsi splnil svůj účel a nežil jsi nadarmo.“

Po těchto slovech už měl Junior jasno. Myšlenka velkého množství lidí se mu náramně zalíbila, čímž všechno do sebe jasně a srozumitelně zapadlo. Touží po pozornosti, chce být ve středu lidí a ve svém krátkém vymezeném čase poznat co nejvíce tváří. Teď už to ví s naprostou jistotou. Co ostatní chleby, vždyť jsou jeden jako druhý, ale lidé, to je jiná. Mohli by se na něj dívat, třeba ho i obdivovat, přemýšlel Junior, protože to je to jediné, co by od svého života chtěl. A to, jestli bude snězený a naplní tak svůj osud, to je vedlejší, to by byl schopný obětovat.

„Když ale nebudeš dost obezřetný, tak skončíš jako my.“ Dlouhý monolog zřejmě rohlíky vyčerpal, takže mluvili už zřetelně pomaleji, jakoby je každé další slovo stálo mnohem víc námahy, než to předchozí.

„Jedna z prodavaček si nás tajně vzala. Zrovna když se nikdo nedíval. Byly jsme holt nahoře, první na ráně,“ jeden z rohlíků smutně pokýval jedním svým koncem.

„A pak nás tady nechala! Chápeš to? Až do druhého dne jsme museli trčet zavření v tomhle hrozném igelitovém sáčku. Vždyť se tu nedá ani pořádně dýchat! Byly jsme původně tři, jednoho z nás snědla a na zbytek zapomněla. Ani si neumíš představit, jaké to je, být čím dál tvrdší a čekat, jestli o tebe někdo zavadí pohledem. A možná to dopadne tak, že někdo, kdo nás najde, se nás bude chtít zbavit a skončíme na hromadě, společně se vším tím starým pečivem.“ Oba rohlíky se svorně otřásly nad touto nepřijatelnou a smutnou možností.

„Nech si poradit, mladej. Jak budeš mít příležitost, chyť ji za pačesy, jinak skončíš, jako my.“

 

Na Juniora bylo toho všeho už příliš. Staré pečivo zralé k vyhození. Všechny dobře mířené rady rohlíků nad ním. Osud, který teď ležel v jeho rukou. Myšlenky na to neudělat chybu a skončit u lidí, kteří si ho budou vážit.

Ze zatuchlého vzduchu a příšeří se mu najednou začaly zavírat oči a během chvilky už o sobě nevěděl.

Usnul.

 

 

3/

Ze spánku Juniora vytrhlo silné, hrubě necitlivé zmáčknutí. Nejprve z jednoho boku, potom z druhého. Stín rozespalosti mu akorát dovolil zaznamenat, že ho někdo chytil a přeložil do takové zvláštní kovové klece na kolečkách, jejíž vršek byl odkrytý.

Vzhlédl nahoru, v naději, že uvidí někoho nóbl, oblečeného do slušivých šatů, zkrátka jestli jeho nový majitel zaručuje přítomnost dobré společnosti. V hlavě mu pořád ještě visel obrázek krabice se starým pečivem, hrůzný osud, kterému se chtěl za každou cenu vyvarovat.

Jaké však bylo nepříjemné překvapení, když zjistil, že si ho s sebou veze značně uválený, zanedbaností a malou péčí vyhlížející mladík, v oválné tváři vybavený prázdným, ne zrovna bystrým výrazem. Tlačil vozík, zcuchané dlouhé dredy se mu líně pohupovaly kolem ramen, oči upřené kdoví kam.

Z jakési zvláštní bezčasové letargie ho akorát probudila atraktivně vyhlížející slečna, podle vzhledu nejspíše sekretářka, nebo bankovní úřednice, jdoucí proti němu. Juniorův nový majitel zvedl hlavu a nečekaně pohotově zaostřil na oblé, ideálním proporcím se značně přibližující pozadí, ještě zdůrazněné krátkou úzkou sukní. Jakmile tento objekt nestydatého zájmu prošel kolem, mladík sklonil hlavu a jeho obličej se opět přeměnil do málo čitelného nepřítomného výrazu.      

Tato situace nevěstila nic dobrého, takže Junior musel jednat. Otočil se doleva, potom doprava. Co když některého z jeho bratrů potkal podobný osud a byl tu teď s ním? Mohl by mu poradit a třeba by si mohli navzájem i nějak pomoci.

Realita však nemohla být větším zklamáním. Hned vedle něj trůnil žlutý kelímek s hořčicí, štangle turistického salámu, zjevně smířená se svým osudem, se tvářila, jako by jí už bylo všechno jedno a dvě plechovky s lahůdkovým mletým masem to celé sledovaly s maximálně strnulou netečností. Ještě tu byly dvě láhve piva, opatřené etiketou, na které byl svalnatý muž držící na bicepsech půllitry, a to bylo všechno. Junior se bude muset spolehnout sám na sebe. Nic jiného mu nezbývá.

Cesta z obchodu už proběhla ráz na ráz. Krátký pobyt na černém jezdícím pásu, letmý dotyk od malé, sympaticky vyhlížející dámy v červené vestě a pak přesun na vrchol vysokého turistického batohu.

Nedá se říct, že by v této pozici měl kdovíjaké pohodlí. Do měkkého, časem ještě málo vypracovaného břicha ho tlačily kovové plechovky, a protože se do zcela zaplněného batohu už nevešel, byl až na vrcholku této chaoticky poskládané pyramidy, ledabyle uchycený pouze dvěma popruhy.

To, že jeho současné umístění bylo vlastně to nejlepší, co ho mohlo potkat, měl zjistit vzápětí.

 

 

4/

Otřesy.

Lehké pohupování.

Částečně zakrytý výhled na hlučnou ulici.

Zrovna skončila krátká přeháňka, venkovní ovzduší bylo těžké, vlhké a zatažená obloha hrozila dalšími přívaly vody. Dopolední pouliční ruch ze země sledovaly různě velké kaluže a voda, ukrytá ve spárách vykachlíkovaného chodníku, dávala pod vahou kolemjdoucích s chutí najevo svou existenci.    

Je po všem, říkal si Junior. Jeho nový majitel ho párkrát nakousne a pak ho určitě nechá být. Stane se z něj neúplný a znehodnocený chleba a jeho měkká kůže se do zítřka promění v tvrdou krustu. Pak ho vyhodí. Ne mezi staré pečivo, ale do popelnice mezi páchnoucí a špinavé odpadky. Junior sice s žádným z těchto jedinců neměl doposud čest, ale určitě se musí jednat o nepříjemné a zahořklé jedince, kteří budou umět člověku akorát komplikovat život a sprostě nadávat. Však kdo by také po vhození do takové smradlavé neútulné díry sršel optimismem? A navíc ten těžký a prašný vzduch, poznamenaný celou tou záplavou rozkládajícího se kdoví čeho. Netrvalo by dlouho, pokračoval Junior ve svých neveselých úvahách, a jeho záhyby by jisto jistě napadla plíseň. A to už by byl definitivní a osamělý konec jednoho nadějného života.

Podíval se na své souměrné, dobře upečené, ale na druhou stranu měkké tělo a krátce, skoro neznatelně, zavrtěl hlavou.

Tyto neradostné myšlenky o opuštěnosti, namísto bohatého zajímavého života se spoustou lidí, přerušilo náhlé zastavení. Junior zhlédl dolů, v tak velkém úhlu, jak jen toho byl ve své současné pozici schopný a uviděl šátrající ruku svého momentálního majitele. Chvíli šmějdila prostorem, až v malé boční kapse batohu našla to, co hledala. Láhev piva.

Krátce to zasyčelo a mladík se dlouze napil. Následoval hluboký výdech značící mimořádnou úlevu, krátce potom nikterak hlasité, ale přesto znatelné říhnutí, načež se batoh i s Juniorem začal znovu jemně pohupovat na cestě neznámo kam.

Že by následující vývoj událostí dostal tak překotný spád, by Junior ani v nejmenším nečekal.

 

Začalo to nevinně, to když Junior i se svým majitelem šli zrovna přes přechod. Kolem dokola bylo hodně lidí, jejichž monotónnost spolehlivě rozdělila svůdně vyhlížející dospívající dívka. Navzdory chladnému počasí měla na sobě jen úzké rifle, rozepnutou tenkou bundu a bílou halenku, která více než zdůrazňovala mimořádně vyvinutou oblast hrudního koše.

Mladík, na jehož zádech byl Junior nesen naproti svému osudu, otočil hlavu a upřeným pohledem dívku z dálky pozoroval. Stále šel, a během chůze s nesmírným zaujetím studoval tu pozoruhodnou souhru oblých plných tvarů, v hlavě spoustu rozpustilých myšlenek. Právě když si představoval, co by se asi tak stalo, kdyby se jeden z těch našponovaných knoflíčku na halence utrhl, cestu mu zkřížil sloup veřejného osvětlení, neprozíravě postavený zhruba v půlce přechodu.

Toho všeho si však Junior nevšímal. Jednak mu omezené zorné pole kazilo přehled a potom byl beztak dostatečně zaneprázdněný sám sebou.

Najednou pocítil náraz a celý svět se s ním povážlivě zhoupl.

Juniorova hlava, doposud zaklíněná pod utaženým popruhem, díky tomu vyklouzla ven, a protože druhý z popruhů nebyl pořádně dotažený, Juniorovi v pádu na zem už nic nebránilo. Pomalu se svezl dolů, narazil na okraj chodníku a skončil přímo ve špinavé kaluži, ledabyle vytvořené v nerovnostech na kraji silnice.

Všechny tyto události nicméně zůstaly procházejícími lidmi takřka bez povšimnutí a hradba spěchajících těl se během chvilky nad Juniorem zavřela. Dredatá hlava jeho majitele taktéž docela rychle zmizela z dohledu. Pro všechny myšlenky nad zákoutími ženského těla si téhle své drobné ztráty ani nevšiml.

Z deště pod okap, pomyslel si Junior, navíc začal cítit, jak se mu do všech orgánů začíná rozlévat špinavá pouliční voda. Definitivní konec všem jeho snům o popularitě a zájmu byl už velmi blízko.

 

 

Závěr

 

Úderem druhé hodiny odpolední skončila v nedaleké základní škole výuka. Někdo ještě zůstal uvnitř budovy, nicméně většina žactva se vydala domů, aby zbytek dne mohla využít konečně perspektivním způsobem.

Chladné počasí sice přetrvávalo, jenomže hradba mraků, která doposud pokrývala oblohu, se už znatelně roztrhala, takže takto vzniklými mezerami mohly pronikat nesmělé, lehce pichlavé sluneční paprsky.

Různě velikým skupinkám dětí se na rutinní, obvykle málo zajímavé cestě domů, naskytl zajímavý a značně neobvyklý obrázek.

U velkého přechodu blízko školy, který se každodenně, ráno a odpoledne, prohýbal pod desítkami nohou malých školáků, teď v kaluži ležel celý bochník chleba.

Jen tak mimochodem, jakoby náhodou.

Třeba ho tu někdo ztratil, schválně nechal, možná byl odhozený z projíždějícího auta, těžko říct. Ať už se to ale událo jakkoliv, tak v těchto místech byla podobná scenérie hodně nezvyklá a mimořádně zajímavá.

Chleba nasáklý vodou, možný svěděk něčeho většího, znamení tak odlišné, že jej v tuhle chvíli prostě nebylo možné nijak rozumně vysvětlit.

Prakticky každé dítě, které v tu chvíli procházelo kolem, se alespoň na moment zastavilo a sledovalo tento zvláštní úkaz. Celé řadě jedinců to nedalo, vytáhli si mobilní telefon a tento zdánlivě opuštěný kus pečiva si na památku vyfotili. Došlo i na četné vzrušené debaty, co má vlastně tato nezvyklá silniční dekorace znamenat.

Mezi dospělými podobně nadšené reakce nebyly, i když téměř každý, kdo v tu chvíli procházel kolem, se alespoň na malý okamžik otočil a věnoval špinavému, vodou nacucanému chlebu zvědavý pohled.

Kdyby nebylo Juniora, tak by cesta kolem procházejících lidí byla stejně nudná a monotónní jako každý jiný den. Přešli by přes přechod, místem jaké už museli zdolat nespočetněkrát, pohroužení do svých vlastních problémů, každodenních starostí, s vědomím toho, co všechno nestíhají, co všechno musí udělat dobře a jaké věci už udělali špatně.

Takové narušení každodenního stereotypu vlastně zapůsobilo úplně na všechny. Zřejmě nikdo nečekal, že jim něco tak obyčejného, jako je kus pečiva, takto ozvláštní cestu domů.

Vlastně tohle nemohl čekat ani Junior. Že se mu splní sen o slávě a pozornosti, že se vyhne osudu osamoceného a ztvrdlého chleba, na kterém nikomu nezáleží. Že si bude moct připadat důležitý, zajímavý, a že je středem pozornosti, což byla věc, která ho mimořádně těšila.

Kdysi jedna slavná osobnost řekla, že na každého člověka čeká patnáct minut slávy.

Juniorovi jeho patnáct minut připadalo jako mnoho hodin. I když jeho čas přece jenom plynul jinak, než ten lidský, dalo by se říct, že vlastně získal mnohem více, než mohl očekávat.

 

Na sklonku dne, jak se začalo smrákat, tak Juniora objevila parta výrostků. Těžko říct proč, ale za hlasitého skandování ho vystrkali z kaluže ven na chodník, chvilku na něj koukali a pak z čiré bujnosti do něj začali kopat. Nestálo je to příliš velkou námahu. Junior se po prvním kopanci okamžitě rozletěl na dvě části a pak z něj podrážky bot, za účasti zlomyslného chechotu, udělaly mazlavou neurčitou hmotu rozetřenou po chodníku.

 

Junior to už ani nevnímal. Necítil lítost ani smutek, protože si splnil svůj sen, něco, co se většině jeho bratrů nepoštěstí. Hodně z nich bude mít fádní obyčejný život, a velká část skončí kdoví kde, zapomenutí, opuštění, obklopeni stárnoucím nerudným pečivem, jakým se po čase stanou i oni samotní.

Možná se má skutečně odejít na vrcholu.

Každopádně si teď Junior mohl říct: „Umřel jsem slavný.“