Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDeník a revoluce
Autor
horák
21.11. 89 - úterý
Od deseti či nevím kolika hodin bylo sezení studentů s katedrami. Zaujal mě jeden moment, kdy jsem vlastně poprvé prohlásil, že cílem celé stávky je svrhnout komunisty a odstranit z ústavy článek o jejich vedoucí úloze. Pustili se do mě třeťandy. Jsem prý šílenec, jde jen o vyšetření těch událostí. Během sezení se všichni učitelé vyjádřili souhlasně se stávkou, ale s tím, že bychom neměli přidávat nové a nové požadavky. Jasně, jde jim o místa, nám skoro o nic. Nebo o všechno? O celý život? Ke konci diskuse se sebral Martin Kontra, že jede do Prahy. Rozhodl jsem se, že pojedu s ním. Vzali jsme s sebou ještě Pavlu Pipkovou.
Atmosféra na nás dýchla už na nádraží, kdy se k nám přitočil nějaký děda a upozornil nás, že policajti kontrolují lidi s trikolórami. Vlezli jsme do metra - všude samý leták., lidi měli trikolóry a spiklenecky na nás mrkali. Mrkali jsme taky a hrozně nás hřálo u srdce.
Přejeli jsme metrem do stanice Muzeum. Viděli jsme nějaké studenty, jak vylepují leták a světe div se, prvními čtenáři byli příslušnící VB.
Vystoupili jsme nad zem a hned nás ohromila nádherná akustika Václaváku, vlající vlajka na Národním muzeu, svatý Václav polepený letáky a svírající další z vlajek.
A taky lidi. Beztrestně volající: Havel na hrad! Dejte šaškům rolničky! Už toho máme dost! Poslední zvonění! Na Štěpána bez Štěpána! Ta atmosféra se nás zmocnila, drželi jsme se s Pavlou za ruce, abychom se jeden druhému neztratili v davu. A hulákali jsme taky.
Najednou se zástup lidu začal šinout k Můstku. Z balkónu Svobodného slova mluvil Václav Havel, kardinál Tomášek, nějaký dělník a nějaký student. A pak přišla Marta Kubišová, žena, která mě svou modlitbou uhranula již někdy v sedmnácti, když jsem ji objevil u mámy v peřiňáku. Začala zpívat naši národní hymnu. Stáli jsme s Pipčou na lavičce, měli jsme zvednuté pravice s véčkem na znamení přísahy. A zpívali jsme s ní. Po zádech mi běhal mráz a po tvářích tekly slzy.
Po skončení projevů se dav zase začal hrnout ke svatému Václavovi, kde stál herec Jaromír Hanzlík s magafonem a rádiem a říkal lidem, že na hradě byla přijata delegace studentů a umělců. Malé vzrušení davem proběhlo, když po magistrále projely obrněné transportéry s radlicemi a nápisy VB. Přemýšlel jsem, kam bychom se schovali, kdyby se lidé dali na útěk. Byli jsme někde uprostřed. Ale byl to jen chvilkový pocit strachu.
Večer jsme se vrátili do Ústí, které kromě fakulty a divadla v čele s Poledňákem, Chýlkovou a Rodenem stále revolučně spí.