Alkoholové peklo

Chtěla bych mít v hlavě nějaký čudlík na ztišení hlasitosti. Já už to nechci slyšet. Pořád dokola ty samý slova, ty samý hádky. „Bral jsem si ženskou a rozvedu se s alkoholem načichlou troskou!“ slyšela jsem zřetelně ze spodního patra našeho domu. Stulila jsem se do klubíčka na posteli a snažila jsem se aspoň v myšlenkách od toho utýct. Pak mi došly síly, popadla jsem bundu a bez jedinýho slova na rozloučenou jsem šla v osm večer pryč. Kam? To sama nevím. Sedla jsem si na lavičku v nedalekým parku a začala vzpomínat na mojí mamku. Ale na mamku, ne toho člověka co se neudrží ve střízlivým stavu ani den.

Milovala jsem jí. Ona byla nejdůležitější člověk v mým životě, jako asi pro každý dítě. Pak mi jí alkohol vzal a myslím, že mi jí už ani nevrátí. Pamatuju si, když začala pít. Její první skleničku, první krok do toho pekla. Kdybych počítala ty noci, co jsem nespala a poslouchala mámu a tátu tak bych tu byla hodně dlouho. Sice nepočítám, že se domů vrátím dřív jak ve tři ráno až budou spát, ale vzhledem k tomu, že je léto to nikoho trápit nebude. Nakopla jsem kamínek, co ležel u lavičky a nechala sebou proplouvat všechen ten vztek. Jak já to tam nenávidím. Jak nenávidím jí. Ne mojí mámu, protože tohle je nikdo jinej.

Ten den, kdy jsem jí začala nenávidět si pamatuju do poslední vteřiny. Do tý doby, jsem to moc nevnímala. Brala jsem to jako něco co může přejít. Ale po tom dni už ne. Pak jsem změnila svůj názor na všechno, na celej život. A došlo mi, že bůh není. A jestli jo, tak na mě se vyřádil teda řádně. Tenkrát jsem přišla domů jako normálně. Zavřela jsem dveře našeho bytu 3+1 a okamžitě mě do nosu uhodil alkoholovej nesnesitelnej puch. A tenkrát to ve mně bouchlo. Malá copatá 12-ti letá holka s rudýma ubrečenejma očima si řekla už dost. Vešla jsem do obýváku a sáhla po tý flašce, co tam ležela. Její hnusnej obsah jsem vylila do záchoda. A pak přišla na scénu tohohle debilního života, který bohužel není jenom sen, máma. Stála tam, alkohol z ní táhnul na sto metrů a moje zničený já začalo uvnitř ječet. A pak hodila ten nůž. Prostě po mě hodila nůž. Moje vlastní máma. Hezký co? Naštěstí ve svým opileckým stavu netrefila a já utekla do pokoje. Ten den se mi vryl do paměti napořád a jizva, kterou mi nechala na mojí duši je nevratná.

Vrátila jsem se do reality. Pomalu se začalo stmívat a já začala přemýšlet, že přesunu místo sezení, protože tenhle park není po večerech zrovna útulný místo. Přesně jsem věděla, kam půjdu. Nedaleko vzdálenej kopec na mě ze tmy přímo mával a já si řekla proč nejít. I ve dne jsem se tam bála chodit sama kvůli údajnejm úchylům, ale teď jsem si řekla proč ne. Pro půl hodince docela ustrašený cesty jsem si sedla na kámen tam nahoře a koukala na svítící město. Aspoň na chvíli jsem z toho alkoholem nasáklýho pekla utekla. Vůbec netuším, co bude dál. Rozvod? Vždyť se uchlastá k smrti, proběhlo mi hlavou. A na malou chvilku jsem jí to přála. Pak mi došlo, na co vlastně myslím a hodně rychle jsem se začala stydět. Možná, že tohle peklo skončí. Možná ne a já z něj vypadnu teprve, až se odstěhuju, ale jedno vím jistě. Pro mě je chlast tabu. Nikdy se toho svinstva nedotknu, protože to co udělal z mojí milovaný mamky, mě poučilo.

Koukla jsem se na hodinky. Páni, to už je tolik? Možná je čas vrátit se tam dolů. Stulit se do klubíčka a aspoň na chvilku snít o svým dětství. O dětství jaký maj jiný děti. A jaký já už nikdy mít nebudu, napadlo mě. Stejně jednou budu dobrá máma. Chci, aby moje dítě mělo krásný vzpomínky na dětství, ne takový jaký budu mít já. Protože moje dětství je plný slz a chlastu. A to bych svýmu dítěti nikdy nemohla udělat. Budu skvělá máma, řekla jsem si znova a otevřela dveře do pekla.

Pozdějš v posteli se mi z očí vyvalil proud slz. Kéž bych měla zas pokoj s bráchou, napadlo mě. Když jsme měli jeden, tak to byl on, kdo mě utěšil nebo aspoň zabavil. Teď tu ležím sama a nikdo mi neřekne, že to bude dobrý. Protože už to asi dobrý nikdy nebude.

V totálním zoufalství se slzama v očích jsem se nakonec probojovala ke spánku. Konečně jsem byla tam, kde jsem byla šťastná. A mám ještě pár hodin, než otevřu oči a realita mně znovu tvrdě uhodí do tváře.