Prsatice

Prsatice

Kytka.

Konečně se jí vzory na dlaždičkách spojily a zaostřily.

Všude modré cibulákové kytky.

Všechno spalo. Nedělní ráno. Chvilka klidu.

   Bude muset vstát a udělat, co jindy. Obléct se, umýt, nějaké pití, hlavně potichu.

   Seděla u stolu a koukala na špačka, pod kterým se prohýbala tenká větvička. Ne a ne se uvelebit, pořád jen vyrovnával balanc.

   Vrzly dveře. Zaťala i prsty na nohou.

-          Ahoj, strčil hlavu do dveří. – Děti spí?

-          Jo. Napila se.

-          Tak pojď. Mám chuť.

-          Nepůjdu. Nikdy, dodala v duchu..

-          Sereš mě…

Špaček zatím odletěl.

   Zavřel tiše, ale věděla, co udělá. Vzbudí děti. Pouť čeká, běžte za maminkou,  má pro vás nějakou mňamku. Ten prázdný stůl viděl.

  Sám se mezitím pevně zavře do koupelny.

-          Ta je má, co?, otočil se k ní později na pouti. Podívala se tím směrem. Létající labutě vystřídaly létající mořské panny, jedna sedačka se snesla zrovna k nim.

-          Jo, běž se svézt ještě jednou.

Kdyby se nebál kriminálu, byla by dávno mrtvá.

Úmorné vedro a zážitky udělaly svoje. Děti večer padly jak vojáci do zákopů. Sobotní večer začal nějak brzy. Vzala si knihu a sedla na zahradu .

   On se koukal na TV. Přepínal. Viděla oknem, jak se programy mění.

   Za chvíli vyšel ven s láhví vína.

-          Jdu vedle, oznámil.

-          Tuhle flašku mi dals k narozeninám, ne?, zahlédla vinětu.

-          A no jo, to je ona. Jakoby na to zrovna přišel. – Chceš jí teda?, natáhl ruku s láhví.

Zavrtěla hlavou.  – Užij si to.

-          Nebudu daleko, připomněl.

Jako kdyby co? Jako kdyby se jí třeba stýskalo?

   U sousedů o něj bude dobře postaráno. Slyšela to přes plot. Kousky vět, smích. Grilovačka.

   Ať se vystřelí třeba na Mars.

   Zaslechla auto. Vedle přijel někdo další. Možná nějaká prsatice. Možná umělohmotná mořská panna. Možná mu nějaká dá.

   Zvedla se a zašla do chaty zkontrolovat děti a zavřít okna. Vedle začínali hulákat.

Když se vrátila, sklapla knihu, už nebylo skoro vidět, lehla si do trávy a rozepnula si knoflík na košili. Někde blízko začal cvrček.

Vedle šlo do tuhého, doslova. Zaslechla jeho hlas: - Ta vám je měla!!!, ženský smích, pištění, šplouchání vody v bazénu.

Cvrček přidal, asi to nechtěl slyšet.

Rozhodla se. Otočila se na břicho a napsala sms. Jen tak.

Nenapsal, zavolal.

S mobilem u ucha se převalila dál, až k tújím v rohu zahrady.

Co dělá? Nic zvláštního.Zrovna maluje. Takovou prsatici.

Nějak pokračovat musela.

-          Taky jsem jednu dneska viděla. Na pouti, řekla zamyšleně. Z umělý hmoty. Na kolotoči.Manželovi se líbila.

-          Aha. Mě je to spíš protivný než co jinýho, ale je to na zakázku. Chtěl bych malovat tebe.

Slíbilas mi to.

Když do pekla, tak na pěkném koni.

Tůje byly ve tmě šedozelené a sálala z nich posedlost.

Kytka. Ranní rituály. Špaček, možná ten samý jako včera. Vrznutí zadních dveří.

Prudce otevřela. Vracel se druhým vchodem jako zloděj.

-          Bylo to úspěšný?, vpálila mu do tváře. – Dala ti?

Ani se na ní nepodíval a zamířil ke schodům nahoru, kde spal.

-          Odpoledne odjedu, oznámila mu. – Postaráš se o děti.

Ten kůň nebyl ani tak krásný, ale do pekla se na něm dojet dalo. O jedno víc nebo míň, říkala si druhý den, když se vracela do exotiky rodinné dovolené.

/2.srpna 2011, 17,00 hodin, Voznice, odpoledne, kdy jsem byla sama/.