Holčičí scénka

Schválně .. Kerej kus je černej a kerej bílej?

Na parkovišti pod mostem.

Přes říčku a parčík.

Kousíček za domem.

 

Odmítám vystoupit z auta.

Protože mě tahle hra baví.

Vysvětluju mu.

Nikdy na mě nekřičel.

A teď odjíždí za ženou, co mě nahradila.

 

Sedím v jeho autě.

Bez peněz.

Bez mobilu.

Bez dokladů.

Protože mě tahle hra baví.

 

Čekám, co bude dělat.

Je bezmocný.

 

Vím, je to nízké.

Vím, je to ubohé.

Vím, je to nechutné.

Říkám mu.

 

Tímhle jsi u mě klesla.

Odpovídá.

 

Vyhodí mě?

Uhodí?

Odjede pryč?

 

Odjede pryč.

 

Zkouší to.

 

Nemám peníze.

Nemám mobil.

Nemám doklady.

Odříkávám mechanicky.

 

Jede dál.

 

Za slečnou?

Ptám se laškovně.

 

Tak co mám teda dělat?

Odvez mě k domu a já vystoupím.

Opakuju už asi posté.

A on objede pár zákazů a jsme doma.

Jak prosté, milý Watsone.

 

Tak jdi.

Dokouřím cigaretu.

Vystup z toho auta.

Prosím tě.

Prosí mě.

 

Zkoumám.

Ten zvláštní pocit ve mně.

Scéna, za níž by se člověk měl stydět.

A já se asi i stydím.

Ale hlavně …

Zkoumám.

 

Čekám.

Co udělá?

Sebere mi cigaretu a vyhodí ji z okna.

To se překonal.

Sedím dál.

 

Mám tě z toho auta vyhodit?

Taky možnost. To je pravda.

Odpovídám.

Ledově.

 

Jsem vládkyní situace.

Smutnou.

Odkopnutou.

Poníženou.

Sama sebou shozenou.

Královnou mečů.

Hrdě nahlížející své ponížení.

 

Myslíš, že za tebou ještě někdy přijedu?

Ptá se.

Slyším v tom všechny výčitky světa.

Poprvé.

A to jsme spolu byli léta.

To nevím.

Říkám po pravdě.

 

A vzadu v hlavě mi to křičí.

Konečně konstruktivní krok.

A vzadu v hlavě mi to šeptá.

Neopouštěj mě.

Lásko prokletá.

 

Brel a Hegerová.

Tančí v obětí.

Na šachovnici mého mozku.

Smutek se smutkem.

Muž se ženou.

 

Neopouštěj mě, lásko prokletá.

Mu neřeknu.

 

Už příliš mnohokrát.

Jsem ho proklela.

Na to, abych to říkala.

Končím se životem juste pour une nuit.

 

Tohle je na facku.

Konstatuje.

 

Jsem zvědavá.

Užívám si.

Ten koncert odmítání.

Nebolí to ani -

- tak, jako dívat se na to v televizi.

 

Ty rány jsou, zdá se, příliš hluboké.

A bolest příliš pomalá.

A nad ní kra.

Ledová.

Navíc.

 

Jo tahle hra

Ta mě vážně baví.

Jak jednoduchá

A účinná.

Tu bolest už skoro už už …

… vidím.

 

Zvláštní, co lidi dělají.

Říkám místo loučení.

 

A zabouchnu za sebou dveře.

 

Zní to jak výstřel.

Do hlavy naší lásky.

Strašné klišé.

Ale co naplat, když nezazvonil zvonec.

---