deník, fragment

Ležela jsem ve vodě a přemýšlela o tom, že kdybych zítra psala povídku, hlavní hrdinka by se jmenovala Marla. Ta předchozí se jmenovala Marta, a proto by si Iva myslela, že jsem to já. Možná. Řekla to Virginia a miliony (přeháním, přeháním) jiných jinými slovy: „Every secret of a writer’s soul, every experience of his life, every quality of his mind is written large in his works.“ Ale kdybych psala o Marle, psala bych o povaze, o životě, o přístupu, o oblaku dýmu, které nikdy nebudu mít. Psala bych o Marle z Fight Clubu a přidala bych něco z toho, čím bych chtěla být. Jenže neumím vyprávět příběhy. Napadají mě jen fragmenty.

                Ráno spustil déšť. Oblékla jsem si černé kalhoty, které mi připomínají George Sand. Ne. Lžu. Napadlo mě to až teď a přitom to bylo vždy tak jasné. Šedohnědá omšelá zeď salonu v Paříži. Lehce se o ni opře lopatkou a její bedra se prohnou, což vydá impuls vzpřímit se, klopýtnout černým střevícem, zlehka, neznatelně. Překřížené ruce, cigareta, popel padá  dolů jak spálená vločka, docela mrtvá a ona se usměje, pohodí hlavou aby odhodila loknu z čela k těm ostatním nezpupným. Když potahuje z cigarety, přivře oči a představuje si vějířek vrásek kolem úst. V zrcadle. Cítí, jak elegantně proplouvá prázdnotou života, se kterou se dá lehce smířit když člověk uslyší hrom, který rozsekává nebe a třese mraky a podšálky. Pár let a pak tma, tma, bolest žil a ona už není nic než sto a něco let docela mrtvá, ale kdo by to přesně počítal v tomhle uspěchaném světě.

                Ležela jsem ve vaně a přemýšlela o svých epizodách s komáry, které se udály během mrknutí oka, jen tak mimochodem v tomto týdnu. A bude pokračování?

Měla jsem melodickou a psací náladu při čtení Pamuka (Nový svět) a byla jsem trpělivá při čtení libých pasáží znovu, už po 3. Ten způsob jakým se vrací sněhové vločky do nebe! A říkala si, jestli si ten muž myslí, že je zvláštní a co asi dělá teď?! Má světle šedé trenky a potí se z toho vedra nebo venku sněží? Má brýle a stejně šedé vlasy?

Vzpomněla jsem si, jak se mě Radomír s pousmáním zeptal aniž by na mě hleděl, zda-li čtu Pamuka: „Vy jste četla Pamuka?“ ve chvíli, kdy jsem Molly vracela štos Virginií (no! nemohl se zeptat na ně? nemohl, já vím.) A já odpověděla, dívaje se na oranžový přebal Clarissy Dallowayové: „To jsem nějak nestihla.“(Istanbul, zasněžená scéna na přebalu). A on uchopil stříbrnou lžičku, ne moc chladnou, vždyť kůže na špičkách prstů je už zhrublá, a zamíchal si kafe.(Nebo čaj?) A cítila jsem dopadat na látku jeho košile (jen ramena) jedno z těch drobných každoživotních zklamání, která dosednou jako oblak prachu a usadí se. Odplují večer ve sprše.

        Lehla jsem si na vodu a zavřela oči. Vznášela se horní polovina mě, jako kdyby něco můj hrudník táhlo nahoru a já v něm měla jen velkou, trojúhelníkovou kost, dutou. Tu stejnou, kterou mají ptáci v hrudi (v mé hlavě). Představila jsem si, že pluji na hladině oceánu a všechno kromě vody se mi vyhýbá. Plankton, velryba, řasa, ryba, mořský kůň, olejová skvrna, sůl, co svědí na stehně. Jen voda a nemusím se bát. Je klid a mám tu dutou kost. Svítí slunce a i když je širý, oceán mě nemrazí, je vlídný.

Uvědomila jsem si, že když se nadechnu příliš, tak to zabolí.

                Viděla jsem Henriettu. Seděla v šalině na sedadle do uličky a její vlasy byly obrovské, nelesklé. Oči pozvedla jen na vteřinu a bylo to, jako kdyby odrážely cizí vrásky. Byly zelené? Hnědé? Uždibovala semínko z housky poněkud zádumčivě. Už se viděla bezpečně přecházet silnici. Způsob, jakým víří její sukně, když dělá ukvapené kroky. Tíha, která ji provází a nutkavost života, který žije.