traktorem

Dopoledne tvrdá práce, kdyby odpoledne nebylo až do čtyř. Pak hned popadnout pár věcí: salám, chleba, spacák, mikinu, doklady, telefon a jedem. Zaměstnanec řídil a po hodině cesty se mi podařilo lehce usnout, na mou prosbu vypnul rádio a zavřel pusu. Když jsme se blížili Táboru a já se probudil, dali jsme si pauzu, načež nás předjeté kamiony taky předjeli, dali jsme si rychlou sváču a pokračovali dál. Ale jen co jsme se rozjeli začalo něco divně šustit a následně se ozvalo duc a duc, zapomenutý salám se skutálel ze střechy na silnici, Lubor zastavil, já pro něj zaběhl a jeli jsme dál. Po chvíli se ozval další podezřelý zvuk kterému jsme nevěnovali přílišnou pozornost, ale pro jistotu jsem zkontroloval jestli mám vše, ale neměl jsem, chyběl můj telefon, tak jsme to otočili a vrátili se na místo, kde jsme slyšeli ten podezřelý zvuk a když jsem vysedl, při otevření dveří vypadl telefon na zem. A jeli jsme dál. Za hodinu jsme dorazili do míst kde GPS navigace přestala fungovat, ale náhodným způsobem jsme zapadlou osadu nalezli. Zazvonili jsme a došlo k podepsání příjemky a výdejky a předání peněz, dostali jsme napít a najíst, dolili naftu a vyrazili. Během pár set metrů jsme doladili drobnosti jako světla a ruční brzdu, která byla mírně zatažená a než jsem projel pět dědin začalo se šeřit. Slunce mi pomalu mizelo za zády, a já se řítil celých dvacet km v hodině vstříc tmě, poháněn šestiválcovým motorem, v traktoru typu Zetor krystal sto dvacet koní bez předního náhonu. Brzy jsem byl odkázán pouze na solidní osvětlení traktoru, které bylo sice silné jako potkávací osvětlení u osobáku, ale alespoň jsem se nemusel zabývat přepínáním. Za začátku byly dědinky kousek od sebe a cesta, která je spojovala, vedla přes pole a louky, ale jakmile slunce zašlo docela, cesta se stočila do lesů a já se nahoru a dolu řítil stále stejnou rychlostí na plný plyn. Zatáčky jsem řezal tak, abych si je co nejvíce zkrátil. Řev traktoru se jistě rozléhal do širého zmlklého okolí, které věrně naslouchalo. Já jsem přes sluchátka vnímal motor jako předení velkého kocoura, který místo toho, aby mi ležel na klíně, ukrýval se někde přede mnou pod plechovou kapotou. Jel jsem úplně cizí krajinou a nikoho jsem dlouhou dobu nepotkával, za každou zatáčkou jsem dobýval nová území, nové dědiny i nová města jižních Čech, středních Čech, východních Čech, západní Moravy, střední Moravy. Kolem jedné hodiny ráno nám došla Coca Cola, tak se Lubor snažil někde opatřit novou, ale supermarkety, benzínky i hospody byli zavřené, pouze herny a bordely měly otevřeno, ale kolu v nich neměli. Ale my jeli dál až do půl šesté, kdy otevíraly první benzínky, kde jsme si nakoupili jídlo a pití a pokračovali dál, jako rytíři, které nemůže nic zastavit ani zpomalit. Věděl jsem, že se blížím k domovu, ale taky jsem věděl jak pomalu. Čas utíkal rychleji než cesta, zdálo se mi, že se před chvílí stmívalo a už bylo horko. V noci traktor jemně topil svým teplem od motoru, takže v kabině bylo příjemně, i když venku bylo chladno, ale už v sedm hodin ráno se mi to teplo od slunce znásobené žárem od motoru zdálo jako nesnesitelné a každou hodinou rostlo nepříjemně rychle. V deset se mi zdálo, že už je poledne a ani po poledni se teplota nezastavila a stále rostla. Ledová kola se proměnila v čaj a co jsem vypil jsem vypotil. Alespoň jsem se nemusel zdržovat zastavováním.
V noci bylo toto putování příjemné, ale v tom horku už mne to přestávalo bavit, a tak jsem na každém kopci vyšlápl spojku a řítil se dolů z kopce až sedmdesáti kilometrovou rychlostí a před každou zatáčkou jsem přibržďoval. Sice brzdilo jen jediné kolo na celém traktoře, ale ani to mne moc neděsilo, protože brzdilo poměrně dost, někdy až moc, protože když jsem potkal auto a chtěl přibrzdit, táhlo mne přibržďované kolo poměrně silně doleva, což je proti potkanému autu do jeho pruhu. Když jsem brzdit přestal, traktor skočil na druhou stranu proti svodidlům, ale když jsem byl připraven na tuto reakci, dalo se to s přehledem uřídit i ve větší rychlosti. Kde byly cedule ,,brzděte motorem" rovnou jsem vyřadil. Domů jsem dojel po sedmnácti hodinách, narychlo jsem se sbalil do Jeseníku a nechal jsem se odvést na autobus. Čekal jsem, že se v něm trochu prospím, ale všechna místa byla obsazena, tak jsem chvíli spal ve stoje, cosi se mi i zdálo, pak jsem si sedl na batoh a podřimoval dál, po několikáté zastávce se vzadu uvolnilo místo, a tak jsem se tam protlačil. Sedl si za klukem a dal se s ním do řeči. Tvrdil mi, že v klimatizovaném autobuse je horko, tak jsem se mu snažil vysvětlit že není, neboť pro mne to byl příjemný chládek, v traktoře na rozdíl od tohoto autobusu bylo o dvacet stupňů navrch. Navíc jsem se už ani nepotil, protože co šlo, už jsem vypotil, a tak mi bylo v tom autobuse příjemně. V Jeseníku jsem se chtěl vyspat, ale nešlo to, oči jsem měl sice nateklé, ale spát nešlo, nevím proč, možná už když jsem jel se svým přítelem traktorem, dával mi sílu a energii, kterou jsem potřeboval abych neusnul. Nikdy dříve jsem tak dlouho nevydržel... dlouho: 36 hodin non stop, v podstatě...