Bílý gadžo

      Tak nevím, mohla by to být úvaha o současných vlastnostech lidí, ale nejspíš to zase bude povídání o člověku, který se jako z čistého nebe objevil u našich vrat. Nejsem rasista, věřím v dobro člověka. Nesnáším podrazy, nesnáším úlisné chování, nesnáším faleš. Jednou z vlastností nás důchodců, kteří nemají žádná vnoučata, je pocit, že nám chybí dostatečný kontakt s lidmi. Naše děti na nás nemají čas, čemuž se v dnešní době nelze divit. I my jsme jako mladí zřídka kdy odpovídali představám našich rodičů, proč jim tedy dnešní chování zazlívat. Proto navazujeme známosti se všemi, kteří jsou ochotni nás vyslechnout, kteří mají čas se s námi pobavit, kteří nás budou znát i zítra. Já s radostí vítám každé zastavení jdouc na nákup s kdekterou známou či neznámou osobou, pantáta co chvíli lelkuje před brankou předzahrádky a vybavuje se kde s kým. Rosteme do podoby všech někdejších figurek naší ulice, které mne jako mladou holku nesmírně rozčilovaly:

“Mami, představ si, ta stará Chlupka zase stojí před brankou a čumí.  Zdravila jsem ji, ale neřekla ani čiči.  Za každou brankou trčí nějaká stará baba a furt by se chtěly vybavovat. Kdo, má v dnešní době prosím tě čas s někým kecat?“

Stále slyším svá slova při konverzaci s rodiči.  Jak se všem dnes omlouvám. Nezadržitelně rosteme do jejich podoby, ať se nám to líbí, nebo ne.

         Když jsem šla onehdy domů z pošty, před brankou stál nějaký cigán a bavil se s taťkou. Byl menší postavy, celkem štíhlý. Černé, kudrnaté vlasy poházené sem tam stříbrnou nitkou, rozesmátá tvář, veselé, šelmovské oči. Řeč šuměla dopolední ulicí jak bystřina rychle tekoucí strouhy, oba se smály nějakému šprýmu a měla jsem dojem, jakoby se znali odjakživa. On pozdravil mně, já pozdravila jeho a šla domů. Po hodné době přišel pantáta a na moji otázku odpověděl:

„Ne, já ho neznám. Dnes se se mnou zastavil poprvé. Ptal se, jestli nemáme nějaké železo, nebo něco, co nepotřebujeme a on by to mohl někde prodat.“

Odfrkla jsem: “No jo, co se dá čekat od cigána,“

a tím to pro mě skončilo. Uplynulo asi 14 dní a v poledne, kdy chodí taťka pravidelně dřímat, někdo zvoní. Šla jsem otevřít. U nás to funguje tak, že taťka špatně slyší, ale každému říká, že slyší dobře, akorát, že já špatně artikuluju. Od té doby, co mám nahoře falešné zuby. Tak nevím. Fakt je, že slyší jak co, podle potřeby. Fakt je, že i já občas něco neslyším, jen nevím, na co to svést. On falešné zuby nemá. Otevřu a ejhle. Cigán. Hned mně začal tykat, jako by se nechumelilo.

„Kde máš starýho?“ „ Spí.“

Vozejk, se kterým pravidelně objíždí Židenice, stál opodál. V něm pár kousků starého železa.

„Nemáš nějaké železo? Já bych se kouk do sklepa.“ „Hele, ty se nikam koukat nebudeš, nic nemáme. Počkej, až pojedeme na zahradu, něco ti tam najdu.“ „Tak jo.  A nemohla bys mně pučit dvacet korun, já ti to vrátím.“ „Ty seš fakt boží, copak kradu? Já su důchodce.“ „Tak aspoň malou štamprličku. Mně je hrozná zima.“ „Tak jo, počkej.“

Pečlivě jsem za sebou zavřela dveře a šla hledat kořalku. Trpělivě stál za plotem. Zpočátku jsme si mysleli, že se bojí našich dvou psů, kteří při každém šustnutí dělají pekelný rámus. Taky dobře, i když tvrdím, že spíš než své smrti se bojím toho, že z toho randálu přijdu do Černovic (psychiatrická léčebna).  Po chvíli přináším flašku a skleničku a dám mu zavdat.

„Hele, do druhé nohy ti nedám, ta sklenička byla velká, ať sebou někde nesekneš.“ „Tak dobře, seš hodná, děkuju ti. Ahoj!“ „Ahoj.“

Zavírám se sebou dveře a on odjíždí. A pak se tu objevoval co chvíle. Někdy dostal dvacku, někdy štamprli, někdy kus starého železa. Co mně na něm fascinuje je zjištění, že i mezi jeho lidem jsou rozdíly jako mezi námi. Kdykoliv přijde a zazvoní, vždycky o všechno poprosí a za všechno poděkuje. I když máme někdy před domem železo a ostatní sběrači ho prostě seberou, on jediný se přijde zeptat, jestli si ho může vzít. A to ho tam máme nachystané třeba pro sebe k odvozu. Někdy loni říkám taťkovi.

„Ty, hele, měli bysme koupit malej mražák. Když vyjíme ten velkej a není už do něho moc co dát, hodil by se nějakej menší.“

Ale nikdy jsme se k tomu nerozhoupali. Vždycky se našlo něco důležitějšího, kam vrazit peníze. Až jednou přišel taťka celý natěšený, že jeho kamarád Ivan chce prodat barák a tak že mu dá mražák a ledničku. Říkám:

„ Na co prosím tě ledničku, dyť máme.  Ale mražák? Ten by se hodil. Jak je velkej?“ „To nevím, neptal jsem se. Pudu ho změřit.“

A šel. Zjistila jsem, že není o moc menší, než ten náš. Ale co, zkusit se to může. Jenže kam ho dát? Nikde není žádné místo. Od nepaměti jsme sběrači. Co kdo nepotřebuje, strčí k nám. Čím víc jsem o celé transakci přemýšlela, tím hloupější se mně to zdálo. Nakonec jsem rezolutně prohlásila:

„Ten krám musí z domu. To celé je k ničemu. Nebudem si kazit vánoce přemejšlením, kam to monstrum strčit.“

A to jsem zapomněla podotknout, že při jeho transportu taťka málem vypustil duši. Nevím, jak to funguje jinde, ale u nás, když je potřeba nějaká namáhavá práce, tak nikdo nemá čas. A kdo má čas, raději se zdekuje, aby se po něm nechtělo pomoct. Ostatní mají nemocná záda, rozhašené plotýnky, bolavé všechny oudy, případně „x“ dalších neduhů. Nakonec pomohl syn naší sousedky. Zaplať pán Bůh, že má ty syny dva a když nemůže jeden, obětuje se druhý. Nesli to v rukách, asi 300m. Strčili to k nám do chodby, před kuchyni. Tím pádem nešly otevřít dveře od skříně, kočky nemohly do kadibudky a všechno se jaksi zkomplikovalo. Ale proč ne, život je vůbec samá komplikace a vždycky to nějak dopadne.

 A pak přišel Karel. Zaútočili jsme na něj oba dva.

„Ty Karle, nechceš mražák? Dáme ti ho zadarmo. Můžeš si ho prodat. Umyla jsem ho a je moc pěknej.“

Chvíli se ošíval, pak se poškrabal ve svých kudrnách a řekl:

„Ste mí kamarádi, já vám pomůžu a vezmu si ho. Domluvím se s kámošem a zítra si pro něho přijedem.“

Zapečetili jsme naši domluvu pořádným frťanem a já jsem se radovala, že ten krám zmizí z domu. Jenže „ouha“. Do rána napadalo několik centimetrů sněhu a bylo po žouželkách. Začalo sněžit a mrznout a Karel nešel a nešel. Uběhlo asi 14 dní. Nadávala jsem nejprve v duchu, později i nahlas:

“Já toho Karla přerazím jak hada. Až se tady vobjeví, zakroutím mu krkem! Já mu dám frťana, já mu dám dvacku. Had jeden proradnej….“

Po 14 dnech začala obleva a přijel Karel s dvoukolákem. Ale bez kámoše. V ten moment nám nic nevadilo. Pozvali jsme ho dál a pomohli mu naložit ten zpropadený mražák na dvoukolák. Za halasu pomyslných fanfár tu nádheru odvezl. Celý šťastní jsme se doma dohadovali, jak s ním asi naloží, případně za kolik ho střelí a co bude dál. Říkám:

„Ty tato, kolik von má asi roků? Vypadá docela mladě, ale ten jeden zub, co má v hubě mně mate.“

Je to zajímavé. Většina lidí, kteří nemají zuby, mají dovnitř propadlé tváře, ale Karel ne. Při řeči mu z huby hrdě trčí špičák, jakoby světu hlásal, že ještě nepatří do starého železa. Přišel za dva dny a říkal, jaké peripetie s tím krámem měl. Nikdo ho prý nechtěl, že je moc veliký, až nakonec si ho nechala jedna rodina za tři stovky. Tata mu poděkoval a řekl, že mu tu námahu nějak vynahradí. Karel mávl rukou:

„Kamarádi si přece musí vyjít vstříc.“

A zase uběhlo pár dní.  Nevím, jak se porovnají jiné ženy důchodkyně se svými partnery důchodci, ale mně občas tata leze pořádně na nervy. Když je špatné počasí a on nemůže pracovat na dvorku a vyrábět všem našim kamarádům a kamarádkám ptačí krmítka, sedí v kuchyni a vjednom kuse do mě reje. A tak mu jednou povídám:

„Ty tato, di s těma psama ven. Nevidíš, jak se na tu procházku celé třepó?“ Jak se řekne „jde se ven“, začnou štěkat a dorážet na dveře. „A přijďte až v jedenáct, ať můžu v klidu dovařit oběd.“

Moc se mu nechtělo, ale nakonec šel. Vrátili se něco před jedenáctou a Ríša mně řekl: 

„Zatím nedávej oběd na stůl, vezmu vozék a pojedu pro železo. Někdo vyhodil u školy karmu a nějaké trubky, tak pro ně pojedu a pak to dám Karlovi.“

A zmizel i s vozíkem. Dovezl toho hezkou hromadu. Povídám:

„Dé to za dveře, nebo to někdo čmajzne, než přijde cigán!“

Domluveno, uděláno. Byl to sice trochu porod, protože železo trčící z radiátoru, které bylo součástí té hromady nešlo ohnout, tak se na to musela vzít pilka na železo, ale nakonec jsme milou hromadu strčili za domovní dveře do chodby. Za dva dny přišel Karel. Po otevření dveří jsem uviděla podivně smutnou tvář za brankou předzahrádky.

„Karle? Tebe bolej zuby?“ „Néé, ale nic jsem nikde nenašel.“

Dvoukolák, jakoby s němou výčitkou, stál opuštěný o dva baráky níž.

„Počkej, zavolám tatu a máme pro tebe překvapení.“

Obočí se vytáhlo do obloučku, v očích se objevil napjatý výraz.

„Rííííšoooo, je tady Kareeel“

halasím na schodech do dvora. Než bys řekl „švec“ přidusal po schodech a unisimo říkáme Karlovi:

“Karle, chceš železo?“ „Vy ňáký máte?“ „Jóóó, máme.“ „Tak sem přitáhni ten zatracenej vozejk, my to vytáhnem z chodby a můžeš si to naložit.“ Kókal, jak vyoraná myš. „To máš za to, žes nás zbavil toho zatracenýho mražáku.“

Koktal, ruce se mu třásly, jako bychom mu dávali zlaté tele, nevěřícně kroutil hlavou. Byla toho pěkná hromada. S rozjařenou tváří odjel.

Objevil se zase za pár dní a vyzváněl jak na lesy. Psi ječeli až se barák třepal v základech – „pane bóže, já se z toho fakt jednó zcvoknu“ – běžela jsem otevřít dveře. Karel.

„Zavolé tatu, musím mu něco říct“

Ani jsem nemusela volat.

„Ty Ríšo, moja říkala, že to není možný, že bílý gadžo dovezl cigánovi železo. Vona tomu vůbec nechtěla věřit. Ty seš fakt frajer. Až jednó budu mít peníze, překvapím tě. To budeš kókat, aji ty budeš kókat. Já vás mám rád. Ste moji kamarádi.“

Šťastně se smál a my s ním.

Furt si opakoval: „bílý gadžo je štramák“.

Co si myslí sousedi, to nechci vědět, pozvat ho domů na kafe mám strach, ale nač si to nepřiznat. Rádi ho vidíme a kdyby neměli cigáni tak špatnou pověst, určitě by byl našim dobrým kamarádem.