Nacionalismus jako překonaná idea?

              Nacionalismus jako překonaná idea?

Od formálního vytvoření státu zvaného Česká republika letos uteklo osmnáct let. Ačkoliv se mnohé změnilo, tak stále, podle mého názoru, nedokážeme smysluplně uchopit svoji národní identitu, češství. Nevíme totiž, jak a čím zaplnit hluboké mezery a jizvy vzniklé primárně během a po druhé světové válce. Velmi obecně – před druhou světovou válkou byl hospodářský úspěch Československé republiky způsoben velmi dobře fungujícím průmyslem (z doby Rakouska-Uherska), který byl z poměrně velké části v majetku Němců a částečně Židů. Co se týče kulturního rozkvětu, tak ten byl stále v režii české střední vrstvy a české zemské šlechty (tedy starými rody, které zůstaly i po pozemkové reformě loajální vůči státu). Během války byla židovská menšina téměř zdecimována, po válce německá menšina byla odsunuta, po roce 1948 byl zbytek české šlechty schován do ústraní, buržoazie se sedláky okradena a inteligence umlčena. Stalo se nám tedy to, že za dobu poměrně velmi krátkou zmizela většina zdrojů, ze kterých pramenila naše národní identita. To vše podporováno 41 letou totalitní vládou. Proč to uvádím? Jelikož mým nosným tématem bude obecně nacionalismus a konkrétně otázka přežitosti či aktuálnosti nacionalismu, tak považuji za dobré ve zkratce uvést pozadí, na kterém se pokusím komparovat názory jiných autorů. Myslím si totiž, že odpověď na tuto otázku se bude různit jak člověk od člověka, tak hlavně stát od státu (chceme-li, tak území od území). Tím bych chtěl konkrétně říci, že příslušník národa žijící v relativně trvalém blahobytu obklopený vymoženostmi demokracie a globalizace odpoví pravděpodobně jinak, než člověk pobývající na území státu, který prošel mnou uvedenými změnami a v současné době má jen velmi málo zdrojů toho, co nazýváme nacionalismus či vlastenectví.  Ale to vše jsou jen z rodiny získané názory, nyní se budu věnovat komparaci názorů dalších autorů.

Nejdříve se pojďme podívat na samotný termín – nacionalismus.

Samotný termín budí rozpaky – každý je sice schopen nějakým způsobem odpovědět, ale vždy bude jeho definice ovlivněna emocemi. Je to pochopitelné, většina světových diktátorů byla nacionalisty. Našel jsem pouze jednu definici, která mi nepřišla jakkoli citově zabarvená, a proto ji uvádím jako první - ,,termín nacionalismus se ve svém neutrálním, obecném významu pojí k souboru myšlenek a pocitů, které tvoří koncepční rámec národní identity“ (Greenfeld, Chirot 1994: 69). Čisté tvrzení – tím se liší od ostatních. Ačkoliv si myslím, že ostatní autoři by eventuelně s touto definicí i souhlasili, jelikož názor na nacionalismus mají víceméně stejně racionálně postaven. Dále, Kohn definoval nacionalismus jako ,,stav mysli, ve kterém oddanost jednotlivce patří v první řadě státu“ (Kohn 1995:9 in Holý 2001: 63). Holý tuto myšlenku chápe tak, že ,,nacionalismus vede nevyhnutelně k přesvědčení, že národní identita je základní identitou jedince“ (Holý 2001: 63). Je zřejmé, že autor chápe nacionalismus jako něco silně negativního, já sám se nestavím k přesvědčení ,,nic než národ“. Čímž se opět vrátím k Holému, který nacionalismus popisuje jako ,,ideologii totalitní, neboť na první místo klade kolektiv sjednocený k uskutečňování společných cílů“ (Holý 2001: 68). Ať lze ale sebevíce pochybovat o ,,lidskosti“ nacionalismu, tak se nabízí otázka, zdali národní zájmy jsou vždy jen špatné, jelikož Bauman tvrdí, že ,,národní stát prosazující princip etnické (národnostní) jednoty, převažující nade všemi ostatními závazky věrnosti, byl v moderních dobách jediným ,,úspěšným příkladem“ komunity …, která se pokusila dosáhnout komunitního statutu s jistým stupněm jistoty a efektivity. Idea národní příslušnosti … jakožto legitimní báze jednoty a sebeurčení tak dostala historickou základnu…“ (Bauman 2002: 275). Jinými slovy – stát se může pod rouškou národní jednoty scelit a pod vedením nějakého vůdce, muže z oceli nebo velkého kormidelníka stát klidně i světovou velmocí či státem s expanzivním průmyslem nebo s jakýmkoliv jiným, velmi dobře fungujícím, odvětvím. Ale otázka nejdůležitější – za jakou cenu? Na tuto otázku nechť si odpoví každý duce dle svého, ale podle mého soudu je takto definovaný nacionalismus nejen přežitek, ale dokonce i vražedným nástrojem. Je totiž zřejmé, že ,,logickým důsledkem pokusu vytvořit kontinent úhledně rozdělený na soudržné teritoriální státy, z nichž každý je obydlen svébytnou, etnicky homogenní populací, bylo hromadné vyhánění nebo likvidace menšin…na homogenní teritoriální stát nyní bylo možné pohlížet jako na cíl, který mohou uskutečnit pouze barbaři – nebo který lze, když nic jiného, realizovat pouze barbarskými způsoby…takový byl a je vražedný princip reductio ad absurdum (důkaz sporem; předpoklad vedoucí k nesmyslnému výsledu – pozn. aut.) nacionalismu v jeho teritoriální podobě, byť se tato skutečnost projevila v plné míře až ve 40. letech“ (Hobsbawm 2000: 129). Bylo by dobré si ale uvědomit, že původ těchto myšlenek se, dle mého, lze naleznout v nezměrně špatné zkušenosti s nacismem a komunismem. Našel jsem článek týkající se nacionalismu vydaný roku 1936, tedy v době, kdy sice byl Hitler třetím rokem u moci a Stalin také nezahálel, ale autor pochopitelně nemohl tušit, co všechno může nacionalismus spáchat. Kupodivu, autor si na paškál bere Německo a Rusko a tvrdí, že ,,pangermanismus staré Německé říše a panslavismus carského Ruska jsou asi nejvíce do očí bijícími příklady přemíry národních ideí.“ (Wirth 1936: 726). Na podporu svého tvrzení uvádí citaci německého kancléře z roku 1913 (!), kterýžto přemožen silnými nacionalistickými tendencemi říká: ,,Nacionalismus je nejhorší nepřítel celé naší politiky; každé opatření, které stíží nacionalismu vzkvétat, podpoří blaho našeho státu“ (c.d. 727). Abych to shrnul – nacionalismus je všech mnou uvedených myšlenkách chápán jako mnohokráte historií dokázaná slepá, neprozíravá, nedemokratická (můžeme říci, že v určitých hlediscích i nelidská) cesta kolektivního bytí.

Uváděl jsem ideje, ve kterých se nacionalismus může vymknout kontrole, tedy by nyní bylo správné, abych uvedl nějaké kontrastní stanovisko. Kupříkladu sám Hobsbawn v úvodu své knihy, ve kterém vysvětluje své postoje, uvádí, že platí toto - ,,nacionalismus předchází národům. Národy netvoří státy a nacionalismus, nýbrž je tomu přesně naopak“ (Hobsbawm 2000: 15). Ano, myslím, že nemůže být pochyb o tom, že něco jako nacionalismus stál za vytvořením meziválečného Československa. Abych podpořil svoji (a předešlou) myšlenku, tak Wirth říká, že ,,dalším typem nacionalismu je partikularistický (osobitý, individuální – pozn. aut), který je založen na separačním požadavku národní autonomie. Tyto hnutí začínají usilovat o kulturní autonomii či toleranci, pokud získají na síle, začnou být politicky důležitá a na konci vytvoří požadavek politické suverenity…Nejvíce charakteristickým příkladem je Polsko, Československo…“ (Wirth 1936: 730). Pragmaticky řečeno – z dějin lze usoudit, že za vznikem mnohých států obvykle stojí něco jako národní sebeurčení. Nicméně co se týče České republiky, Holý hovoří o tom, že ,,vzepětí národního cítění zdaleka nebylo výsledkem pádu komunismu (nebo chceme-li Rakouska-Uherska – pozn. aut.)“, což by bylo, dle mého logické (padl režim→vznik nového státu na základě národnostního sebeurčení), ale ,,ve skutečnosti jej předcházelo a opíralo se o vnímání socialismu jako cizího sovětského vetřelce, jenž nemilosrdně pošlapal tradice a hodnoty, které lidé považovali za své“ (Holý 2001: 16). Tedy se, dle mého, jedná o princip, který víceméně formuje nacionalismus – my a oni. Nejedná se o tedy o ten samý postup, o který se opíral vznik ČSR (jak definuje Wirth)– po třech stoletích útlaku a tyranie se náš český národ semknul proti společnému nepříteli a vyhnal ho zpátky do Vídně (dobově vyjádřeno)? Ať už jsou slova o tyranii sebevíce diskutabilní, tak se, myslím, historie opakovala; byť to bylo po 71 letech více než oprávněné. Na druhé straně Hobsbawm říká, že v ,,postkomunistických společnostech je etnická nebo národní identita především nástrojem sloužícím k vymezení spolku nevinných a k odhalení viníků, kteří jsou odpovědni za ,,naše“ nesnáze – tak je tomu obzvláště tehdy, když zde již nejsou komunistické režimy, které vystupovaly v úloze obětního beránka. O Československu někdo řekl: ,,Země plná jinakosti. Všechny už bolí ruka, jak ukazují na ty Jiné a jak jim nadávají“ (Hobsbawm 2000: 169). Byť jsou poslední dvě citace skoro protichůdné, tak obě dvě se dají spojit do jedné. Podle mého soudu se první zaobírá tím, jak nám eventuelně může vzniknout stát a druhá vypovídá o nešvarech, které nám mohou pod rouškou euforie zatemnit mysl. A stalo se tak u nás? Nevím, v té době byla mojí největší starostí čistá plínka, ale myslím, že v poslední době se nám stává, že je pro nás (minulá politická osazenstva) snazší své chyby maskovat silným, do hrudi se bijícím ,,přesvědčením“ o antikomunismu.

            Abych byl s to odpovědět na úvodní otázku, tak musím jmenovat pojem, která je s termínem nacionalismus silně spjat. Jak se tedy staví autoři k patriotismu? Bauman tvrdí, že ,,činit rozdíly mezi patriotismem a nacionalismem je velmi oblíbené…spíše prosazovaný nežli empiricky daný patriotismus je tím, čím by nacionalismus mohl být, kdyby byl zkrocen, zcivilizován a eticky se povznesl. Patriotismus bývá popisován prostřednictvím negace nejneoblíbenějších a nejostudnějších rysů nacionalismu“ (Bauman 2002: 276). Tuto myšlenku chápu tak, že my sami víceméně nevíme, co si máme přesně pod patriotismem představit, a tedy raději budeme tvrdit, že se jedná ,,o ten správný“ postoj. Bauman dále říká, že ,,nacionalista pociťuje zášť vůči všem ostatním národům…zatímco patriot se vyznačuje ,,benevolentní tolerancí vůči kulturní různosti a především národnostním a náboženským menšinám“ stejně jako ochotou říci svému národu i věci, které by se mu nemusely líbit a nepotěšily by ho“ (c.d.). V Baumanově podání je tedy patriotismus krásným ideálem, ale v reálném světě se, myslím, situace má trochu jinak – lidé tuze neradi slyší kritiku. A jak patriotismus vidí český národ? Holý přednáší, že ,,Češi ostře rozlišují vlastenectví a nacionalismus. Vlastenectví je pozitivní postoj, respektive vědomí přináležitosti k vlasti. Většina lidí je definuje jako lásku k vlasti, která se projevuje dobrou vůlí něco pozitivního pro vlast udělat, ať se už jedná o přispívání k rozvoji národní kultury nebo o život v souladu se zvyky a tradicemi. …jedná se ale o pozitivní postoj, protože vyjádřením lásky k zemi bez vyvolání nepřátelství, nenávisti nebo pocitu nadřazenosti nad jinými národy“ (Holý 2001: 165). To tedy znamená, že jak Bauman, tak víceméně i Holý jsou v tomto víceméně zajedno – rozdíl mezi patriotismem a nacionalismem tkví v ne-agresivitě a respektování odlišností. Na druhé straně by se dalo hovořit o tom, že jelikož je každý člověk jedinečný, tak to, co je pro jednoho patriotismus, může být pro druhého nacionalismus. A dále asi bude důležité to, jak moc se naše činy reflektují naše hodnotové nastavení. Jinak řečeno, je sice hezké říkat, že mám rád svůj národ, ale ještě hezčí je v tomto duchu konat. Docela vtipně (z dnešního pohledu) hodnotí skutky Wirth -  ,,proklamováním velkých slibů, než na které stačila aktuální síla, zdegeneroval (fašismus – pozn. aut.) do formy národního šovinismu“ (Wirth 1936: 729).

            Je tedy nacionalismus/patriotismus přežitý? Nechci být bezpáteřní, ale myslím, že bude záležet na tom, jak si tyto termíny definujeme. Pokud si za paradigma našeho jednání zvolíme uzavírání se do sebe a vykazování (eventuelně střílení, plynování, pálení..) byť i v sebemenším směru odlišných lidí, tak po nějaké době sami skončíme na oprátce, jak nám historie minimálně jednou ukázala (viz Norimberský proces). A tedy,  takto pojatý nacionalismus (extrémní nacionalismus) je, jak jsem již řekl, přežitou a hanebnou záležitostí. Bohužel myslím, že mnoho lidí má nacionalismus spjat hlavně Německem, respektive druhou světovou válkou (tedy pro někoho dobou dávno minulou), ale nikdo se již nepozastavuje nad tím, že takto pojatý nacionalismus způsobuje války i u ,,nás“ v Evropě – vždyť přece na Balkáně probíhala válka v rámci osvobozování národů po rozpadu Jugoslávie téměř deset let, až do roku 2001; v tomto konfliktu sice nepadlo x milionu lidí, nicméně se stále jednalo o válku, která probíhala relativně kousek od nás, za rohem. Ano, dalo by hovořit o tom, že na Balkáně od dob středověku vždy někdo s někým válčil, ale asi by nebylo správně to takto bagatelizovat už jenom proto, že tehdy měly války na tomto území jiný cíl, který nebyl definován nacionalismem, jak tomu bylo právě před dvaceti lety. Není snad strašné, že půl století od plynování národů se lidé stále vyvražďovali a prováděli etnické čistky ve jménu jednoho a toho samého – nacionalismu? Jaký je rozdíl mezi tím, když Mladič (politicky zaštítěný Karadžičem) nechal v roce 1995 postřílet ve Srebrenici přes 8000 bosenských muslimů a když Hitler od roku 1941 způsobil holocaust? Jiná jména, jiný počet obětí, jiná doba. Ale motiv zůstává stejný. Chlácholíme se tím, v jak úžasné, moderní, mírotvorné době žijeme, ale jak je možné, že nacionalismus – v přesně takové podobě, kterou jsme zavrhli a zametli na propadliště dějin – se opět stal vražedným nástrojem? Pokud naším argumentem je stanovisko ,,deset let, to bylo už dávno“, tak se můžeme vypravit do oblasti střední Afriky, kde se i v současné době může stát, že zde proběhne masakr vyvolaný nějakou frontou za osvobození národa, vlasteneckou frontou a tak dále. Nebo když se podíváme do Asie – co jiného je příklad komunistické Severní Koreje, než názorné uvedení fráze ,,nic než národ“ do praxe? Tedy zbavení člověka individuality a nahrazení jeho mozku státní ideologií? O problémech na Blízkém Východě ani nemluvím. Abych shrnul tuto pasáž – může se nám zdát, že nacionalismus extrémní podobě je přežitý, ale je více aktuální, než si myslíme a mnohem více, než si dokážeme (chceme) připustit. Když nic jiného, tak se stačí podívat na jakýkoli (neo)nacistický pochod. Tito lidé nám mašírují přímo pod nosem a vzývají přesně ty samé ideály, kvůli kterým byli lidé vražděni. Je sice otázka, jestli se tak chovají z frajeřiny nebo to myslí vážně, nicméně si myslím, že podstatnější na této problematice je samotná existence těchto skupin. Myslím si totiž, že tyto uskupení získávají nejvíce na síle, když stát je v nějaké krizi – ekonomické, kulturní, sociální.. Musím přiznat, velmi jsem se bál toho, když byla republika na vrcholu (pravděpodobném) ekonomické krize, tak že by se mohlo stát to, co se stalo během světové hospodářské krize ve 30. letech – poměrně značná část obyvatelstva se radikalizovala a začala volit zástupce nacismu a komunismu, kteří slibovali vytvoření pevného řádu, který přečká věky a zničí hnusný kapitalismus i se špatně pojímanou demokracií. Naštěstí se nic takového nestalo, nicméně byl zaznamenám podstatný nárůst počtu členů a výstupů nacistické scény, a také ve volebních průzkumech z té doby byl zřejmý nárůst hlasů dělnické a národní strany.  Tím vším bych chtěl tedy říci, že existenci těchto sdružení považuji za jakýsi ukazatel ,,zdraví a klima“ státu. Takže, myšlenka nacionalismu je vskutku aktuální – zvlášť tehdy, když nám mašíruje pod okny či do nich hází Molotovy.

            A patriotismus? Myslím, že opět bude záležet na tom, jak si ho definujeme. Pokud naší hodnotou bude láska k vlasti (patria z latiny vlast), tedy cit, který nám umožní, jak se chovat ,,bližnímu ku pomoci a vlasti ku prospěchu“, tak zároveň nesobecky vnímat a hlavně respektovat jednání, potřeby a osobnosti lidí, které sice za své ,,bližní (opět asi princip my-oni)“ nepovažujeme, ale kteří s námi téže sdílejí společný prostor.  Myslím totiž, že stát se může ve svém vývoji posunout dále nejen díky tomu, že ho občané budou ,,mít rádi“ a jednat tak, ale také díky tomu, že umožní vlastní seberealizaci lidem, kteří sice svůj současný stát nepovažují za svou domovinu, ale právě kvůli svým seberealizačním snahám mohou velmi pozitivně obohatit lidi kolem sebe. Ano, jsem hrdým Čechem, ale (snad) nikdy nebudu nadutým Čechem. Myslím tedy, že patriotismus by neměl být přežitkem, ale měl by být aktuální. Zajímavé – co by nemělo být, tak je a co by mělo být, tak není. Jak tomu v mnohých případech je.

Použitá literatura

Tištěné zdroje:

Bauman, Zykmunt. 2002. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta

Hobsbawm, Eric J. 2000. Národy a nacionalismus od roku 1780. Brno: CDK

Holý, Ladislav.  2001. Malý český člověk a velký český národ. Praha: Slon

Internetové zdroje:

Greenfeld, L. Chirot, D. 1994. Nationalism and Aggression [online]. [cit. 2011-01-07]. Dostupný z www < http://www.jstor.org/stable/657813>.

Wirth, L. 1936. Types of Nationalism [online]. [cit. 2011-01-07]. Dostupný z www

 < http://www.jstor.org/stable/2768827 >.