Dobré skutky

„V poslední době se mi dějou divný věci,“ hlásila jsem do telefonu.
„Divný nebo zvláštní?“
„Fakt divný,“ potvrdila jsem zdráhavě.

My, co si jsme navzájem příbuzné, máme vlastní stupnici pro záležitosti, s kterými nejsme úplně v souladu.
Zajímavé je to, co se nám příliš nelíbí, ale připouštíme, že kvalitu daného subjektu možná jen neumíme ocenit. 
Zvláštní může být zážitek, který není kladný, ale je určitým způsobem silný. Zvláštnímu se přímo nevyhýbáme, ale zároveň je nevyhledáváme. Když nás někdo pozve na zvláštní film, jdeme, ale zaplatit vstupenku, by se nám nechtělo.
Zatímco u divného, a zejména „fakt divného“, už nepochybujeme. To není nic pro nás. Neznamená to, že to není pro nikoho na světě, ale my jsme jinde, divnému nejenže nerozumíme, ale ani netoužíme rozumět.

„Že seš pošuk, víme dávno,“ připomněla mi. „Jak se to projevuje tentokrát?“
„Dělám dobrý skutky,“ přiznala jsem.
„Hmmm,“ protáhla má nejstarší dcera, a jako dobrý psycholog mlčky počkala, co ze mě vypadne. 
„Pouštím v metru lidi sednout.“
„Normálka,“ odtušila. „Pamatuješ, co říkal Erazim Kohák, když se po letech vrátil z Ameriky? Byl nadšenej, když jeho ženu pustili v tramvaji sednout. Ty sobce americký by to prej nikdy nenapadlo.“
„Pouštím sednout vrstevnice,“ upřesnila jsem. „Když vidím utahanou ženskou, cosi mě vystřelí ze sedadla.“
„Soucit?“
„Ten jsem měla vždycky, ale dokázala jsem ho ukočírovat. Než jsem se dopustila dobrýho skutku, dobře jsem si rozmyslela, jestli tím někoho neuvedu do rozpaků. Poslední dobou ale jednám dřív, než přemýšlím. Tuhle jsem zahlídla, jak jakási babička táhne pojízdnou tašku po schodech k poště. Vrhla jsem se k ní, vyrvala jí tašku z ruky a vyběhla s ní nahoru jako srna.
Volala za mnou: Proboha, ať si neublížíte, taky už nejste nejmladší!“
Dcera se zasmála a znělo to tak důvěrně, jako kdyby seděla vedle mě na gauči. 
„Předevčírem jsem cestou do práce potkala slepce. Čekal u přechodu, hůlku napřahoval do vozovky, ale buď ho neviděli, nebo příliš spěchali, nikdo nezastavil. A já zas bez rozmyslu skočila do silnice a zastavila kolonu vlastním tělem.“
„Hele, to je všechno celkem v pohodě,“ uklidňovala mě dcera. 
„Když jsme přecházeli, táhlo ho to pořád mírně doprava, musela jsem uhýbat, aby do mě nenarazil, a nakonec do mě stejně šťouchl hůlkou. A víš co mi řek? Madam, je od vás pěkný, že mi chcete pomoct, ale nemusíte se mi plést pod nohy.“
„Takový věci se mi stávaj pořád,“ namítla.
„Jenomže v Anglii,“ řekla jsem. „Tam to dělaj všichni. Pamatuješ, jak se Jon radoval, když pochopil, že Češi nejsou tak nezdvořilí, jak se mu zpočátku zdálo? 
Mrzelo ho, když ho předbíhali ve frontách, a že mu nikdo nepoděkoval, když dával přednost. Že se lidi cpali do autobusů a odstrkovali ho lokty. Pak ale pochopil, že to nemyslíme zle, takhle se tu k sobě prostě  chováme. Pochopil, že v Česku máme jiné normy. Možná bych se měla odstěhovat k tobě,“ napadlo mě.
„Nedělej ukvapená rozhodnutí,“ znervózněla dcera.
„Cvokař mi řekl, že se s tím mám smířit, protože tohle jsem já.  Cosi se ve mně otevřelo, co se prej jen tak nezavře. Já nevím, co si počnu.“
„Třeba se to usadí,“ pronesla uvážlivě. 
Jenomže já vím, že neusadí. Ono se to pořád zhoršuje!

V metru si obvykle cestujících moc nevšímám, ale dívka, která nastoupila na Holešovicích, byla příliš hlučná. Mluvila nahlas a tak rychle, že jí nebylo rozumět. Měla kakaovou pleť a černé vlasy, kudrnaté jako koudel. Zvedla jsem oči od čtečky, abych zjistila, na koho se zlobí. 
Byli dva, vymydlení, upravení, sami se sebou spokojení. Křičela na ně nesrozumitelnou hatmatilkou, protože byla buď sjetá, nebo to neměla v hlavě v pořádku. Dováděli ji k zuřivosti, když na její výpady reagovali urážkami. Jako kdyby v ní startoval motor. Motor na vztek. 
Jeden z těch dvou, takový, co pokládá za věc cti, nenechat se beztrestně urážet, se jí zabodl chladným pohledem do tváře a provokoval:
„Máš problém? Ptám se tě: Máš problém?“
Viděla jsem, jak se jí v hrudníku hromadí křik. Položila jsem jí ruku na koleno.
„Kašli na něj,“ řekla jsem potichu.
Stočila ke mně kulaté černé oči. 
Pohladila jsem ji. „Nevšímej si ho, je to hulvát,“ promlouvala jsem k ní konejšivě, jako kdyby byla malá. Vzala jsem ji za ruku. Měla ji ledovou a zpocenou. 
„Ty vole, si vod takový krávy nenechám…,“ zurčel spravedlivým rozhořčením. 
Dívka se na chvíli odtrhla od mého pohledu a už otevírala ústa, ale já ji vzala kolem ramen a do ucha zašeptala, že je všechno v pořádku, nemusí se bát.
„Nevšímej si ho," poradila jsem.
„Ne?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou. 
Ještě tři stanice jsme se držely za ruce, já a ta bláznivá holka. Pak se vymanila ze sevření a bez rozloučení vystoupila.

„V podstatě byl v právu,“ řekla dcera.
„V podstatě byl. Udělal by ovšem líp, kdyby držel klapačku.“
„Začala si. Neměla na něj ječet.“
„Rozhodně neměla,“ přikývla jsem. „Ale byla mimo.“
„Hm,“ řekla, „to je fakt dost divný.“ 
„Jsem ráda, že to uznáváš." 
„A víš, co si myslím?“ zeptala se. 
„Že jestli se nezačneš ovládat, dostaneš brzo přes držku.“