Nádraží...

Zajímalo by mne, co se komu vybaví, při slově nádraží...Řekla bych, že většina populace by toto místo rozhodně nazařadila ke svým oblíbeným. Špinavé placené záchodky, podivná individua spící na polštáři svých vlasů, zpožděné vlaky se kterými si vyhrál umělec se sprejem v ruce...o interiéru některých těchto souprav nemluvě. Špína. Znám několik lidí, kteří se nádraží snaží vysloveně vyhnout. Zejména v pozdních nebo příliš ranních hodinách. Přitom kde jinde uvidíme takové sociální rozdíly! Vždyť toto místo je vyslovený ráj pro všechny neignoranty koumající dění okolo sebe...

Zde vidíme slečinku s padělkem kabelky Louise Vuittona. Je tak namyšlená a přímo z očí jí kouká ta nenávist vůči tomu asociálnímu člověku, co sedí na té staré dřevěné „sedačce.“ Čte si noviny, ty noviny připomínají jeho tričko. Zmačkané, potištěné různými nápisy, včetně kečupu, pravděpodobně od hot dogu zde koupeného. Ruce se mu klepají jako člověku, který musel minimálně nakládat v uranových dolech vozíky vlastíma rukama. Nehty zažloutlé, stejně jako jeho pleť...kuřák. Spodek byly kdysi pravděpodobně džíny, ale jsou už velmi obnošené a také špinavé a do pěkných džínsů mají opravdu daleko. Místo bot rozpadající se botasky s roztrhaný tkaničkami. Vsadím se, že když se k tomuto pánovi přiblížím blíž, praští mě mocný odér do nosu. A jako toluen, mnou tento smrad bude téct. Nesnášim smradlavý lidi. Ale kdo řekl, že smrdí? Jen, že tak vypadá. Jsem teď tedy stejná jako ta panička s padělanou kabelkou? Když ho můj pohled spatřil jistě nebyl plný „lásky“, ale určitě byl nasycen notnou dávkou znechucení a předsudků...stejně jako ten její. Zadívala jsem se na ni opět. Vlastně nebylo moc koho jiného zde pozorovat. Byli jsme zde jen my tři a hodiny ukazovaly 4 hodiny ráno. Vypadá, že jede odněkud z pařby. Oči má stále trochu lesklé od alkoholu. Teď nejspíš čeká na spoj, který ji doveze domů...spát. Chvíli jsem měla pocit, že ve mně vidí jakousi oporu. Jsme přibližně stejně staré. A jak se říká ve dvou se to lépe táhne. A na smradlavém nádraží nechcete být ve 4 ráno s jedním bezdomovcem. Ale ten pocit vzájemné opory jsem cítila jen chvíli. A to do té doby, než sem v jejich očích uviděla ten samý pohled, který byl před chvílí adresován pánovi s novinami....Seděla jsem na tom dřevu, zabalena tenkou dekou, protože venku už přeci jenom nebylo teplo, v ruce jsem křečovitě držela mobil, čekajíc kdy se můj táta uklidní. A zavolá – ať už se vrátim domů. Byla jsem zde už 18 hodin. Dost dlouhá doba (na holku jako já), kvůli jednomu jeho cholerickému výbuchu. Hovor měl jistě přijít brzy...teď mi šlo, ale spíš o ten její pohled. Uvědomila jsem si, že jsem pro ni vlastně teď taky jenom ztělesněním další špíny. Jak rychle člověk ztratí status. Co, když tu bude za 2 měsíce taky sedět? A co když támhleten gentleman není obyčejným alkoholickým bezdomovcem jakého v něm vidím. A slečno? Co když já nejsem drzej spratek, co bere drogy a tato vášeň mě vážně nedohnala na nádraží? Hm?

Její vlak přijel, odjela. Hovor od otce přišel, já odešla. Takže vlaky byly zajety ve starých kolejích. Tedy ne tak docela. Nádraží se pro mě stalo zcela novou dimenzí. Získala jsem k němu strašně pozitivní vztah. Vyzkoušela jsem si roli těch „shlížejících zpatra“ a taky bezdomovce. Dotkla jsem se předsudků, lehce, ale dotkla. Takže kdyby mi měl někdo položit tu otázku. Co se mi vybaví, když se řekne nádraží. Odpověděl bych, že se mi vybaví taková Pandořina skříňka. Narvaná osudy různých lidí. A stačí ji jen otevřít a ponořit se do ní. Je tak zvláští jak jsme odlišní a jak jsme stejní...