Přání

Život nosí různé chvíle,

a mně v mém jsou mnohé milé.

"Neprožij jej ledabyle

a věř vždycky svojí síle",

pravil mi, když svoje brýle

děda na stůl odkládal.

Třebaže už s námi není,

já vždy vřelé pochopení

mám pro jeho vyprávění,

jimiž moudrost předával.

Mé dny tedy naplnila

činnost plodná, bohu milá,

láska k lidem, hudby síla,

mnohých podob umění.

Jdu-li stopou svého věku,

po louce se rozuteku,

v srdci slunce, v duši řeku,

její třpyt a šumění.

Ale když se na mé louce

objevíš ty, nevědouce,

že se pod tvým krokem mění

v pestrých zahrad rozpučení,

rytmus mojí básně není

náhle to, co byl, a to bez přehánění,

a rým se jak dým jakbysmet vytrácí.

Já stojím upřostřed té zahrady, všech těch barev, ptactva a zvuků,

které nelze slyšet ušima, tají se mi dech

a šeptám srpnovému vánku,

že mám jedno tajné přání:

louku svou i trávu na ní

uložit k dlouhému spánku.