Říkal tomu deprese. Chvilku si slastně pohrával s myšlenkou na sebevraždu.

No co, stejně je nemocný, kdo ví, kolik života má před sebou, měl by už pokoj.

Pochopitelně to nemyslel vážně, akorát to bylo moc příjemné, ty představy. Jak ho najdou, všichni celí zaražení, a jak v nich hrkne.

A všem dojde, že mu křivdili a nechápali jeho génia.

Ani si neuvědomil, že se dloube v nose a kozy zas utírá pod počítačový stolek.

Sakra! Vzpamatoval se. Hlavou mu problesklo, že by se to blbě vyjímalo po smrti, všechny ty kozy. To ho však nemístně vyrušilo od slastných myšlenek, tak zatím ten problém hodil za hlavu.

NA LITERÁRNÍM SERVERU, POVINNÁ MINUTA TICHA.

Po tvářích mu stékaly slzy lítosti nad sebou, viděl se jak leží v otevřené rakvi, davy plačících lidi, slzy za stovkami monitorů a to náhlé ticho.

Pak Švejcárka, jak píše adminovi o zrušení profilu, celého zamračeného a provinilého. Kousalku, okusující si v slzách klouby prstů, šepot, úplně zaraženou, píšící pro něho báseň in memoriam. Arktidu, jež leknutím zkolabovala přímo na klávesnici. Taky Malvínu, slzy jí rozmazaly maskaru a udělaly z ní smutného klauna a Pavlíkovic drzou Růženku. Plakala tak mocně, že si ani nestačila utírat sople a měla je rozmazané po celém obličeji.

Ani si neuvědomil, že se usmívá. V útrobách se mu rozlévalo příjemné teplo, pocit absolutního blaha. Už dávno zapomněl, že takový pocit vůbec existuje.

Pak ovšem jeho vnitřní oko zahlédlo Švejcárka, jak mávnul rukou a mejl pro admina vymazal. Holky si umyly obličeje a všichni se klidně pustili do komentování a psaní těch svých pakáren. Růženka se chechtala na celý server a vymýšlela kraviny a co hůř, psali si navzájem zprávy o něm.

Růženka – Švejcárkovi: slyšel si o tom magorovi, že se prý oběsil?

RE: Jo, slyšel. To určitě bude z jeho strany mystifikace!

RE: RE: nooo, tomu bych klidně věřila, pošahaný je na to dost!

RE: RE: RE: Čekám, že se co nevidět objeví s novým nickem.

RE: RE: RE: RE: :DDDDDDDDD to jsem fakt zvědavá, na to si počkám, však ho bezpečně poznáme:DDD

Pocit blaha vystřídala nevole tak silná, až se panu Nováčkovi udělalo špatně od žaludku.

Tak vy takhle!!!! Vám nestačí donutit mě k vymazání???!

Chtěli byste mě vidět v hrobě!!!

Tak to se vám nepovede!!!

Vytrvám! Nechám si svůj styl a vy si pište dál ty své slaboduchosti o životě!

Však jsem si přečet pár hodnocených „děl“ na mámtalentu a jsem v obraze. Než psát takhle, to raději žádnou knihu nevydám.

Uvařil si uklidňující čaj, prohrabal tašku s nářadím, až našel, co potřeboval. Zednářskou špachtli. Pěkně odškrábal všechny ty přilepené kozy. Teda, držely festovně, to musel uznat. Kam se hrabe sekundové lepidlo.

Najednou měl pocit „čistého stolu“, prostě dobře vykonané práce, smířlivou náladu, a proto se rozhodnul udělit pár komentářů, než se pustí do deníčku spisovatele.

Tohle je fakt dobré. Dávám jedna. Ovšem dodávám.

/”A právě vo tom to je:”/ Jsem jako spisovatel považován za idiota, co neumí psát. Málokdo mě čte. A taky jsem. Včera jsem sledoval film „Poslední týden”, je to film, ne kniha. Ovšem díky tomu jsem zjistil, že umím psát a dobře. Ješitnost mě nezajímá, tu mi ostatní přisuzují. Mám být na co hrdý. Společnost je taková. Rozčiluje mě jak ignoranti hodnotí má díla, a to i ti, co psát nedovedou. Tedy dovedou, ale samotná filozofie příběhu je někde jinde.

Je mi 48 let, a vím o tom mnohem víc, než autor tohoto díla. Je dobré, ale na necelých osmnáct let spíše zprostředkované, bych řekl. Nebo opsané. Zkus autore Napsat něco podobného za dalších třicet let. Třicet let piš, pak se několikrát naštvi, staň se spisovatelem se zkušeností, a pak teprve příjde kritika. Pak poznáš skutečnou chuť toho, o čem tu píšeš. Bude hůř, pokud budeš doopravdy dobrý. Je to o víře v to, že jsi skutečně dobrý, bez ohledu na názory jiných…

Přečetl své hodnocení a byl nadmíru spokojen. Tak píše kritiku spisovatel, zralý, světaznalý muž.

Bouře nevole, kterou jeho fundovaná kritika rozpoutala, ho proto překvapila, posléze rozlítila.

Prý se rozhodl pod úspěšným dílem ohřát svou polívčičku a jeho žaludek snese dosti.

Nějaká bláznivá kráva tam dokonce napsala „Hanba ti!“

Tak to teda ne, ignoranti! Kontroval.

Víte, co je na tom nejzajímavější? Typicky česká vlastnost. Já jsem hrdý na to, že píšu, že píšu dobře. A typická odezva je jasná. Byť se toto děje asi všude na světě. Kdyby se mnozí věnovali snaze psát a ne hodnotit mou filozofii. Stejně jsou mi podobní lidé ukradení.

Proto mě asi nečtou. Jenže to je tak asi vše. Napsal jsem komentář k tomuto dílu, co si myslím. Laskavě zavřete ústa (v tomto případě mírním slova.) věnujte se zde autorovi, jako jsem to udělal já. OK?

Kliknul – odhlásit. Nebude se dohadovat s idioty a nedouky, kteří v životě neslyšeli nic o filozofii a kvalitního spisovatele by nepoznali, ani kdyby ani kdyby o něho zakopli.

Nezpronevěří se módnímu stylu, zůstane svůj. Dal se do práce. Další deníček spisovatele.

Jsem dobrým spisovatelem?

První, na co myslím po probuzení, je psaní. Jsem tedy spisovatelem, dobrým spisovatelem a nezáleží na tom, jestli jsem vydal knihu, nezáleží na tom, co si myslíte.

A vy všichni táhněte do hajzlu!

Vy máte blbý fóry, já mám svůj styl. Možná jsem k smíchu, budiž. Vy můžete akorát tak závidět a kopat mě do prdele a čekat že se urazím a skončím tady. To se vám povedlo jen jednou. Chtěl bych se s vámi setkat osobně, to mi věřte. To by teprve byla prdel, co?

Ale…

Panu Nováčkovi se vracela barva do obličeje. Dělal to co měl nejraději, co uměl nejlíp. Psal.