Jak jsme stonaly

     „Vypadni z té postele! Tady nemáš co pohledávat! Běž něco dělat!“

            Nemohoucně nahlížím na svět, bolí mně v krku a celý člověk.

„Sakra Filipko, vypadni, ta postel je moje! Běž si lehnout do kuchyně.“ „A ne, a ne! Víš, že se mně nejlíp leží na tvé čerstvě sundané noční košili.“

Zatracená kočka, vůbec nemá s člověkem slitování. Je mně mizerně.  Myslím, že mám chřipku. Měla bych jít k doktorovi, ale představa, že se musím zase celá umýt a štrachat se bůh ví kam, rozhodne. Nikam nejdu. Budu se léčit podomácku.

     Ležím, vzdychám a kočka ve snaze odstrčit mé tělo co nejdál, se do mne opírá všema čtyřma nohama. Člověk by neřekl, jakou má sílu. A to už je taky patnáctiletá stařenka s revmatickými obtížemi. Nebo že-by artróza?

„Jó, jó, holka, to jsme to dopracovaly. Když s tebou půjdu k veterinářovi, bude to nejmíň za pět set, ne-li za víc. A to tam zase budu muset vzdychat, že jsme nemohly přijít dřív, protože jsem neměla peníze. Jako tůdle, když měl Pepíček tu rýmu.“

To jsem fakt neměla peníze. Pepa vždycky kýchl a nudle mu vyletěla až na oko. Kurýrovala jsem ho svýma nosníma kapkama. Když zjistil, že mu zase budu utírat nos, blesku rychle zmizel pod kanapem, jakoby věděl, že si nemůžu kleknout a vytáhnou ho. Zatracená práce. Asi po čtrnácti dnech ho rýma přešla, ale hrozně špatně dýchal. To už jsme dostali důchod, tak jsme šli k doktorovi. Pepovi se v přepravce moc nelíbilo, ale u doktora se choval slušně. Co taky, s těma dvouma špičákama? S těma nikomu moc strachu nenažene. Půlka zubů mu dávno vypadla. Má už šestnáct let. Dostal lidská antibiotika, protože ta zvířecí by byla jednou tak drahá. Ale zákrok byl úspěšný, do týdne bylo po problémech. No, a když půjdu k doktorovi já, taky to bude něco stát. Tak uvidíme kdo s koho.

„Sakra Filipko, vypadni!“

Kočka znechuceně odchází do kuchyně.

„Ta panička je fakt divná. Místo aby byla ráda, že jí zahřívám, tak furt remcá.“

Opatrně slézá s postele a pomalu se šourá do kuchyně.

„Hurá, tak tady jsi? Hrozně jsem tě hledala, tys mně neslyšela? Vždyť jsem tě volala!“

Do pokoje přicválá Miluška a rovnýma nohama skočí na postel.

„Ještě jsi mně neřekla dobré ráno. Děláš, jako bych nebyla tvoje.“

Nemám náladu nikomu nic vysvětlovat, ale co se dá dělat.

„Tak pojď za mnou, ty moje malá panenko.“

Kočka se opatrně přesune o pár centimetrů blíž. Co kdybych jí třeba kousla. Lehce se jí dotýkám špičkami prstů a ona nakonec slastně vzdychne, zvedne se a mrskne sebou kolem mého krku.

„Miluno, ty darebačko, nelez ke mně tak blízko, nebo tě nakazím.“

Ani nevím, jestli mohou zvířata chytnout od člověka nemoci, ale asi ano, neboť Pepa už zase kýchá. Miluna slastně přede, přivírá oči a rozvaluje se mně na prsách. Je ze všech nejmenší, ale Pepa a ona jsou rodné sestry. Že je Pepa holka, to už jsem vysvětlovala. Holt, když hlava rodiny řekne, že to je zelené, je to zelené, i když ve skutečnosti je to modré. Zatím co Pepa slouží jako vysavač, žere se mnou i kyselé okurky, Milunka má alergii na mléčné výrobky, a protože i ona má pár zubu vypadaných, musí žrát jen vybranou krmi. A pak si pořiďte kočku. Po chvilce znuděně zívne a odebere se do kuchyně k dopolednímu spánku. Usínám i já. Za dvě hodiny rozlepím oko. Je poledne. Plotna studená, barák jako po vymření. Po chvilce se přištrachá pán tvorstva s dotazem, co si má vzít k obědu a co budou žrát psi.

„A uvěřils jim něco?“ „Ne, já jsem zapomněl.“

Když pominu fakt, že je mně mizerně a vůbec mně to momentálně nezajímá, nepřekvapuje mně to. Můj tatínek byl i ve stáří stále tím spolehlivým jedincem, na kterého jsem byla zvyklá. Nechápu, proč partner „ignorant“ mně pokaždé vytočí na maximum. Za ty roky už jsem si mohla přece zvyknout.

„Ríšo, až půjdeš k obědu, vem prosím tě nějaký kompot.“ „Rozkaz milostivá!“

Za hrozného nadávání a remcání nad neblahým osudem, halasného stoupání po schodech, vášnivého štěkotu psů, s vidinou plných misek a možností zase jednou prohnat ty zatracený kočky, přichází pán tvorstva.

„Kde máš ten kompot?“ „Tys něco říkala?“ „Jéžíšmarjá, mně z tebe jebne“ „To víš, že jsem říkala.“ „Víš co, tak si pro něj dojdi, ty máš mladší nohy.“

Ale to jsem odbočila. Ještě že ty kočky nevyžaduji polední menu. Po nevalném obědě jdou všichni sistovat. Vždy mně pobaví, když pán využívá poledního slunce k rozvalování se na zahrádce a chudák Sendy (desetiletá fena) tluče špačky únavou. Říkám:

„Tato di si lehnót, ať se psi vyspijou. Kdo se má na ně kókat, jak jsou ospalí.“

     Ještě štěstí, že se mnou kočky od jisté doby nespí. Zatrhla jsem jim tipec. To se fakt nedalo. Na rozdíl od ostatních členů rodiny se snaží za každou cenu se mně dotýkat. Ne že by si lehly na vedlejší postel. Filipka nejraději spí na mé pravé ruce

„a jestli s sebou budeš furt mlátit, tak tě z té postele vyženu. Odpočatá kočka potřebuje několika hodinový nepřetržitý spánek a ty se furt vrtíš“.

Miluna mi opět leží na břiše a Pepa po levé straně. Všichni předou v jiné tónině a velmi intenzivně.

„Sakra, zavřite ty klapačky, kdo to má poslouchat. A jak mám u toho usnout?“

A protože mají moje kočky celoroční přístup ven, skoro celý rok línají. Všude samé chlupy. Myslím, že až se odebéřou do kočičího nebe, nebudu už žádnou kočku chovat. Tak jsem jim jednoho krásného dne řekla:

„Děvčata, a dost! Už toho mám plné zuby. Vždycky když otočím polštář, mám nos zalepenej vašema chlupama. To by stačilo,“

a nekompromisně jsem je přestěhovala do kuchyně. I s kadibudkou. Jenže nastal problém. Filipka vždy v noci postrádala teplou postel a mlátila dveřmi s takovou vehemencí, že se má dcera chodila ptát, co je to za rámus. Teď podkládáme dveře ručníkem, aby ten kravál nebyl slyšet. Filipka byla asi měsíc uražená, ale už jí to přešlo.  Po týdnu vylézám s postele. Ne že bych byla zcela uzdravená, ale pán postrádá každodenní vařené jídlo a já dostávám chuť také na kus pořádného žvance.

„Hurá, to je dost, žes mi tu postel zase přenechala. Kdo má v mém věku a při mých zdravotních obtížích furt ležet na té tvrdé lavici.“

Pepa s Milunou opět provozují svou obvyklou zábavu. Stočí se k sobě do klubíčka a začnou láskyplně oblizovat jeden druhého. Po chvilce přiklopí uši k hlavě, nasadí profesionální zápasnickou masku a za halasného rámusu si vzájemně nafackují. Všechno lítá kolem dokola. Chlupy, polštářky k ležení a zase chlupy.

„Vypadni, povídám vypadni z té peřinky, tady budu ležet já!!! A nebudeš, to je moje místo.“ „Krucinál, Pepo, Miluno, hned toho nechte!!!!“

     Co dodat závěrem?  Vše se vrátilo do normálních kolejí, začíná opět stereotyp všedních dní.