když jsme se prodírali nocí města

když jsme se prodírali nocí města
k rudým
okamžikům na druhé straně na obzoru
nad hlavami světlo zvláštní tma
táhli jsme vší silou obou
pod jeho hladinu
svůj splín

když jsme se prodírali nocí města
nechávali za sebou ve tmě otisky odlesků
luny v hladině
svých očí
svět se úžil na žití
nás dvou
a chladnul a my teplo hlubokými doušky hltali
jak nenasytné bláhové děti jiného
rodu lidí

když jsme se prodírali nocí města
a zatím oni si mysleli že
spíme
my očima dokořán
lačně doufali v západ měsíce
a zatím oni
sami spící!
si mysleli že nehřešíme

když jsme se prodírali nocí města
najednou místa v dálce nad hlavou zakloněnou
byla docela blízko
nízko
se třepetala mihotala nad cestou
ale natáhnout ruku chtít je držet
zmizí
jako ty