Petříkova sbírka

Jednoho dne spadlo slunce na zem a rozbilo se na kusy. Malý Petřík, který tento div zahlédl, si poznamenal do svého notýsku: “Jednoho dne spadlo slunce na zem a rozbilo se na kusy.” Malý Petřík z toho byl celý smutný. Ne snad proto, že by litoval slunce, ale že ani jediný malý blyštivý kousek nedopadl k němu a on si ho nemohl odnést do své sbírky cenných předmětů. Jeho sbírka byla i tak velmi široká a Petřík si na ní velmi zakládal - vlastnil čtyři slony bez chobotu, šest hranatých duhových kuliček, sedmadvacet nožiček žížaly (obávám se, že v tomto bodě se Petřík spletl, neboť nešlo o nožičky žížaly, ale krajty tygrovité), pět zeber bez silnice se semaforem, pět hodinek s protézou místo ručiček a další nespočet zajímavých věcí. Není tedy divu, že zatoužil mít ve své sbírce i kousek z rozbitého slunce. Vypravil se ho hledat.

Nejprve prošel náměstí, kde už byl velký shluk lidí, kteří byli novou situací velmi znepokojeni. Dívali se na oblohu a marně na ní zraky pátrali po spadnutém slunci. Malý Petřík zatím prolézal po čtyřech pod jejich nohama, ale po kousku slunce nebylo ani vidu (natož pak sluchu).

Když takto prolezl celé náměstí, dvě autobusová nádraží, park, zoologickou zahradu, jeden les v okolí města, čtyři hospody a nakonec i vinárnu U ztraceného slunce (kde se Petříkovi dočista ztratila paměť na několik hodin), celý zklamaný se (z)vracel domů.

Před dveřmi jeho domu stál Leopold, zlý a vypočítavý spratek, kterého Petřík nesnášel snad ze všech lidí nejvíce. Protože měl špatnou náladu, chtěl Petřík Leopolda hned odeslat do patřičných míst, kam podle názoru Petříka patřil (nebudeme ze slušnosti toto místo blíže specifikovat), když tu si všiml, že si Leopold pohazuje s jedním z oněch kousků slunce, které Petřík tak dlouho marně sháněl.

“Leopolde,” usmál se na onoho spratka, “nedal bys mi, prosím tě, ten kousek slunce, s kterým si teď hraješ?” “Seš padlej na palici?! Bych musel bejt pěknej kréťas!” odpověděl Leopold. “No právě proto bys mi ho měl dát,” pomyslel si Petřík, ale nahlas raději řekl: “Myslím, že by bylo férové, kdybys mi to dal. Byla by to taková přátelská výpomoc.” “Ni ve snu, blbe,” zahučel Leopold a zamračil se.

“Tak takhle to asi nepůjde,” ujasnil si v duchu Petřík, “musím na věc přejít z druhé strany.” “Víš, Leopolde, a co kdybych ti za ten kousek něco dal?” zeptal se nahlas. Pitomcova tvář se vyjasnila. “Možný. Hoď návrh,” zamumlal. “Tak třeba jedny hodinky s ortézou místo ručiček,” trošku nerad nabízel Petřík, ale kousek Slunce opravdu moc chtěl. “Blbost,” zamítl Leopold.

Dlouho se pak malý Petřík s Leopoldem dohadovali, ale žádná věc se nezdála frackovi dost dobrá. Nakonec už to Petřík nevydržel a praštil pěstí do stolu (který jsem nechal v příběhu objevit nečekaně na chodníku vedle dveří, abych mohl použít tohoto oblíbeného slovního obratu. Stůl hned zase zmizel). “Tak dobře, ať je po tvém! Dám ti to, co mám právě teď ve své kapse,” vykřikl s krajním přemáháním. “Beru,” zaskuhral Leopold (kterému vyjadřování v delších větách činilo nemalé potíže) a hodil Petříkovi onen blyštivý kousek slunce. Petřík ho chytil a radoval se, jak ho přidá do své sbírky. Šáhnul do kapsy, ale z hrůzou zjistil, stejně tak jako Leopold, že žádnou nemá. “To není fér!” vykřikl Leopold a chtěl také praštit pěstí do stolu, ale ten, jak již jsem zmínil, tam dávno nebyl.

“Dohoda je dohoda,” pronesl zadumaně Petřík, vešel do svého domu a lehl si tam na postel. Chtěl se prospat, aby další den mohl opět něco přidat do své extravagantní sbírky.