Povídání o Markétce

Z výletu po blízkém okolí jsme přijeli v pozdním odpoledni. Markétka si zašla ještě za Editkou. Doufala jsem, že při hraní a povídání o všem, co viděla, zapomene na pohádku. Ale kdeže.

Naopak, přivedla sebou ještě Editku a než jsem se mohla nějak vymluvit, seděly obě způsobně na pařezech u ohniště a čekaly na pohádku. Nezbylo mi nic jiného, než pracně vydolovat ze vzpomínek, jak vlastně dávno zapomenuté příběhy začínaly. Jestli chcete, poslechněte si pohádku také.

Maminka Pepřeková se vracela k večeru z pole a cestou přemýšlela, jak co nejlépe a nejrychleji nakrmit své dvě děti. Mařenku a Vládíka. Hlavně se však starala, kde je vlastně najde. S Vládíkem to bylo jednodušší, protože měl teprve tři roky a tak se držel při zemi. Zato Mařenka, která se měla o něj starat, se při zemi příliš nezdržovala. Žádný strom nebyl pro ni dost vysoký a nebála se ani kostelní věže a to už byl, panečku, oříšek i pro pány kluky.

Nebylo tedy divu, že maminka byla celá ustaraná a proto se u mlýnského náhonu docela upřímně polekala malého mužíčka, který seděl na stavidle , klátil nohama a vypadal také ustaraně. "Dobrý večer milá paní" povídal ten ustaraný mužíček ustarané mamince. "Jak vidím, tak jsem vás polekal a je mi to moc líto. Já jsem Harata, hastrman a jsem u vás v mlýnském náhonu na dovolené.

Ale to snad ani není možné, divila se maminka, vždyť hastrmani už dávno nejsou. Posledního tady viděl můj dědeček a to už je nějakých let. Od té doby se tady žádný neukázal. To abych teď měla o děti ještě větší strach, aby mi nešly k vodě.

I co vás vede maminko, to jsou jenom pomluvy.," povídá ten mužíček, "hastrmani teď mají docela jiné starosti, než topit děti. To jenom když někdo neumí plavat a není nablízku žádný hastrman, aby ho vyzvedl nad vodu, stane se neštěstí. Jinak se staráme o vodní rostliny, pěstujeme rybí hejna a protože v řekách i potocích ryby rychle ubývají, odstěhovali se skoro všichni hastrmani do mořských zátok. Tam mají také své hastrmanské školy pro děti a do řek a potoků plavou jako turisté na dovolenou. Teď mám zrovna strach o ty své dvě děti, Vencu a Haraťulku. Jsou už příliš dlouho na suchu, aby nedostaly suchý kašel.

"S dětmi jsou samé starosti" vzdychla si maminka. "Musím rychle domů, dát dětem večeři".

"Máte pravdu,milá paní, ale stejně jsme si pěkně popovídali. Jestli budete mít někdy čas, zastavte se na kousek řeči. Povím vám, jak dnes hastrmani žijí, můžete to pak povídat dětem, aby se nás lidé už nebáli. Dobrou noc".

Pod stavidlem to žbluňklo a mužíček byl pryč. Maminka zamrkala, protřela si oči, ale nikde nikdo, jenom v olšovém křoví jako by se někdo zachichotal a bylo ticho.

Asi se mi něco zdálo, jsem dnes nějak unavená, pomyslila si maminka a šla domů. Děti už čekaly u dveří, protože maminka se přece jen zdržela, ani Mařenka nebyla tentokrát nikde na stromě. Měli už s Vládíkem o maminku trochu strach. Rychle se umyli, navečeřeli a než stačila maminka zavřít slepice spali, jako když je " do vody hodí". Dobrou noc.

To byla prima pohádka, zamumlala usínající Markétka a než seběhla Editka dolů z kopečku, spala i ona.. Dívala jsem za Editkou a radovala se z první hvězdičky, kterou dnes Markétka nepozdravila.