Dominika

.. Nic nového..

 „Tak dobrou.“

                       

Stáli před jejím pokojem, když se s ní loučil.

„Mm, dobrou.“ Nahnula se a políbila ho na tvář.

Otevřela dveře a ohlédla se po něm. Čekal až se

vnoří do dveří a definitivně uzavře celých pět

hodin intenzivních přestřelek pohledů.

                                 ---

 "Chceš pusu nebo Tě mám nejdřív pozdravit?"

Usmála se a políbila ho. „Jaká byla cesta?“

Sundal krosnu, otřel čelo a sedl si pod deštník

ke stolu před jakým si kulturákem.

„Ále jo. Šlo to. Jen ve Velenicích jsem se trochu zamotal, ale ta mobilní krabička mě poradila“

Vyndal Camelky, jednu vyklepl a přímo z krabičky ji sevřel rty a připálil. Pohlédl na ní a usmál se.

„Takhle z blízka vypadáš daleko reálnějc, než na monitoru“

Vyprskla smíchy a pronesla.

„No, ty taky ujdeš, na to že jsi holka.“

Potáhl z cigarety.

„To víš. Kolikrát nevím co jsem, kdo jsem a proto jsem přijel, abych to zjistil.“

Vítr si jí pohrával s vlasy a chvílemi ji ofina

znemožňovala výhled.

„Nevím, nevím, jestli si na tom správném místě.“

                                 ---

Už se otáčel na cestu ke svému pokoji, když ho

chytla za ruku. Pohledy se protnuly a trvalo to snad celou věčnost.

                                 ---

„Co to bude, mladíku?“

Kyprá servírka s tužkou v ruce a dekoltem tam

kde normální lidi mají bříško, oslovila Samuela.

„Copá tu máte k bumbání, mladá paní,“

S úsměvem odpověděl a olízl si suché rty.

„A co by jste si jako představoval?“

Očividně dobře naladěná krčmářka odhalila svůj chrup.

„No, jsem vyprahlej jak arabův koberec, tak třeba pivo!“

Podrbala se ve vlasech a vysázela celou škálu možností včetně nealko piva.

„Tak toho Regenta.“

Když zmizela ve dveřích pohlédl na Dominiku

a usmál se.

„Jak to tady bude probíhat,“

Opětovala úsměv a přisedla si.

„Normálně. Někdo něco přečte, někdo něco zahraje a pak klasika která pohladí. Volná zábavča.“

Típnul cigaretu a připravil si tácek

„Opravdu klasika.“

Jako by z dálky se najednou začalo ozývat.

                     .

Přes vlny Rubikonu k tobě výš
Jako když stoupá rtuť
Skrz Amorovy šípy ucítíš,
Jak se ti napne hruď
                     .

„Malypetrová, prosím!“

Přijala hovor.

Hostinská  přinesla kýžený životabudič.

Běloba jejího chrupu byla navýsost nadpozemská. Zřejmě kosmická technologie.

„Děkuji“

Vložila účtenku pod tácek.

Dominika dohovořila a zasunula mobil do kapsy.

„Tak přijíždějí další účastníci našeho sletu.“

Vstala a upravila si vlasy.

„Navedu je a pak pořešíme ubytování.“

                                 ---

S rukou v dlani ho protáhla dveřmi.

Rozsvítila, nohu zavřela dveře a chystala se cosi říct. Prstem pravé ruky přes rty ji zarazil a znova se topil v jejich očích.

                                 ---

Dopil, vzal z pod tácku lístek, z lavice batožinu včetně teplé Poděbradky a vyrazil k baru. Zubejda mrkla  na prázdný půllitr

a kyvem hlavy se dotazovala na další akci.

„Jasně paninko, ještě jedno!“

Dominika přišla z půli jeho vypité sklenky a mířila k němu.

„Tak si myslím, že by ti stačil jednolůžkáč, ale nahlásil jsi se poněkud nevčas, tak asi budeš spát na dvoulůžkáči.. S Visitorem..“

Levá půlka horního rtu Sama se neochvějně nadzdvihla. Pohladila ho po vlasech a s pobaveným výrazem na něj mrkla.

„S tím starým ňoumou?“

Procedil mezi zuby.

„Ale vždyť je to kapacita!“

Uchechtl se.

„Jo! Z doby ledový.“

Dala mu klíč.

„Třeba nepřijede. Pravil že na 80%.“

Pomyslel si cosi o ranách osudu a jeho výjimečné schopnosti je přitahovat.

„Snad usne na stole, estét, a nebude filozofovat!“

Vzal si klíče od pokoje a pohlédl ji vyčítavě do očí. Znovu ho pohladila a s chápající grimasou

odešla.

                                 ---

Konečky prstů pravé ruky ji letmo zelektrizoval od tváře až po rameno. Vložil dlaň pod košili až se dotkl ramínka co držela její skryté poklady.

Pod klíční kostí zamířil k prvnímu knoflíku košile. Při přesunu jeho prstů ho chytla kolem pasu. Zpomaleně mrkla.

                                 ---

Sešlo se vcelku mnoho řečníků, ale v únosných

90. minutách bylo po řečnění. Pak jen pár vcelku rozladěných folkových

replikátorů táborových ohňů, no až pak zvítězil jukebox a šipky. Dominice to slušelo a párkrát vybouchla smíchy při přihlouplých otázkách typu; Jdeme píchat?-To jako házet šipky.

Měla kostkovanou košili, kraťásky pod kolena

a pevné kotníkové boty s pestrobarevnými delšími ponožkami..

A ty její pohledy..

 

                                 ---

Stáhla ruce a vytáhla si košili z pod pasu.

Uchopila poslední knoflík a pokračovala výš.

Naproti Samovým rukám. Setkali se pod záhybem

dvojvršší u poslední zábrany.

Dvacet instrumentalistů čekajících na první takt

nebeské opery se setkalo na první zkoušce.

Poslední knoflík by nebyl takový problém.

Jen ta nádhera a radost z prvního setkání

prstů oddálila už tak nevyhnutelný proces.

                                 ---

Končilo se za svítání. Visitor nepřijel a Zubejda

se zmontovala jak zákon káže. Postupně se vytráceli účinkující účastníci do svých pokojů, až Dominika a Samuel zůstali sami.

Sklidili stoly, Sam doprovodil Kosmozubku do

předem daných prostor, ( kuchyně ) a vydali se ke svým pokojům.

„Tak to celkem šlo, ne?“

Skrze prosklenou chodbu prosvítalo slunce a barvilo platinu jejich vlasů do ruda.

„Mmm, bylo to povznášející!“

Zasmál se a chytil ji kolem ramen.

„A teď jdeme spát.“

Pronesla.

„Ano.“

Odvětil.

„Tak a už jsme u tebe.“

Doplnil přede dveřmi.

V kapse už lovil klíč od svého pokoje.

Vyndal ho a byl se připraven rozloučit.

Pohlédla mu tak trochu překvapeně do očí.

 

„Tak dobrou“

                                 ---

Poslední zábrany padly..

Neviděli se nikdy.

Blbé sociální sítě.

Ale znali se tak moc, že poslední, co jim chybělo bylo..

 

---