prodejna

Venku jede bouřka a u mě v pokoji stroboskop-party, nemáme roletu ani nic v tomhle stylu takže se mi každý blesk vypálí do ksichtu, někdy jsou to až čtyřbleskové sekvence a nedá se to předvídat. V kuchyni průvan rozrazí okno. Napiču efekt.

Jsou 4:30 a já vycházím na bus s vysokým číslem na svoji né zrovna lehko sehnanout brigádu pitomce ve skladu. Přímo před domem si ještě vyfotím starý Citroen do kterého někdo na zadní sedadlo položil dva polštáře, takže to vypadá jako kdyby tam seděla postava s kuklou přes hubu. Přemýšlím, že to pojmenuju Mossad. Blbý na tom je, že jsem si to mohl vyfotit už večer ale byl sem líný sejít dolů. Třeba to stejně nepůjde poznat. Vypadá to taky trochu jako obal desky Mars Volta. Najednou cítím záchvěv v bříšku. Jo je to "Pikantní Guláš".

..že jsem si ho dal moc -ok to jsem věděl už večer ale tohle? Jo, je to jisté. Začínám tomuhle konceptu rozumět, musím vsadit všechno na jednu kartu  - pozdějším jet nemůžu. Výrazy plynule přecházející v tlamy lidí co se mnou jedou v tuhle dobu jsou lehce předvídatelné takže s tím nebudu nikoho nudit (ale dívat se na to stejně nedá).

Jsem na místě o dobrých třicet minut dřív.A je to taktika kterou mi vnutil dopravní podnik. Od zastávky k bráně to mám asi pět minut..břicho které mi dalo celou cestu pokoj se začíná nečekaně intezivně ozývat a sním i celý svět zrychlenězpomalovat, rozkládat na detaily. Např. jdu rychle ale dýchám pomalu. Na férovku si vyhlížím místo kde bych to hodil. Jenže jsem v soustavě která se skládá z malých domků se zahradou. Táto co to tam je za chlapa ukazuje matka z okna zatímco děcka žerou vajíčka. Není kam se schovat. Druhý velký detail je to že za mnou celou cestu ze zastávky jde ženská.

Mám v hlavně samozřejmě celý technický plán který hodlám uplatnit. Ta ženská co za mnou jde není obyčejná ženská, je to ženská co pracuje na recepci která za mnou šla i minule, a která mi otevřela, když jsem tady čtyřihodiny ze sebe dělal čůráka zadarmo, jen abych je přesvědčil že umím na zboží nalepit samolepku. Je to samozřejmě uplně jiný člověk ale typologicky by to mohla být ona. Nic jiného mi nezbývá. Nejsem už vlastně tak daleko tohle všechno vyhodnocuji zatímco stojím před bránou. Ještě se mi podaří odrazit jeden nápor. Jsem politý potem. Vím, že další už nezvládnu.

Co vy tady? Huláká na mě když mě dojde. Snažím se nepodělat? Dobrý den já tady dneska nastupuju. Joo tak to musíte takhle kolem a tam počkat odkazuje mě na trasu kterou vím ale kterou si ještě nadejdu protože musím skurvenou branou pro zaměstnance. Tím vlastně sám sebe chytám do pasti.

 Stojím za drátěným plotem na parkovišti pro cca 30 lidí. Dveře na fotobuňku na recepci (a záchod) nefungujou. Jsem na nejhorším možném místě a klepu (celkem zoufale) na skleněnou výplň. Dvě buchty co sedí blízko recepce v něčem jako je bufet mi naznačujou že nemají klíče a pak se dál baví mezi sebou. Ještě minutu s tím bojuju a pak to udělám. Mezi vozíky, nevidí mě nikdo kromě kamery. Stojím tam a prohlížím si z patnácti metrů kompozici. Je jasné že jakmile ta recepční přijde tak to uvidí. Tuhle konzistenci nemám šanci posbírat. Tak jo kámo připusť si to - nasral jsi první den v práci před vchod do firmy. Nenasral jsi před vchod do firmy, nasral jsi ze strany ke vchodu do firmy kde si lidi berou vozíky uklidňuje mě jiná část mozku. Ať tak nebo tak vím že se z toho nevykecám. Ani nechci. Pomalym krokem znova obchazim plot a jdu na zpatky na bus, cestou mě zdraví chlap co si mě pamatuje ze "zaučení".

Po cestě prodělám ještě jeden atak ale stihnu včas dojít domů. Pak si lehnu a zdá se mi  sen. Někde pracuju a obcházíme paneláky v porubě směrem k duze. Procházíme úzkýma škvírama mezi domy. Pak jsme najednou uvnitř je tam nějaká babka a má psa. Zkouším mu zasunout do nosních dírek trafo od mobilu. Pasuje to přesně. Někdo mě napomíná ať to toho psa neučím. Rozumím tomu a tak toho nechávám.