Hororová hvězda na scéně

             Plazila jsem se co nejtišeji podél polorozpadlé zdi staré tovární haly. Kolem dokola bylo pusto, sem tam nějaké odpadky a rezavé roury. Za plotem se rozkládal tajemný tmavý lesík.

             Najednou se ze zdi uvolnila cihla a dopadla přímo na moji ruku. ,,Au!“ vyjekla jsem. Nikdy jsem netušila, jak může taková cihla být těžká. Hned jsem toho křiku ale litovala, protože v blízkém keři něco zachrastilo a já se k smrti lekla. Uklidnilo mě až to, když z roští vyskočil neposedný zajíc. Asi za pět minut mého šnečího tempa jsem se doplazila ke zrezivělým vratům. Opatrně jsem vkročila dovnitř, ale moc jsem toho nespatřila-poprskaná okna byla neprůhledná špínou,

             Po chvíli jsem se ale trochu rozkoukala a nejistou chůzi jsem šla dál. Přitom jsem pozorovala strop haly, který byl doslova posetý netopýry, kteří mě pozorovali svýma krvelačnýma očima. Jak hrůzostrašné!

             Najednou jsem o něco zakopla. Říkala jsem si, že to nejspíš bude nějaká truba, ale žádný zvuk podobný kutálejícímu se železu se neozval. Když jsem se otočila k místu, kde by překážka měla ležet, nic jsem neviděla. Zašmátrala jsem tam rukou. Něco jsem uchopila. Bylo to studené a ne příliš těžké. V hlavě jsem rychle, ale marně přemítala, čemu se ten předmět po hmatu podobá.

             Když jsem se s odřeným kolenem po pádu přištrachala ke vratům a zjišťuji, co ten neznámý předmět je, mám sto chutí zakřičet, ale hlasivky my vyschly. Krev mi tuhne v žilách. Je to hrůzné, děsivé a kdoví, co ještě. Ve své ruce držím cizí ledovou ruku! S nechutí ji pouštím k zemi. Zbělela jsem vystrašeností. Chtěla jsem být co nejdál od tohohle příšerného hororového místa.

             Přesně při dopadu paže na zem se ozval z lesa výstřel a po něm vyděšený výkřik. Krve by se ve mně nedořezal.

             Z kapsy jsem vytáhla mobil, jakože zavolám policii a všechno jim vyklopím. Displej se rozsvítil a já začala zbrkle vyťukávat číslo 158. Když jsem zmáčkla volat, objevil se výstražný rámeček ,,baterie vybitá“ a mobil se vypnul.

             ,,Ksakru, co teď?“ řekla jsem si pro sebe. Asi budu muset jít do toho lesa, třeba je tam raněný a potřebuje moji pomoc. Ale kudy to vlastně bylo? Trefím tam? Z mého uvažování mě vytrhla srnka, která polekaně běžela kolem. Kdo ji asi vyplašil?

             ,,Je tu někdo?“zařvala jsem do lesa, ale za odezvu jsem mohla považovat jen studený vítr svyštějící mezi stromy. ,,Tak nic no,“mumlala jsem si zas pro sebe. Vydala jsem se rovnou za nosem. Když jsem už šla asi čtvrt hodiny a nikde nikdo a nic, pomalu jsem natahovala, ale najednou jsem asi 200 metrů nalevo od sebe uviděla tři auta a nějaké lidi. Houbaři!, pomyslela jsem si a i přes vyčerpání jsem se dala do běhu.

             ,,Dobrý…den…večer…ráno…tam…já…ruka…viděla…mrtvá…no...ehm…výstřel…výkřik…!!!“ Plácala jsem nesrozumitelně. Chlápek v kšiltovce na mě nejdříve hleděl jak na uprchlého blázna, koneckonců se mu ani nedivím, pak nahodil chápající výraz a do třetice se rozchechtal a všichni kolem taky. Válel se po zemi a měl úplně historický a hysterický záchvat smíchu. Mně z toho ale bylo na nic, už jsem měla na krajíčku, protože mě napadlo, že je to šílený vraždící blázen a v nejbližší době mi uřízne ruku, aby ta druhá nebyla sama.

             Smál se opravdu asi deset minut, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Když se už konečně uklidnil, vstal, oklepal ze sebe jehličí, napil se a začal se smíchem trhaně vysvětlovat: ,,To…to…tam,“čekala jsem napnutě, co z něj vypadne, ,, to je…natáčení…nového…hororu,“ pokračoval, ,,já jsem režisér. Pepa Vomáčka, těší mě!“ a podal mi pravici. ,,Mě…mě…mě t-taky.“ Řekla jsem ještě trochu rozklepaně a jakoby v transu.

             Poté Pepa nakázal přestávku v natáčení, sedli jsme si do vyhřátého auta a celý štáb si se mnou povídal. Nakonec jsem se svému,,dobrodružství“ musela také od srdce zasmát a dokonce jsem si zahrála v tom hororu.

             Byl to nejstrašidelnější, ale i nejbáječnější den v mém životě.