Mladší ženská asi nebyla opilá, jenom trochu divná a nemytá. S divokým výrazem v očích nepřestávala sledovat starší, jak stepuje půl metru od poklidně oddychujícího zvířete.
„Dávej bacha!“ křikla, když se noha v pevné šněrovací botě dostala nebezpečně blízko psího čumáku.
„Co ten tvůj bubák?“ zeptala se mě dcera jasným hlasem. „Doufám, že sis to užila.“
Střelila jsem pohledem po mladší ženské, jestli poslouchá, ale ta právě zvedala zadek nad sedadlo, a už už startovala, aby psa bránila vlastním tělem.
„Řikám ti, dávej bacha. Jestli na něj šlápneš, tak tě, ty vole, zabiju,“ vyhrožovala.
Starší ženská nedala znát, že ji vnímá, dál poskakovala na hubených nohou krok dopředu a dva kroky zpátky, jako by chtěla vyzkoušet meze její trpělivosti.

„Osud ti přihraje takovouhle příležitost, a ty ji nevyužiješ,“ zavrtěla nade mnou dcera hlavou.
Vyklepla jsem z pouzdra sluneční brýle a posadila si je na nos. Mraky získaly pevné obrysy, zeleň trávníků potemněla, a moje dcera měla pleť jak broskev.
Když vjel autobus do výmolu, nadskočili jsme na sedadlech, starší ženská ztratila balanc, pustila se mastné tyče a padala dopředu, obličejem proti hraně schůdků. Na poslední chvíli před sebe nastrčila paže a zbrzdila pád o dveře, náraz z ní vyrazil zvuk málo podobný lidskému hlasu.
„Posaďte se,“ uvolnila jí má dcera místo, protože už se na to nemohla koukat.
Ženská se sesypala na sedadlo, a uvěznila mě v rohu. Vyslala jsem k dceři ublížený pohled.

„Musela jsem ho nějak obměkčit, aby mi tu práci uznal po terminu,“ houpala se na držadle, protože na mastnou tyč nedosáhla. 
„Kdyby mi to neuznal, musela bych si znova zaplatit celej modul. Devět set liber, víš, co je to peněz?“
Nevěděla jsem přesně, nikdy jsem si nezapamatovala, za kolik se v Praze prodávají libry, ale tušila jsem, že ji studium v Anglii už stálo malé jmění. Všechno si zaplatila sama, od nás nedostala ani korunu, a já dělala vlny, když se na mě vymluvila, aby nemusela celý modul platit znovu. Devět set liber!
„Myslela jsem, že se ti líbil,“ přeskočila dcera zpátky k tomu, co ji zajímalo.
„Nesnesu, aby na mě někdo sahal,“ přiznala jsem, a ona se zasmála.
„Někdo cizí,“ upřesnila jsem. 
Starší ženská si mě s dětskou bezostyšností prohlížela.

„Hele,“ vzpomněla si dcera znenadání, „budeš si ty knížky muset trousit sama. Myslela jsem, že to bude zábavný, ale tu, cos mi včera dala, mám pořád v tašce. Chtěla jsem ji nechat v jedný hospodě, ale pak jsem si představila, že ji sebere nějakej idiot a bude z ní mít srandu, tak jsem se pro ni vrátila.“ Odmlčela se, protože mladší ženská něco volala. Starší se naklonila dopředu a přiložila k uchu kornout z dlaně.
„Nebudem vystupovat?“ zopakovala mladší. 
„Eště dvě,“ ukázala starší na prstech, a opřela se zpátky do sedadla. Pak zvedla tvář  k mé dceři, jako kdyby byla zvědavá, o čem dále dáme řeč.
„Rve mi srdce, že ji mám jen tak někde pohodit,“ řekla má dcera a mně napadlo, že je to od ní pěkné.

„V podstatě mě k tomu navedl,“ vrátila se k profesorovi, „tím, že se zeptal, jestli mám pro to zpoždění závažnej důvod. Plácla jsem, že máme nemoc v rodině, a pak už jsem nemohla vycouvat. Řekla jsem, že matka má rakovinu,“ uchichtla se. „Já si prostě nemůžu dovolit ten modul opakovat. Poslední dobou mám neskutečný fofry.“ Mlčky se nad námi houpala na držadle a pak najednou zamrkala:
„Dvě tři chemoterapie a budeš zas jak rybička.“
Přikývla jsem.
„Já snad mezitím dostuduju.“
Tím jsme téma uzavřely, a ona se bez přechodu vrátila tam, kde ještě bylo co objasňovat.
„Podle toho, cos o něm psala, jsem usoudila, že tě přitahuje. Probudil ve mně vášně,“ ocitovala mě basem. 
„Vášně probudil,“ přiznala jsem, „ale kromě toho taky všechny vzpomínky, který v sobě udusávám. Bylo nám s Prckem dobře.“
Dcera obrátila oči v sloup. 
„S Jindřichem to bylo fajn, dokud vyprávěl o tornádu, jak na mě ale sáhnul, postavily se mi všechny chlupy do pozoru,“ oklepala jsem se. „Chci zpátky Prcka.“
„Opovaž se!“ přikázala mi dcera. „Buď ráda, že je v trapu. Proboha, takovej lůzr.“
„Jenomže mně se stejská!“ zaúpěla jsem.
Pak jsem si uvědomila, že na mě starší ženská už zas čučí a radši jsem zmlkla.

„Jdeme!“ ozvalo se z kouta, a první byl u dveří pes.
Starší ženská se s heknutím postavila nohy, naklonila se ke mně a dýchla mi do tváře alkoholové výpary: „Láááska.“
Odstrčila mou dceru, protože se jí pletla do cesty. 
„Láska je úraz, řekla zřetelně a zavěsila se na mastnou tyč u dveří. Potom na mě zakývala špinavým ukazováčkem:
„S trvalejma následkama.“
„Takový lidi v Anglii v busu nepotkáš,“ řekla má dcera, když z okna pozorovala, jak se klátí po chodníku. „Tam se totiž při nástupu platí řidičovi. Nikdy by je nepustil dovnitř.“
Vyprovázela nesvatou trojici pohledem, dokud jsme se zas nerozjeli, a pak zamyšleně dodala:
„Což by v tomto případě byla skoro škoda.“