Jak mlynář Franta zkrotil čerta

Kdysi dávno žil, byl, jeden mládenec urostlý a statný. Dostal jméno František. Narodil se v obyčejné chalupě, chudému ševci.

Jednoho rána se Frantův otec probudil a na tváří měl hlubokou vrásku.

„Franto,“povídá a otáčí se  k němu, „je nejvyšší čas, aby ses něčemu vyučil. Ševcovina sice moc nenese, ale je to poctivé řemeslo.“

Franta se tedy začal učit. Za pár týdnů to ale jeho otec vzdal. Franta se ukázal být ještě větším kopytem, než je to ševcovské. Práce mu vůbec nešla. Svou neobratnou prací zničil spoustu kůží a dokonce i obraz pána Krista, když mu ševcovské kladívko z ruky vylétlo.

„Takhle to dál nepůjde, matko,“ povídá švec své ženě, když ulehali ke spánku, „darmo platné, z toho našeho kluka nic nebude.“

„I bude muži. Ševcovina mu k tělu nepřirostla, ale určitě se najde v jiném řemesle,“ bránila syna matka.

 A tak druhý den odvedl švec syna do lesa a předal ho do péče svému sousedu dřevorubci.

Franta dostal sekeru a dal se do díla. Během dne málem přišel o oko, to když nedával pozor na všudypřítomné větve. Pak si málem usekl nohu a k večeru, když ho málem strom porazil, se s ním dřevorubec rozešel.

„Nezlobte se pantáto, ale takové dřevo v lese nepotřebuji. Aby na něho jeden dával pořád pozor,“ řekl s lítostí dřevorubec ševci.

Další den to Franta zkusil v kovárně, ale po úderu koňským kopytem do břicha, odešel raději sám.

„Milý tatínku, milá maminko. Máte se mnou jenom trápení. Půjdu do světa a snad si tam najdu řemeslo, které mi půjde.“

Maminka sice namítala, že se ve světě ztratí, protože nic neumí, ale tatínek byl pro. Franta nemeškal, vzal uzlík, co mu maminka nabalila a vyrazil s písničkou na rtech do světa.

Šel už několik dní, až ho cesta ho zavedla k rybníku.

„Tak tady se opláchnu a hned se mně lépe pošlape,“ liboval si.

Než se však naklonil k hladině, aby nabral vodu do dlaně, zaslechl mužský hlas, kterak volá o pomoc. Rozhlédl se a spatřil v prostřed rybníka topícího se muže. Ani vteřinu neváhal, skočil do vody a než by řekl švec, muž byl zachráněný na břehu.

„Děkuji ti chlapče. To byla záchrana v poslední chvíli. Chtěl jsem si jen tak zaplavat, ale chytla mě křeč. To víš, už nejsem mladík. Jak se ti jen odvděčím?“

Franta jen zavrtěl hlavou: „Ale s tím si nedělejte starosti, to by udělal na mém místě každý.“

Zachráněný muž se však nedal odbýt:„Tak tě alespoň pozvu ke mě do chaloupky na oběd.“

Vyhládlý Franta souhlasil a tak šli. Když došli až na místo, nemohl Franta přehlédnout krásný mlýn hned vedle chaloupky.

„To je krásný mlýn, ale kolo se mu netočí.“

„Netočí. Už dlouho se netočí. Ten mlýn kdysi patříval mně, ale co se tam nastěhovalo to čertisko chlupaté, už tam nebydlím a ani nemelu.“

„Vy jste mlynářem? To by se mi také líbilo. Vlastně jsem do světa šel jen proto abych se vyučil nějakému řemeslu.“

„Naučil bych tě všechno co znám. Syna nemám, alespoň bych měl nástupce. Ale jak, když mlýn spustit nemůžu.“

„Tak toho čerta vyženeme. Zkusím to.“

„Chlapče nešťastná, všichni mojí čeledíni se o to pokoušeli, i jeden krajánek. Do jednoho s hrůzou utekli, ale když to dokážeš, tak ti slibuju, že z tebe udělám mlynáře, jaký tu ještě nemlel.“

„Tak ujednáno, ale lehkou práci se mnou mít nebudete,“ varoval František, „ jdu na to,“ dodal rázně.

„Teď na noc, to je hotové bláznovství.“

„I co, nic se nemá odkládat,“ řekl odvážně Franta a šel ke mlýnu.

Franta opatrně otevřel dveře mlýna. Uvnitř to vonělo moukou, ne sírou, jak očekával. Rozhlédl se, ale když se nic nedělo, spokojeně si ustlal ve mlýnici.

Okolo půlnoci ho probudily děsivé zvuky a temný hlas: „Zmiz odsud červe. Tenhle mlejn je můj. Zmiz povídám, dokud máš čas!“

Franta se probudil a vstal. Nebojácně se podíval čertovi do tváře.

“Tak ty jsi ten, kvůli komu mlýn neklape a kdo odtud vyhnal všechnu chasu ?“

Čerta zarazilo jak na něj Franta zhurta vyjel, byl zvyklý, že všichni při pouhém pohledu do jeho tváře vzali hned do zaječích.

Podíval se na Frantu ještě zlejším pohledem, ale ani to mu to nepomohlo. Franta ho popadl za kožich, chvíli s ním smýkal po mlýnici a nakonec mu přivřel ocas mezi mlýnské kameny.

„Pusť mě, nebo uvidíš co s tebou udělám,“ vyhrožoval čert.

„Ty už mně neuděláš nic. Budeš tady takhle trčet, dokud neslíbíš, že se vrátíš do pekla a necháš mlýn mlýnem!“ a aby čert věděl, že to myslí vážně, přidal mu pár ran na hřbet, sukovicí, která stála v rohu.

„Auu, au. Dobře udělám všechno jak řekneš, jen už mě prosím tě nech být,“ žadonil čert.

Franta pak čertovi ocas uvolnil, čert plivl na zem pekelnou slinu a zmizel jak pára nad hrncem.

Franta ve mlýně přenocoval a ráno se vydal za mlynářem do chaloupky.

„Chlapče, ty žiješ?“

„Žiju, pane otče a úkol jsem splnil. Myslím, že od čerta máme pokoj. Teď je řada na vás.“

„Neboj se Franto, své slovo plním. Bude z tebe mlynář. Jako, že se Pácal jmenuju.“

Frantovi se mlynařina zamlouvala, vůně čerstvě umleté mouky ho pohltila. Za půl roku věděl, co jsou vantroky, co běhoun a ležák. K čemu slouží palečné kolo a také jak ho opravit. A za dva roky už byl mlynářský mistr. Mouku bílou jak sníh si vychvalovali lidé po celém kraji.

Zvěst o mlynáři Františkovi se dostala i k uším ševce a jeho ženy.

„Tak to vidíš táto, z našeho synka je mlynář,“ řekla žena.

„A jaký,“ dodal hrdě švec.

Než starý mlynář zemřel, odkázal mlýn Frantovi.

Franta mlýn pojmenoval, jak jinak než čertovský.