Výslech

            Opřel se o parapet, naslouchal bublání konvice a díval se z okna. Svítilo slunce, byl horký letní den. Myslel na všechny ty, kteří si nyní užívají dovolených. Čekají na letišti, pečou se v autech, je jim špatně v autobuse, jsou naštvaní a neuvědomují si, jaké mají štěstí, že teď nejsou v jeho situaci. Jistě, nebyl v tom sám, všichni mají starosti. Ale zkušenost mu radila, že řeči o dětech v Africe ho nikdy nedokázaly nikterak povzbudit. Nespokojeně zafuněl. Konvice klapla.

            Zalil sáček a nasál příjemnou vůni. Assam, jeho nejoblíbenější čaj. Zvedlo mu to náladu. Připomněl si tak, že už za pár hodin bude sedět na balkóně ve svém bytě, koukat na západ slunce a číst si. Noviny, nějaký časopis nebo možná detektivku, kterou mu včera přinesla Adéla. Šťouchal lžičkou do sáčku, který se převaloval v horké vodě, chtěl tak proces luhování urychlit, ačkoliv si uvědomoval marnost své snahy. Podíval se na nástěnné hodiny. Až vteřinová ručička dojede znovu na šestku, sáček vytáhne. Hlavou mu projelo, jak je čas relativní. Víkend na chatě uběhl trapně rychle, ale minuta čekání na čaj mu připadala nekonečná. Snažil se vzbudit v sobě zájem o obrázek kotěte na kalendáři. Doma mají kočku. Britskou modrou. Jmenuje se Cecil a celé dny se válí na gauči. Konečně, ručička se znovu dotkla šestky. Kraus vytáhl lžičkou sáček a vhodil ho do koše, celý ho při tom pobryndal. Nevšímal si toho. Otevřel lednici a do čaje si přilil trochu mléka. Teď je to dokonalé.

            Uvědomil si, že je načase vrátit se k práci. Znovu svraštil obočí. Věděl, že povinnosti, které má před sebou, by mu nikdo nemohl závidět. Vyšel z kuchyňky a vydal se dlouhou chodbou k vyšetřovací místnosti. Pantofle pleskaly o podlahu, čaj mu voněl pod nos.

            Bez zaklepání vešel dovnitř, kývl na kolegu, sedl si ke stolu a před sebe položil hrnek s horkým nápojem. Podíval se na muže, který seděl naproti němu. Mohlo mu být kolem šedesátky, měl krátké prošedivělé vlasy, strniště a jasně modré oči. Tvář měl opálenou, kolem očí vějířky vrásek. Oblečen byl v kostkované košili s krátkým rukávem a béžových plátěných kalhotách. Nevypadal jako nebezpečný zločinec. Vypadal jako klidný starý muž. Ale Kraus už dávno zjistil, že první dojem nebývá vždy správný a že vrahem může být kdokoliv.

            Otevřel složku, která ležela na stole před ním. Věděl, co v ní je, většinu materiálu nashromáždil sám. Ale chtěl je mít přichystané před sebou. Hned nahoře ležela fotka oběti. Byl to velmi smutný případ. Každá vražda je smutná, pochopitelně, ale když jde o mladého člověka, je to tím horší. Pamatoval si den, kdy chlapce našli. Toho večera seděl zachmuřeně na balkoně, nevnímal západ slunce, nepil assam, ani si nečetl. Smrt chlapce ho velmi zasáhla. Uvědomil si, jako už mockrát předtím, že ani členové jeho rodiny nejsou nesmrtelní.

            Chlapec pocházel z bohaté rodiny. Chodil do dobré školy, pohyboval se v dobré společnosti. Ale ve škole neprospíval dobře a byla s ním spousta problémů, jak to už často s rozmazlenými dětmi bývá. Jeho otec vlastní zemědělskou firmu. Patří mu rozlehlé plochy meruňkových sadů, kde zaměstnává pět silných mužů. A v létě brigádníky. Protože měl syn tento rok neobvykle velké problémy ve škole a málem ani neprošel do dalšího ročníku, rozhodl se otec poslat ho v létě do sadu pracovat. Přidělil ho do skupiny, kterou vedl Mazal. Igor Mazal si pak na chlapce svému nadřízenému opakovaně stěžoval a několikrát nahlásil, že už s ním pracovat nechce. Jeho žádosti nebyly vyslyšeny. Jednoho dne pak chlapce našli uškrceného, ležel mezi stromy. Cesta k Igoru Mazalovi nebyla dlouhá. Zatím se nepřiznal, ale jak na něj Kraus hleděl, tak došel k názoru, že to nebude trvat dlouho.

            „Dobrý den.“, řekl. Muž neodpověděl. Hleděl kamsi do zdi za Krause. Nepůsobil agresivně či naštvaně. Působil neskutečně smutně.

            „Jak víte, zatkli jsme vás pro podezření z vraždy Michala Gregora.“, pokračoval. Byl zvyklý na viníky, kterým bylo potřeba rozvázat jazyk postupně, proto ho Mazalovo mlčení vůbec nevyvádělo z rovnováhy.

            „Byl jste opakovaně viděn při hádkách s Michalem Gregorem, otisk vašich dlaní odpovídá stopám, které jsme našli na krku oběti. Navíc jsme za nehty oběti našli vzorky kůže. Výsledky DNA testů sice ještě nemáme k dispozici, ale možná nám situaci budete chtít ulehčit.“, řekl Kraus a na chvíli se odmlčel.

            Muž stále mlčel a díval se před sebe. Kraus si všiml, že se mu zaleskly oči. Rozhodl se poskytnout mu čas. Uvědomoval si, že teď nejspíš sedí tváří v tvář člověku, který dokázal zabít. Dokázal připravit jinou lidskou bytost o život. Ukončil její existenci. Krause ani po letech strávených ve službách policie nepřestávalo překvapovat, že existují lidé, kteří se domnívají, že mají takovou moc a takové právo. Právo utnout něčí bytí. Znova se mu před očima vybavila představa muže, jak škrtí šestnáctiletého chlapce. Chlapce, který možná byl problémový, ale rozhodně to byl chlapec, který měl celý život před sebou. Bůhví, jestli se už stihl zamilovat. Pořádně se opít. Mohl odmaturovat, řídit auto, oženit se, mít děti. Pořídit si první vlastní bydlení, zasadit na zahradě strom, vzít rodinu na dovolenou k moři. Sledovat svoje děti, jak se učí lyžovat, sledovat svoje děti poprvé zamilované. Kraus tyto myšlenky rychle utnul. Nechtěl být vůči muži příliš prudký. Ne, že by si myslel, že si to nezaslouží, ale zkrátka chtěl zůstat profesionálem. A profesionál na podezřelého nekřičí, nebije ho a už vůbec ho nesmí kopat do břicha, i kdyby měl na to sebevětší chuť.

            „Přiznávám se, zabil jsem ho.“, řekl najednou. Jaké překvapení, ušklíbl se Kraus v duchu. Navenek však na sobě nedal znát nic.

            „Je mi to líto, víte. Vím, že jsem neměl. Teď už to zpátky vzít nemůžu a v tu chvíli jsem si skutečně myslel, že mu to patří.“, pokračoval.

            „Jak se to stalo?“, zeptal se Kraus.

            „Víte, začalo to už dřív… Mám to říct celé?“, Kraus přikývl. Igor Mazal se zamyslel. Zřejmě přemýšlel, kdy přesně to začalo a jak celou situaci vysvětlit. Kraus si uvědomil, že v místnosti slyší bzučet mouchu. Neměl mouchy rád. Nikdo nemá rád mouchy, ale on k nim měl zvláštní odpor. Vždy když viděl, jak svým sosákem ohmatávají talíře s jídlem, dělalo se mu nevolno. Představoval si, jak tím stejným sosákem ohmatávaly předtím nějaké výkaly. A to bylo víc, než pravděpodobné.  

            Igor Mazal si odkašlal a začal své vyprávění: „Pracoval tam jen proto, kým byl. Jiného takého brigádníka bych mohl dávno vyhodit, ale jeho ne. Od začátku práci flákal. Ale to by mi tak nevadilo, víte, s tím by se člověk smířil. Co bylo horší, bylo to ponižování. On už teď věděl, že je něco víc, než já. Věděl to, a dával mi to najevo. Když jsem ho o něco požádal, tak jen tak drze odfrkl nebo jak to mám říct. Občas mi řekl i něco sprostého, ale nikdy ne do očí, vždy jen zády ke mně. No, a ty jeho naschvály… Pamatuju si první věc, co mi provedl.“, Mazal chvíli zavřel oči a mlčel. Kraus si uvědomoval, že muž sbírá síly na další vyprávění a dál setrval ve své strategii klidu. Věděl, že v tomto případě bude nejúčinnější a nemýlil se. Muž se napil nedobré kávy z automatu, rukama si protřel obličej, nadechl se a pokračoval: „Bylo to, než začaly meruňky zrát. Sekali jsme trávu a bylo už pěkné teplo. Nosil jsem si s sebou láhev s vodou. No, on, zkrátka a dobře, on mi do ní- … namočil.“, muž opět zmlkl. Kraus si uvědomil, že přestal mluvit, protože se s oním trapným zážitkem stále nevyrovnal. Měl jinou povahu. Kdyby mu někdo načůral do láhve s vodou, dal by mu pěstí. Několikrát. A vyřešeno. Mazal byl ale zjevně jiného naturelu. Možná hraje roli i jeho věk. Pro něj to bylo velmi ponižující a zřejmě se za to cítil i provinile a rozhodně nebyl schopen se pořádně bránit.

            Krausovi se zdálo mlčení již dlouhé, proto se rozhodl muži pomoct: „A co se stalo pak? Prováděl vám i další naschávaly?“

            „To ano. Bylo to pořád něco. Jednou mi přestříhal tkaničky na pracovních botách ráno, než jsem nastoupil na směnu. Musel jsem si od chlapů vypůjčit nové a než jsem je navlékl, měl jsem zpoždění. Taky třeba řekl ostatním brigádníkům, že jsem ho pověřil, aby jim vyřídil, že další den začíná směna až o hodinu později… Já jsem tam pak ráno hodinu čekal, než všichni přišli. Bylo toho víc. Stěžoval jsem si na něj, ale nepomáhalo to. Přesto jsem to nějak snášel. Pak to ale přehnal a já- nemohl jsem si už pomoct.“, řekl a zase na chvíli zmlkl. Kraus věděl, že teď přijde stěžejní část výslechu. Od ostatních brigádníků už věděl, co se toho dne stalo, ale chtěl to slyšet přímo od Mazala. Navíc ještě nevěděli, kdy přesně chlapce uškrtil. Vypověděli, že jim Mazal sdělil, že Michal ještě rovná bedýnky a proto můžou odejít dřív a on je bude následovat, až to dokončí.

            „Byl to první den sklizně. Těšil jsem se na to. Představte si, že se o ty stromky celý rok staráte. Každý den. Věnujete jim čas, energii i lásku a pak přijde někdo, kdo v životě nic nedokázal, a celou vaši práci pošlape.“, Kraus si všiml, že muž je nyní trochu rozčilený. Přestože řekl, že svého činu lituje, zjevně se na chlapce stále zlobí.

            Igor mazal pokračoval: „Já jsem jim řekl, ať trhají jenom ty zralý. Jen zralý! Měkký a nezelený. Že zbytek dozraje na stromě a že je budeme trhat postupně, jak budou zrát. Není to těžké, že? Michal byl ten den velmi tichý a celou dobu soustředěně pracoval. Byl jsem z toho překvapený, a tak jsem se raději držel dál, abych ho nějak nepopíchl. Byl jsem rád, že máme klidný den. Navíc první den sklizně. Jenže večer jsme začali nosit bedýnky na hromadu k autu. On tam naskládal tu svoji hromadu a pak se na mě podíval- tak arogantně, povýšeně! A zeptal se, jestli jsem teď spokojený. Natrhal dobrých deset beden meruněk. Všechny, všechny do jedné, úplně zelené! On to udělal schválně. Takové škody. Po tom všem ponižovaní, po těch všech řečech, víte, už to ve mně tak vřelo, nedokázal jsem se ovládat. Neřekl jsem mu na to nic, ale když si šel pak dozadu do sadu pro věci, šel jsem za ním. Věděl jsem, že ostatní se už vydali k hlavní budově. Ano, uškrtil jsem ho. Pak jsem se vydal za ostatními jim říct, že Michal ještě uklízí. Byla to nesmyslná výmluva, ale odešli.“

            Přímo z jeho úst ta příhoda zněla jinak, než jak ji vyprávěli ostatní brigádníci. Jim připadalo to, co Michal udělal, hloupé a špatné, ale nijak jim to neublížilo. Tento muž tím byl však naprosto vykolejený. Kraus nezahradničil, ale uměl si představit, jaké to je, když vám někdo nedůležitý zničí plody vaší dlouhodobé a namáhavé práce. Přesto, vražda šestnáctiletého chlapce se mu nezdála o nic pochopitelnější.  Napil se voňavého čaje a řekl si, že dnes večer si cigaretku zaslouží. Přestával s kouřením už dobrých pětadvacet let. Podařilo se mu kouření omezit, nikoliv s ním přestat. Ve chvílích, jako byla tato, mu pomáhalo už jen pomyšlení na dávku nikotinu. Uvědomil si, že myslí na cigarety a ne na práci. Znovu pohlédl na muže, ten byl evidentně pohroužen do svých myšlenek. Rozhodl se, že je čas výslech nějak ukončit.

            „Ale vy jste se moc nesnažil zamést stopy, že?“, zeptal se.

            „Ne, to nesnažil. Od začátku mi bylo jasné, že takovou vraždu těžko zamaskuji. Navíc, s tím bych stejně nedokázal běhat po svobodě. Ale nechtěl jsem to říct hned. Šel jsem ještě do sanatoria navštívit maminku. Děti ani sourozence nemám. Ale s ní jsem se chtěl rozloučit.“

            Kraus kývl na kolegu, který oficiálně ukončil výslech.

            Vzal si prázdný hrníček, sebral ze stolu složku a beze slov opustil místnost. Pantofle pleskaly o dlaždice, oknem pronikaly do chodby sluneční paprsky. Necítil úlevu, necítil se spokojeně. Cítil se nesmírně unaveně. A myslel na balkon, západ slunce, assam a tu cigaretku.