JAK JSEM SE POTKAL S EXTÁZÍ

Je mi 22 let a jsem bez práce.

Seděl jsem u vody a pil čučo. Bylo mi krásně. Cítil jsem se svobodný a byl jsem svobodný. Vše co jsem potřeboval, to jsem si ukradl.

Přemýšlel jsem o smyslu života a hleděl do prázdna. Ucítil jsem vůni, která mě zaujala.

Intuice mě motivovala k tomu, abych se ohlédl. Poslechl jsem ji a spatřil ohanbí. Bylo husté a patřilo ošklivé ženě.

Stáří je vždycky takové.

Jediné, co na sobě měla, byly hluboké vrásky a povislá kůže. Přistoupila blíž ke mně a pronesla:

„Utekla jsem z blázince. Pronásledují mě. Bojím se o svůj život.“

„Beztak ti ho moc nezbývá,“ procedil jsem s chladnou odtažitostí mezi zuby.

Rozplakala se. Natáhl jsem k ní ruku s petkou a řekl jí:

„Přihni si. Chlast ti pomůže.“

Poslechla mě a ne jednou. Ožralá mi začala vyprávět svůj dojemný příběh. Protože mě nezajímal a nebylo už co pít, odešel jsem.

Neměl jsem žádný konkrétní cíl. Obloha se zatáhla temnými mračny. Začalo pršet. Byl jsem mokrý a nevadilo mi to. Ani jsem se nesnažil schovat.

Lilo několik dní. Byl jsem sám. Odložil jsem přemýšlení o smyslu života a podlehl neskonalému štěstí.

Chybělo málo a zmocnila se mě bezúčelnost. Naštěstí jsem začal tvořit. Přišlo to náhle a nečekaně. Myslím, že se tomu říká inspirace, nebo tak nějak.

Zastavila mě na ulici. Jednalo se o vysokou blondýnu s dlouhýma nohama. Byla nahá, jenom na hlavě měla policejní čepici. Při pohledu na mě se vilně oblízla. Projelo mnou takové vzrušení, až jsem se prokrvil. Omámený animálním chtíčem jsem ji následoval k ní do bytu a následně do postele. Po několikahodinové výměně chlípných genetických informací mi poradila, abych se stal profesionálním básníkem.

„Jsi takový citlivý,“ podala mi vysvětlení svého motivujícího žblebtu a oba jsme usnuli.

Ráno se vrátil její manžel z práce. Měl po noční. I přesto byl vitální a plný energie. Zajímal se, co si dám k snídani. Poprosil jsem ho o čerstvé pečivo a sýr. Svižně pro to odběhl do obchodu.

„To byl tvůj starý?“

„Jo.“

„On nežárlí?“

„Ne.“

„Proč?“

„Za to může fabrika. Dělá na 3 směny. Zastává pozici nesoucí označení dělník-automat. Trvá to už 6 let. Dočista z toho zdegeneroval. Ale je hodný a trpí mé četné zálety.“

„Čím se živíš ty?“

„Jsem děvka, ale chci se stát slavnou filmovou herečkou.“

Po snídani jsem navštívil papírnictví. Prodavačka se krátce se mnou přetahovala o sešit s propiskou. Byl jsem ale silnější než ona. A taky mnohem surovější. Nechal jsem ji tam ležet na podlaze v kaluži její krve a odebral se do parku Mazlení.

Tak jako obvykle byl plný mrdajících studentů nedalekého gymnázia. Ti z nich, kteří se neoddávali rozkoši, se věnovali konzumaci drog.

Zvolil jsem pro svůj zadek ideální lavičku a věnoval jim krátký romantický pohled. Nasál jsem přítomnou atmosféru a pustil se do díla.

Napsat básnickou sbírku mi trvalo pár hodin. Přečetl jsem si ji po sobě a byl s ní spokojený.

No jo, ale co teď s tím? napadlo mě.

Jsem inteligentní. A možná že i nadprůměrně. Nevím to jistě. Nikdy jsem nedělal v tomto ohledu žádný test. Prostě jsem se jenom domníval, že tomu tak je. Ale i kdyby ne, je to důležité? Vždyť blbců je na světě drtivá většina. Není nic snadnějšího než splynout s davem a stát se jeho neoddělitelnou, ale především pak nerozlišitelnou, součástí.

Zašel jsem do Rajčatového protlaku. To je knihkupectví na náměstí Klementa Gottwalda. Oslovil jsem chlápka za pultem, co připomínal svým vzezřením barokního anděla.

„Hele vole, napsal jsem geniální poesii, co s tím mám dělat?“

„Vydat,“ byla jeho stručná odpověď.

Sehnat nakladatele je snadné. Načerno jsem sjel vlakem do Velké Psychózy a tam se na informacích otázal, kde někoho takového najdu.

Nedal jsem mu na vybranou. Zpočátku se zdráhal, ale krátkým škrcením jsem ho přesvědčil, aby do mého poetického výtvoru investoval odpovídající prostředky.

Aktuálně čekám, kdy dostanu za svoji čerstvě vydanou sbírku nějakou literární cenu. Nejlépe vyjádřenou penězi. Za ty si pak koupím basu piv a příjemně se opiju.

20. července 2011

Petr Měrka