První princ

 Vášeň mne spalovala až do posledního kousku mého kapkami potu posetého těla. Téměř jsem cítila jeho rty na mých, ale co to? Protivný zvuk budíku přetrhl nit jednoho z nejkrásnějších snů, co jsem kdy měla. S naštvaným výrazem na tváři jsem ze sebe shodila deku a vstala ze své pohodlné měkoučké postele. Ještě se zalepenýma očima jsem nahmatala župan a odploužila se do koupelny. Otevřela jsem dveře mého nejoblíbenějšího místa v bytě – sprchy. Kapky horké vody hladily moje tělo a já se probudila úplně. Stojíc pod proudem téměř vařící vody jsem přemýšlela o svém snu. Je tak krásné ho ve svých snech mít, připoutat ho k sobě neviditelným poutem lásky a vášně, spoutat ho a nedovolit mu ublížit mi tak jak to udělal v realitě. Povzdechla jsem si a zastavila vodu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a můj pohled zvážněl. Modřiny na mém těle ne a ne zmizet. Tu hrůzu jsem raději zakryla obrovským ručníkem a odešla jsem z koupelny.

Později, řádně zahalená do halenky, dlouhých kalhot a šátku, jsem opustila domov. Ještě nedávno náš domov, teď už jenom můj. Smutek se mě znovu dotknul a neopustil mojí tvář ani, když jsem sbíhala schody vedoucí k metru. Jak je mi ten puch metra odporný, o pohledu na všelijaké bezdomovce ani nemluvě. Ne proto, že by mi byli odporní jako lidé, ale jako člověk, kterému nic nechybí, jich lituji. 

Metro mi samozřejmě ujelo. Není ráno, abych neseběhla schody a jediné metro, kterým bych měla šanci dostat se do práce aspoň o minutu dřív než pozdě, je pryč. Jsem prostě smolař. A lenoch, to si ale přece nebudu přiznávat, pousmála jsem se v duchu.

Šestkrát jsem si vyslechla větu: „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ a vystoupila jsem z metra ven.

Najednou jsem dostala bláznivý nápad. V záchvatu radosti nad vymyšlenou hloupostí jsem vzala mobil a požádala svojí drahou kamarádku a šéfku v jednom o den volna. Velice nerada mi vyhověla.

Začala jsem přemýšlet, co s časem. Rozhodla jsem se zajít do nedalekého parku a trochu popřemýšlet.

Když jsem došla do malého, zelení prorostlého parku, tak jsem ani nevěděla, kam půjdu. A vlastně mi to bylo i jedno. Chtěla jsem si to jen všechno konečně probrat v hlavě.

Sedla jsem si na ještě od ranní rosy vlhkou lavičku a do detailů jsem si vybavila ten den, kdy jsem ho potkala. Tenkrát tam stál, od hlavy k patě mokrý na autobusové zastávce a já si řekla, že to je fakt kus. Když si přisedl v autobuse ke mně, byla jsem v sedmém nebi. Po očku jsem ho pozorovala a zjišťovala, že se mi líbí víc, než jsem si původně myslela. A jak to bývá v červených knihovnách, promluvil na mě. A mně dlouho trvalo, než mi došlo, co vlastně dělám.

Dal mi číslo a s ním i slib, že se co nejrychleji ozve. Zavolal hned ten večer s pozvánkou na večeři. Zpočátku jsem přemýšlela, jestli s někým koho vlastně neznám jít, ale pak jsem si řekla proč ne, je to veřejné místo, nic se nemůže stát.

A tak jsem se nasoukala do svých nejkrásnějších rudých šatů, namalovala se jako pravá dáma a vyrazila vstříc princi svých snů. 

Večeře byla nádherná. Na stole žhnula svým plamínkem svíčka a naše oči se ne a ne odtrhnout. Nad salátem z ovoce jsem zjistila, kdo vlastně je, kde bydlí, jaké má touhy a sny a jak do těch snů zapadám já.

Říkal mi vílo. Moje jméno ho nezajímalo. Pro něj jsem byla víla s pomněnkovýma očima a záplavou blond kudrnatých vlasů, jakou jsem tenkrát bezpochyby byla. 

Den šel za dnem a já s ním trávila stále více času. Pak přišla pozvánka k němu domů a já neodolala. Vášeň střídala něhu a já se propadala do stále větší hloubky jeho očí. Po té noci jsem přísahala, že ho neopustím, jen kdyby on sám chtěl.

Jenže dny plynou a štěstí netrvá věčně, rub střídá líc a smutek střídá štěstí. Můj princ zmizel v mých snech a zbyl jen obyčejný, příliš žárlivý muž se stále se zvyšujícím čelem.  

Den, kdy mi způsobil bolest takovou, že jsem křičela a bránila se, jako smyslů zbavená do smrti nezapomenu. Ten den jsem byla pozvána na vánoční večírek jedné firmy, se kterou ta moje spolupracuje. Bylo povinností na něj jít. Na řadu přišel alkohol, zábava a po něm můj žárlivý manžel.

Se svým kolegou jsme oslavovali svátky a blahopřáli si, jak se firma rozrůstá. Bohužel v tu chvíli vrazil do dveří pronajatého sálu opilý chlap. Všichni se zděsili a já nejvíc. Poznala jsem v něm mého Michala. Přiřítil se ke mně a dal mi facku. S opovržením mi řekl: „Ty děvko, ty se tu oblejzáš tady s tím slizákem a mě necháš doma sedět samotnýho?“  Se slzami ponížení v očích jsem vyběhla z oslavy a chtěla si zastavit taxi. Jenže Michal mě nenechal odjet. Násilím mě táhl pěšky až k našemu domu, kde mi, jak celou cestu opakoval, vysvětlí, co je to úcta. 

Doma mě zbil. Surově mi vlepil pár facek a ještě si do mě, nevěřícně ležící na zemi, kopnul. A v tu chvíli jsem si řekla dost. 

Princové jsou krásní, mladí muži, kteří poslouchají naše sny, potřeby a touhy. Jenže ti muži, kteří se z nich stávají po letech vztahu, k nim mají dál, než si samy chceme přiznat.

Dva měsíce po tom osudném večírku už jsem nebyla paní, ale opět slečna. Už vím, že muži nejsou žádní princové, ale obyčejné lidské bytosti plné chyb. A já už stejné chyby, jako u svého prvního prince, nechci.