Na lep z pravdy

Prokletá marnivost, co ruku nutí
babrat se snahou básnit.
Do zblbnutí.
Jehlou vydloubat s třískou (kromě hnisu) rým.
Potlačit? Kdepak!
Hýčkat si a přikrmovat splín.
Pohleďme příkladů:
Tomu jdou slova
kdo v bahně vlastní ubohosti vyráchá se rád.
A znova.
Znova...
Má můzo! Sta tváří vílo zelená
jdeš vratkým krokem opilců a snílků,
s vůní semena.
To inkoust z pera padlých básníků,
vede mě k inspiraci.
Ach!
A k výkřiku.
(Zajistí - když nic - zmínku v cizí básni),
ale dost odboček. Jsem hledač rýmů vlastních:
má zvonit hranou, tvrdě, jako břit,
vynášet, srážet, k peklu velebit.
Aspoň se snažit na lep z pravdy získat múzu zpátky.
Kde komu dala.
Proč ne mě?
Šup, hlavu do oprátky!