Káče jde o život

„Koupíme malýho, abys ho utáhla,“ řekla jsem mámě.
„Hlídače,“ doplnila.
„Tak dobře, malýho a vzteklýho,“ souhlasila jsem. „Krátkosrstýho.“
„Nebudu mít byt plnej chlupů,“ zasnila se.
„Radši zase fenku, jsou prej mírnější,“ vzpomněla jsem si.
„Myslíš, že…“ ohlédla se ke dveřím. Do kuchyně napochodovala Káča, otřela se jí o nohu, pak očichala prázdnou misku a odpotácela se na své místo pod kuchyňskou linku. Cestou nabrala nohu od stolu, ale husté chlupy náraz ztlumily, tak si snad neublížila.
„Vona už, chudinka, vůbec nevidí,“ řekla máma. „Já ti nevim, jestli bysme jí neměli nechat utratit.“
„Až se začne trápit, nebudem to protahovat,“ slíbila jsem jako vždycky.
„Kačenko, teď nás neposlouchej,“ naklonila se máma pod linku. Pes ani nedutal.  
„Můžem si vzít čubu z útulku,“ napadlo mě.
„A to bysme, holka, mohly,“ přikývla máma. „V televizi říkali, že o ně nikdo nestojí.“
Potom se zeptala, jestli si nedám čaj. Buď zapomněla, že už se ptala dvakrát, nebo doufala, že si to na potřetí rozmyslím.

Když mi zazvonil telefon, nadskočily jsme obě leknutím.
„Rozešli jsme se,“ oznámila mi učitelka. „Nešla bys na pivo? Potřebuju to s někým probrat.“
Podívala jsem se na hodiny. Vzhledem k tomu, že odjakživa jdou o třičtvrtě hodiny pozadu, měla bych spíš vyrazit domů, abych do šesti, kdy se musím vyburcovat a upalovat do práce, ještě něco uspala.
„To víš, že půjdu,“ odpověděla jsem.
„Budeme prej kamarádi,“ postěžovala si hořce. „Řekla jsem mu, že bezva kámoš je lepší, než mizernej milenec.“
„Tos neudělala!“
„To si piš, že udělala,“ zasmála se. „Až budeš na cestě, prozvoň mě.“

„To byla učitelka,“ vysvětlila jsem mámě. „Poslední dobou je krapet promiskuitní.“
„Káčo, tohle neposlouchej,“ naklonila se máma pod linku, ale pak mávla rukou: „Holka, vona už je skoro hluchá. Já ti nevim, jestli bysme jí neměli nechat utratit.“
„Zatím se netrápí,“ zopakovala jsem trpělivě. „Až ji bude něco bolet…“
Chvíli o tom přemýšlela s hlavou nakloněnou na stranu, a pak připustila: „Asi ji nic nebolí, ale co je to za život? Už jenom žere a spí.“
„Co bych za takovej život dala,“ vzdychla jsem. „Já si to užívám jen v sobotu.“
Zasmála se a pak se zeptala, jestli si nedám čaj.
„Mám ten tvůj zelenej.“
„A víš, že bych si dala?“ podlehla jsem konečně a hned taky vstávala, že si ho uvařím.
„Seď,“ řekla máma a napustila vodu do rychlovarné konvice.

„Zakuř si tady,“ postavila popelník na stůl. „Stejně se tu bude malovat, tak si to chvíli užijem.“
„Co dělají moje vnučky?“ zeptala se.
„Ani nevim,“ pokrčila jsem rameny.
„Tos říkala posledně taky,“ hodila po mně okem, jestli jí něco netajím.
„Posledně jsem tu byla předevčírem,“ připomněla jsem. „Mezitím se nic závažnýho nestačilo odehrát.“
Zapálila si, a když vyfukovala kouř, utrousila: „Jen aby.“
Voda v konvici přebublala a tiše stydla. Stejně jsem na čaj neměla chuť.
„Co si ale počnu,“ zeptala se máma. „kdyby se s ní něco stalo?“
Zpod linky vykukovala špička chundelatého ocasu.
„Nemám ponětí, komu zavolat.“
„Zavoláš mně,“ řekla jsem. „A já už to zařídím.“
„To bys byla hodná,“ vzdychla. „Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší, nechat ji utratit, protože by si ji tam rovnou nechali.“
Típla jsem cigaretu v půlce a položila jí ruku na rameno:
„Nedělej to, mámo. Neumíš si představit, jak ti pak bude smutno.“
„S ní žádná sranda není,“ přesvědčovala mě. „Dyť vona už je úplně slepá. Když jdeme ven, postaví se nahoře na schodech a kňučí. Bojí se. Kačenko, viď, že se bojíš,“ naklonila se zas k psímu ocasu. „To víš, já už tě neunesu.“
„Vydrž to s ní,“ poprosila jsem. „Až bude nemocná, necháme ji uspat.“
„Slepá a hluchá, to je ti málo?“ podívala se na mě vyčítavě.
„Pořád má radost ze života,“ připomněla jsem jí.
„Protože nemá rozum,“ opáčila a odkráčela se převléknout, aby mě s Káčou mohly doprovodit.

„Odnesla jsem tvou knížku na polikliniku,“ zavolala z předsíně. „Slyšíš, co povídám?“ objevila se mezi dveřmi s kalhotami přes ruku, a když viděla, že kývám, pokračovala: „Myslela jsem, že ji nechám v čekárně psychiatrie, ale byl tam nával, tak jsem ji pohodila u zubaře.“
Poděkovala jsem, protože sama to v poslední době trochu flákám.
„Asi by sis měla udělat řidičák,“ řekla vážně. „Trousíš ty knížky jenom po Praze, jak k tomu přijde zbytek republiky?“
Usmála jsem se, ale napomenula mě:
„Až si pojedem pro psa, taky by se nám auto šiklo.“
„Kačenko, neposlouchej,“ houkla jsem pod linku.
„Ten čaj,“ plácla se máma do čela.
„Stejně už musím jít.“
„Co jsem to za hostitelku?“ zeptala se mě, a pak si klekla na zem a snažila se psa vylákat ven:
„Kačenko, pojď, dám ti páreček.“
Drápy zaškrábaly o linoleum, vynořil se čumák a pak zbytek chundelatého těla.
„Vidíš, že není hluchá,“ upozornila jsem mámu. „Něco přece jen slyší.“
„Slyší,“ připustila. „Ale jenom to, co chce.“
Nešikovnými prsty fence zapínala obojek a při tom jí potichu děkovala, že neztrácí trpělivost.
„Hodná čubička,“ podrbala ji mezi ušima a s hekáním se narovnala.
„Holka,“ obrátila se ke mně a smutně zavrtěla hlavou, „já ti nevím, jestli bysme jí neměli nechat utratit.“