Viktor

Viktor byl hubený, měl hnědé husté vlasy, široké obočí a lehce odstáté uši. Chodil na základku. Patřil k těm nejlepším. Štvala ho tam ale češtinářka Macháčková. Ta kráva na něj byla zasedlá a hrozně moc se těšil na střední školu, až se konečně všechno změní. Bude dělat, co ho baví a nebude ho otravovat tahle pipina. Odjakživa byl technický typ. Rozebírání radií a televizí bylo jeho specialitou (průšvih jen byl, když to párkrát nesložil zpět). Takže šel na elektrotechnickou průmyslovku.

Z průmyslovky byl první týden nadšený. Sice to byla trochu těžší liga, ale bylo to tam hodně o technice a češtiny a dějepisu tam bylo jen málo. Po nějaké době ho ale začala štvát i ta Štádlerová – jeho nová češtinářka. Byla stejná jako ta Macháčková. Taková otravná a hloupá. Začal mít i problémy s rodiči. Nechápali, že potřebuje volnost a víc peněz (na motorku přece!). Pořád mu něco nakazovali a otravovali ho. Nemohl se dočkat, až dodělá tu průmku a půjde do Liberce na školu. Všechno se změní, bude samostanej a bude mít konečně tu maturitu!

Po čtyřech letech maturitu s přehledem udělal a šel do Liberce na vejšku. Ze začátku byl spokojený. Ta svoboda byla úžasná. Pak ale zjistil, že to není tak lehký, jak myslel. Štvali ho už skoro všichni profesoři. Chtěli po něm všechno zbytečně moc do podrobnosti (to přece v praxi nevyužije!). Občas ho ti blbci vyrazili, i když se na zkoušku učil třeba dva týdny. Už aby mohl pracovat! Nakonec udělal i ty státnice a stal se z něho inženýr.

Potom začal pracovat v místní fabrice. Začal přímo v provozu. Štvalo ho, že musí pracovat takhle přímo s dělníky. Pak povýšil na vedoucího úseku, potom na vedoucí ještě většího úseku, potom dělal dokonce i zástupce továrny. Oženil se, měl děti, oženil se znovu, měl další děti a tak dále. V pětašedesáti letech umřel a nikdy nebyl šťastný.