Noc, která nekončí

Seděl jsem na parapěte okna a poslouchal noční ticho. Před chvíli přestalo pršet a zvenku proudil dovnitř čerstvý vzduch vonějící ihličím. Skočil bych, jestli bych měl jistotu, že umřu. Ale jistotu jsem neměl a tak jsem jenom bez pohybu zíral do tmy. Nechtěl bych skončit na vozíku. Nebo v nemocnici. Nebo v ústavu... a tam by mě bezpochyby zavřeli.

Doma mě nechtěli. Pryč jsem nemohl. Nebyl jsem dost starý na to, abych odešel a možná jsem ani neměl odvahu odejít. Možná bych radši zůstal, kdyby se náhodou něco změnilo... ale nikdy se nic nezměnilo. Přivřel jsem oči. Všechno zůstávalo přesně jako doteď, každá jedna minuta každého zatraceného dne. Máma byla mrtvá. Otec mě nesnášel. Tak jako jeho otec a půlka máminy rodiny a jen o trochu méně, než jsem se nesnášel já. Byla to moje vina, koneckonců zemřela při porodu a já se narodit ani nikdy neměl. Asi bych se něměl stěžovat, ne doopravdy. Měl jsem kde bydlet, dokonce vlastní pokoj a to bylo mnohem víc než měla většina lidí na světě. Ale... ale... někdy to bylo těžké. V duchu jsem si povzdechl. Kluci si nestěžují. Kluci musí být silní.

V dálce zahoukal vlak. Hrozně rád bych seděl v takovém vlaku a jel třeba do Paříže. Nebo vlastně kamkoliv. Myslím, že bych šel 
sám. Ne že bych nechtěl společnost... asi jsem jen v sobě měl něco, co lidi odhánělo. Nebo znali minulost naši rodiny. Prostě mě 
mezi sebou nechtěli, ve škole vycítili, že jsem jiný než oni. Že nemám normální život a že k nim nepatřím. Viděl jsem je s rodiči, 
každého jednoho. Pamatuju si, jak se koho máma usmívá a jak který otec mluví s učitelkou. Všechny jsem viděl a všechny znám, 
odmalinka. Já chodil vždycky všude sám a tak jsem si na samotu zvykl. Někdy je smutná. Ale většinou je uklidňující. Nikdo 
nekřičí. Nikdo nemluví. Jenom klid, klid, chlad a ticho, jako teď.

Věděl jsem, že se všechno bude opakovat. Měsíc za chvíli zmizí za oblaky a já raději půjdu spát. Vstanu, jestli budu mít 
štěstí, tak  vstanu brzy a udělám všechno včas. Jestli ne, usnu. A pak si to odnesu. Kousl jsem se do rtu. Zítra byla neděle, takže 
jsem nemusel do školy. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli je to dobře, nebo ne. Ve škole se mi nelíbilo, ale mně se nelíbilo ani doma. 
Tady jsem měl alespoň klid od nich. Ale bylo stejně těžké snášet řeči otce, ne-li těžší. Ne že bych mu nerozuměl. Taky jsem se 
nenáviděl a jak moc. Nemusel si mě k sobě vzít. Mohl mě šoupnout do děcáku a nikdy bych netušil, že vůbec existuje. Vždyť jsem 
ani nebyl jeho pokrevní syn...

Dneska mi zase řekl, že by bylo lépe, kdybych se nenarodil. To nemusel říkat, to vím. Koukl jsem z okna. Nebýt zbabělec... 
nemohlo mi to být ukradené. Nemohlo. Jenže co jsem měl zatraceně teď dělat? Rozplynout se s tmou, jen se tak ztratit... jo, to by 
bylo nejlepší. Ale to nešlo. Posunout čas dopředu? Jistě, ale jak... Změnit se? Jak se ještě změnit... já se opravdu snažil nedělat 
problémy. Ty za mnou rády běhaly. 

Vůbec se mi nechtělo jít spát... vyklonil jsem se z okna. Sedmé poschodí, byli jsme docela vysoko. Bylo vidět panelák naproti, 
dlouhý rad oken a bran. V několika se svítilo. Vždycky jsem tak přemýšlel, kolik lidí tam taky bylo nešťastných. Jako já nebo otec,
každý se svou vlastní bolestí. Jako když máte dům a nemáte domov. Nebo máte příbuzné, ale nemáte rodinu. Třeba někdo 
přemýšlel nad tím samým co já. Třeba někdo brečel, protože ho neměli rádi. To já už nesmím. Brečí jen malé děti, že... a kdekdo 
je chytrej, říká mi, že si za to můžu sám. Že jsme všichni stejní a narodili jsme se, abychom dělali potíže. Bastardi z ulice.

Co oni sakra vědí... každý dělá, co může. Tak proč říkají, že jsme noční můry. Vždyť nás ani neznají. Nikdo z nich netuší, jak 
vypadají zdi v našem domě. Nikdo z nich nezná pohled mého otce. Nemají ani zdání o tom, že nemám rád tmu a že se mi nelíbí, 
když se kluk nezastane holky. Ať se starají o sebe, o své problémy a rádoby rodinné dramy. 

Netuším, proč jsem vlastně ještě tady. Každou chvíli čekám, až mě vyhodí. Ale zatím má trpělivost. Taky se snažím. Ale to 
je tu každému jedno. Nemlátí mě. To ne. Jen se na mě dívá, znechucení jasně vepsáno v očích. Ne jenom tehdy, když 
udělám něco zlého. Vždycky. Občas mě uhodí, ale to ostatně dělá každej, že jo. A někdy je to lepší, než ty pohledy. Ignorace. 
Samota a tak. 

Naklonil bych se o malinko víc a bylo by po všem. Nic na tom není... Mokrý chodník a pár vteřin pádu... řekl mi, že by 
mě nejraději viděl mrtvého, tak co... možná alespoň matka by mě chtěla. A možná taky ne. Měli bychom klid oba. 
Stejně to nikam nedotáhnu, to každý ví. S mou povahou a mou minulostí... původem, zatra, vším... jsem odepsán už teď. 
Zavřít oči a užít si ten pád... chvíli odhánět ten divný pocit... když víte, že je na světě každému jednomu člověku úplně fuk, jestli 
umřete. 

Nechtějí mě tu. Rád bych jim vyhověl. Já tady taky nechtěl být. 

Ale vím, co by si pak o mně myslel... a nejsem srab.