Důležitý věci

„Já ti to říkala,“ zamíchala si učitelka kafíčko, olízla lžičku a opřela ji o podšálek. „Nakonec si všechny naštveš.“
Samozřejmě nic takového neříkala, navíc vůbec nepochopila smysl a pointu krátké historky, kterou jsem jí vyprávěla:
Když v práci přišla řeč na můj blog, podivila se kolegyně Lenka, že se v něm vyskytuje i Libuška se svými slepicemi:
„Ona o tobě píše, Líbo?“
„No jo,“ odpověděla Libuška zvesela. „Já jsem tam takovej magor.“

„Tvoje holky o popularitu taky nestojej,“ pokračovala učitelka. „A já se jim vůbec nedivím.“
Uhýbala jsem před jejím všudybylským zrakem a myslela na to, že ačkoliv si ani jedna přímo nepostěžovala, jisté známky ostražitosti jsem u svých dcer přece jen vysledovala.
Tuhle maturantka v kuchyni na gauči listovala dámským časopisem.
„Sexy, štíhlá, přitažlivá,“ zadrnčel jí hlas nesouhlasem, když házela časopis na stůl.
„Samý blbosti.“
Poslouchala jsem ji jedním uchem, protože jsem zrovna krájela uzené do šunkofleků.
„Kdo by o to nestál?“ plácla jsem nazdařbůh.
„V životě jde přece o jiný věci,“ bouřila se a skulila se z gauče. Pak se mi postavila za záda a koukala pod nůž.
„Nejdůležitější,“ kázala, „je pořádně se vyspat, nadlábnout a vysrat.“
„Mluv slušně,“ napomenula jsem ji. „Umíš si představit ten titulek?“ seškrábla jsem kousky masa z prkénka.
Maturantka se zasmála a dlouhými prsty z mísy vylovila pár kostiček uzeného. Když se natáhla k míse podruhé, plácla jsem ji přes ruku.
„Domácí násilí,“ bouřila se s plnou pusou a pak mi vlepila pusu na tvář.
„Taky mazlení je dobrá věc,“ řekla. „Lehnout si takhle na břicho a nechat se hladit od někoho, kdo tě má rád.“
„Prcek mě dokázal hladit i šest hodin v kuse,“ vzdychla jsem. „Tedy zpočátku, pak už o to tolik nestál. Bejvalo to krásný, když jsme se měli rádi.“
Využila toho, že jsem se zasnila, a ukořistila další kousek masa.
„Vidíš,“ ukázala na mě prstem. „O tomhle mluvím. Nikdy jsi nebyla sexy, štíhlá, přitažlivá, a přesto vám spolu bylo dobře.“
„Tvoje sestra,“ vzpomněla jsem si, „se mě kdysi s dětskou upřímností ptala, jak dva tak oškliví lidi jako já a váš otec, můžou mít tak krásný děti, jako jste vy.“
Maturantka se zasmála, přestože to slyšela nejméně po dvacáté, a já si umyla ruce a scedila těstoviny.
„Dala bych tam lžíci sádla, co říkáš?“ zaváhala jsem u ledničky.
„Dej dvě,“ přikývla. „Ale na blog napiš, žes dala jednu, ať si národ nemyslí, že jsme rozežraný.“

„Holka ty jsi nebezpečná,“ řekl brácha, když se o blogu dozvěděl „Budu si muset dávat pozor na pusu.“
Divil by se, že se mezi známými najdou i takoví, kteří stojí o to, abych se o nich zmínila. Od Alice třeba zničehonic přišlo pozvání na chalupu.
„Holka, nechala jsem tam ruce, ale konečně to vypadá k světu. V sobotu se sejde partička z vesnice: ředitelka školy, starosta, dvě kolegyně z práce. Samý slušný lidi, který známe léta, žádní ztroskotanci.“
„Mám fóbii,“ mumlala jsem, a aby mi nevyklouzl ze zpocené dlaně, přitlačila jsem telefon k uchu, až se rozbolelo.
„Nepovídej,“ nevěřila Alice, „ty seš přece suverén.“
„Víš, že chodím ke cvokařům,“ přesvědčovala jsem ji. Víc než dva lidi jsou pro mě dav. Neumím si tyhle akce užívat.“
V hlase se jí ozvaly pochyby: „Mně jsi nikdy plachá nikdy nepřipadala.“
„Strašně se přetvařuju,“ hučela jsem do přístroje. „Ono se to o mně neví, ale ve skutečnosti jsem samotář.“
Nakonec mi stejně neuvěřila a naštvala se.  
„Ještěže jsi tam nejela,“ shrnula to později maturantka. „Kdybys o nich napsala, tak s tebou do smrti nepromluví.“

„Tak vidíš,“ ukázala na mě učitelka lžičkou. „A teď poslouchej, co jsem se dozvěděla o Zdeně. Ale chraň tě ruka páně o ní napsat.“
Zasmály jsme se, protože obě víme, jak skutečnost cedím a dávám si zatraceně bacha, abych se nikoho nedotkla.
Jen v jednom jsem udělala chybu.
Neměla jsem psát o tátovi.
Protože nám ve středu umřel.