Písmák okno vedle balkónu
nemohlo to začít jinak
pozorovala vlaštovky
nad dvorem
byla síť a nad sítí
třetí patro, první okno zprava
ve vatě se ukrývají
malí moli
s nadhledem v křehce modrých tělech
sedíš vedle nich
osmnáctého února dvatisícedevět
kolem poledne
jsem vypustila svoji duši
do vody aby se mohla dotýkat zad
každého kdo se jí
našla jsem ji na staré obálce formátu A4
se slepicí za ruku
sesedám z kola
a mířím
okem pravý dům na kopci
pro ten zvuk co slyšíme, když se zakousnu do jablka
chtěla bych ti napsat jednu
křehkou jako tvoje záda
aby voněla zákuskem karamelem a šlehačkou
ale aby nebyla tak těžká
oba kocouři usnuli na svých oblíbených místech.
naše sídliště je šedivé i když je tak strašně barevnékouřila jsem z oknaa viděla pána se dvěma psyten starší si pamatuje toho našehoco už je po smrtiani to plnící peronení co bývaloa nemám stůl pokrytýzvířaty která se bojíale jen protože nemám stůlposílám pozdravy do světavšem měkkým vlasůma rukám s velkýmiklouby všem měsícůma bílým kapesníkům naškrobeným do tuhaco pokrývají oblohu nad grotesknímbydlištěm z legových kostekposílám polibky tak vlhkéže vám potečou slinypo bradě posílám se někam jinamdo bezčesnekové vůnědo jiného světakde bude možností plná existence bez bolestného přivírání prstů do dveřímám radost když nepíšuznamená tože věci jsou tamkde.
byla se tam podívat.
chtěla si sama
zahrát hru pro dva
/jako žena která si to dělá
způsobem co ještě nezkusila
že se mě vůbec ptáš.
nemůže se to podařit
v téhle ulici má každý plné ruce ryb
které proklouzávají mezi prsty
a zanášejí slizké vlhko
stránská skála
brno je vánoční strom. v každém výdechumá světlo v každém výdechu šeptáže to nebolíbrno se klidně nafukuje každou nocse mu točí hlavaale konejší nás jako městodo kterého jsme se schovalikrálovství hodin a hliněných schodů je moje náruč rozechvělá a potící sejako moje město po ránu.
předevčírem byla sobota.
chtěla bych od tebe dostat báseň
o měsících v roce,
o tom který bolí nejvíc
a který září nejjasněji
nahatá báseň
neumím to napsat.
řekněte mi někdo
něco o seřezávání kmenů stromům které už nevykvetou
o chození za školu a o dlouhých vlasech
je toho hodně.
sladká řeko s dlouhýma nohama
ráda bych tě pozdravila
brzo ráno když teče tma
na kopci ze zápalek
sváteční neděle
snědla květ vlčího máku
a pár mincí
které se jí rozcinkaly v žaludku
a vydala se vláknitou trávou
zvíře
vlníš se jako zavřená hladina
a usínáš jako divoce se nadechující plavec
polykající chlorovanou vodu
tvoje lebka je pevná a křehká
ain't it strange
po zelené obloze putovaly můry
pod sukní se ti probudil oblak prachu
a žíly vykvetly do obrazců
jaké si neuměl představit
sedm
je jarovzduch je cítit jako při týrání dětínevěřím rostlinám které rostou květy ze země.
eat yourself
tohle dítě není dýmkatohle dítě známmá probořená zápěstía průhledem jím jsou vidětléta dopředu a zpětmá strach z vlastního vlhkého jazykavlní se jako zpocené mořeneboj semaminka už nepřijde.
dítě
tohle je zelené břicho ryby
tohle je jablko
tak studené
že mě bolí zuby
i have something
omamná lilies ozubeným pohlavímnasává prstykteré se vsunujía vysunujívsunují. napíná sosákjako střívkonaříznuté na několika místech unikající vzduch prsa dělená vertikálněse potkávajív pleskavém rozhovoruclch plchpřitakávají svémajitelcei jemuach linkyzruším vás jako podpěru písmenslova popadají.
když tu byla na návštěvě
psaly si dopisy na papírze kterého na záchoděvylézaly brouci a snily o svých očíchjako by byly bříškyořechůtleskaly nohamaplnýma jahod a malinové dřeněa kopřivy rostoucí jim mezi vlasyvolaly po většua růžových nocíchjazyky koček jim popřálydobré noci a dlouhédlouhé sny.
6.12.
jsem ženou dvacátého prvního století
se vším co k tomu patří
s úzkostí zapíjenou
vodou z kohoutku
myslím, že už nebudu psát
znovu a znovu
padají naducané nohy
z oblohy
a znovu tě znám víc
ela
co se jí to stalo
s rukou na koleji
co se jí to stalo
že má plnou pusu
co člověk zjišťuje
žlutá budova a ty schody co vedou ze všech stran
až k ní
bývala železniční stanicí
v dobách kdy bylo dobře trochu dobře
praha
napíšu ti loď
a do lodi dám odznaky
abys viděl jak jsi velký
velký jako když jsme leželi
(4)
tramvaj provlečená posledním sklem
pohlcuje nás a děti popadané kolem pokládá na stromy
v 18. patře žvýká damián vlastní chuť těší se na cestu
výtahem až poletí dolů bude se líbat
(3)
Lampa je ze všech stran
osekaná vzduchem do podoby
lampy na stropě ulice
lidé seřazení do zástupů
vzkaz
zelená z obou stran
zelená v talíři rozprostřená
v ránu doširoka
v očích a
(2)
je čas pomyslet
na pyramidu
sestavenou rukama co mě přebírají
jako písek
( )
Darujeme si někdy
z dlaní vyléčené
ulice
vytlačené mlýnkem na maso až do sama konce
pf 2005 - košík radosti
přeju vám košík radosti
mám vás ráda jako košík radosti
Vážně úplně jiná
šla jsem domů
ulice byla rozlitá
a žlutý stromy se
skrze světlo lamp
Keepsake
Možná je tohle
všechno
co můžu
navléct do rukou a nohou
sideways down
Tahle báseň
není pro tebe
je tvoje
celé sídliště se mě ptá
dvě až tři hodiny ulice
Tak jsem si chvilkumyslela, že se něcozměníjen co Tě poznáma utopím v krásách města hodinměsta s pomalovanými zdmia lesními sídlištimyslela jsem, že to jak Ti svítí očije moje zásluhaa že jsem tím většíalepší a krásnějinahájenže už nikdy nebudu nahánikdy nebudu jíst jako dřív(vždycky stažený krkněkdy brečím a pak se dusímdlouho pomalu)a když se směju a mám dobrý pocitje to hraje to sváteční brno s uslzenýma očima
neexistuješ víme
někdy za váma přijedu slibujujen co si naškrobím světydo bíla aneposkvrněna
(než to za mě udělá zima)
šestadvacátého
Slečna královna šestadvacátéhomá plné kapsyvody do kapesjí utíkají ryby z hlav a konečků prstůa když do nich ponoří ruce vytahujerosolovité dárky mně i vám k životnímu jubileu už čtrnáct dnímění se ve stromové pijavky a po návratu domů je z nás parka jezeroduhové barvy oleja napůlmrtvo dalšího večera
Eliáš
rozpuštěná sedím za stolempo kterým se rozlívají v nepravidelných obrazcích tekutinyv nejtenčí vrstvy nedotknutelně průhledné prsty nejvzdálenějších nervů v těle utopenásmysly vláčnější nežpravda nepravdanataženátrochu mocknížko dítěpoznámky v kalendářia maminka si se mnou neví radya přátelé si se mnou neví radya já si se sebou nevím radyale jsem tu pořádjakoby nachystanájakoby odstavenáa vidím koleje kolem místakterého ses dotkl naposledvidím místo kolem kolejí po kterých jsme šli(stmívalo se ach nejdelší stmívání)jsi záchvěv uvnitřa hrozba venkujsi člověkchybíš mi (hadí mládě)vidím tolik věcí o který se chci podělit nemám s kýmnemám s kým neposlouchajía tvoje kamarádky a červené dívkyv krátkých sukních veselé dobré
šikovné na dotek
uteču utečeme uteč se mnou neutíkej mihračka sichce hrát
dívají se na mě
Mám takový strachVenku jsou lidi s černými obličeji. už jste je taky určitěpotkalidívají se na měa tráva pod lampou se tak divně hýbe(sídlištní zdi jsou plné rukou- prsty rostou mezi panely)Když jdu v noci spátpostel je strašně studená vážněa já se děsím jaký zase budu mít sny(co se bude v Tvým pokoji dít tentokráta s kým)všechna hudba je moc hlasitáMám v plicích vianovskej leknínkterej mnou protahuje šlahouny ( a tak se mi občasstává, že nemůžu pohnoutjediným svalem v těle--> nezlobte se proto prosím,že se na vás neusmívámto mi jen zatuhly tváře)V obchodě brečímkupuju věcidobrýAch slibuju - ta svačina na cestu bude lepší než minule
Munch
někdo se ztratil cestou domů
Rána jsou hřebík mezi žebryupršené ticho a zpocený hlas (nedá se to vydržetvkládáme se jeden do druhýho na dálku si zpíváme do ušía přitom jsme mrtví oba dva)Bojím se vyjít z domuvena bojím se vracet zvenkudomů(může se mi státcokoliv, můžu potkat někohokdo bude vnáručí držetmodrý dítěod matissenebo zakopnout o vlastní ruce omylem . )
Radši je nahrazujucizím teplem a občas zaběhnu do obývákuvykřičet ze sebe noční sliny do kapesníku(moje vnitřní matkaneumí ukonejšit ani sama sebe)promiň nebo nejá prominu (jednou nebo dvakrátale víckrát už nemůžu)
Tvoje ulice je tak širokáacha tou vlastní už se skoro neprosmýknu
středeční
Z každé stranyohraničuje můj světpanelová krabiceMraky jsourozvláčněné jako zubní pastatečou pomalua lepí se do vlasůkolikrát tráva prorostla pískovištěmtam kde jsou schovanéodřezky a žiletkyčerný pes + bílý pes ( je menší )proti soběbílý pes žere černého psaale ten se do něj nikdynemůže vejítolizuje senemůžu Tě snístv okně se odráží další okna( sprchuju se- do koupelny je vidětale dneska mi to nevadí )kluka se psem/ oba odešli /sníst můžu( je mnohem menší než já -mladší než můj bratr )Ty jsi dvakrát staršírozumíš. Já Tě nemůžu sníst olizuju mraky z oblohy jsou mentolové
taky bych Tě mohla zalehnout,myslím
správně chlapče... tak to mělo být
Ta holka tam jenom tak stála
a rozdávala podpisy žebrákům
celá šedivá
a nehezká
Nemluvím
vy všichni hloupí
tak jen čtěte
jasně
že vám teď chci říct
Červivá
Nový cesty do neznáma
poničených duší
dlohý jako život sám
Je zbytečný klást otázky
V kaluži
Chybíš mi jen napůl
(moje druhá polovina),
párkrát se mi o tom zdálo.
Jsem trochu vyplašená
Jedna, dva,
Slyšíš mě.
(držím v ruce jehlu a nit
a sešívám zbytky sebe sama)
V noci se probouzím
Smáčel si vlasy v chlorované vodě
Bylo chladno
a on nic netušil,
nebo nechtěl tušit,
do zad se mu neopíral vítr
Zardoušená? Umírání v koupelně?
Malá bílá holčička počítala na prstech (vteřiny. ).
Kachličky studily a bosé nohy jako by jí nepatřily
(-jsou tak maličké, nebo se mi to jen zdá. - pomyslela si)
Pak na chvilku usnula
Sedmikrásky
Nahá
skrz naše hlavy
šla, aby konečně viděla
kudy kvetou sedmikrásky
(konečně) nemyslím
Proč máš tak rád krajinu,
co neusychá deštěm
držíš mě za ruku
já cítím, že ještě
Kus kusů
Říct něco velkýho,
aby ztratil pravdu
a mohl věřit
v majáky z vesmíru
pomerančová
S vůní pomeranče na tváři
očima jsi probodával vítr
z rádia vytíkaly tóny,
ale já věděla,
On
Vím, kdo jsi
Opravdový svůdce
(Divoce máváš rukama,
když říkáš, že bys rád
Tečka
Dneska jsemvás viděla
oknem mapy světa
(když zaseklo se ve chvíli
nervového vzruchu)
*** cítím ***
Venku pršelo
a v kalužích se rozpouštěly
všechny Tvoje obrazy
Mizel obrys
Tichý bod
Nakonec to všechno skončí
Odletíš na křídlech racků
do země lásky
a duhových kuliček
Rozloučení
Mlč
a tiše poslouchej moje ruce
jaknezjištně
(a čistě přátelsky)
Večerní
Na ulici
Zatajil se dech
Jako by přestal proudit vzduch
Vnávalu drobných
Jen tak...
Země potažená medem,
která láká,
vábí.
Jen ochutnat,
Blahodárné účinky jara !
Pocítit dotyk padajícího listu
na zádech,
pozorovat řasy v zrcadle
vnímat jen chlad vycházející ,
Tobě
Byl si odhalen-
broučku pod podrážkou svojí matky,
sestro přítomného listu,
rozkoši na zápraží,
Nechutně
Černá slizká omítka
mi tiše spadla na hlavu
(a proč píšu v první osobě. Proboha. )
Zamyslet se. proč ne.
Výseč
A cinkala a cinkala a vlasy byly čím dál delší,
až zarostla sama do sebe.
A stíny na koberci se vrývaly pod kůži
a bylo jí jasné,
Okamžik
Skrz vysokou trávu
se na mě usmíváš,
vvyprávíš,co se Ti zdálo
a já přesně vím,
Je to všechno moc fajn!!!
Je to všechno moc fajn.
Dotyky nejsou prázdný
a slova splývaj po hladině
jako prvňáček v bazénu
Za pár let
Na stole ležel hrnek,
v něm troška
vystydlýho čaje
a tys přišel
Realita
Pavouček lezl po stěně
okolo díval se zasněně
Příšel pak chlap s mucholapkou
trvalo jen chvíli krátkou
Mona Lisa načerveno
Bez naděje
spokojeně
ve světě
z hladkých ohybů mouky
A co já ...
S nohama hluboko v zemi,
hledám dřívější odhodlání.
Naplnění se
někým,
Touha (?)
V tu chvíli to pro ni nebylo vůbec důležité. Vlastně si ani nebyla jistá , jestli to pro ni bylo důležité někdy dřív.
Pohled upírala na jeho otočená záda. Neviděla mu do tváře,ale věděla, že je skřivená pláčem.
Něco
Zvláštně, divně, jednoduše.
Citíš.
Co.
Ticho, kabát z čistoty,
Tolik krásy
Chtěla bych napsat
o té kráse,
co je všude kolem
Stačí jediným pohledem
Továrna na sny...
Světlo ve tmě skryté za žaluziemi rozumu
Tvoje ruka podaná z druhého břehu
(je tak daleko. )
Černá stoka místo bublajícího potůčku
Vzpomínka
Vysoko,
víš,než dokážeš pochopit
a taky v hloubce pod oceány rozumu,
pluje list na němž je psáno kostrbatě
Osud...
V tiché poezii mlčícího hrobu,
směješ se na mě skrz mříže,
prosíš o kousek čokolády,
a pokorně děkuješ.
Kdysi...
Spoutanej jako myšlenky,
který tě opustí po sezóně
a sladkej jako černej čaj,
řekl si mi sbohem
Nebráníš
Z povzdálí sleduju
rudou vlajku roztančených radostí,
jak prohýbá se pod náporem tvých úsměvů
a křičí,co slyšela v kýčovitým filmu z 60. let:
Tohle mi stačí...
Pokoj,
přes židli přehozený rifle
a kostkovaná košile,
co nosíš do práce,
S tebou...
Nakreslit obrázek starého cedru na zamlžené okno do budouctnosti
Zazpívat o tenkých zčernalých listech,co se nebojí snad ani lásky
Tančit na gramofonové desce z roku 1205 a broukat si neznámou melodii
. to bych chtěla
Možná...
Svázána pavučinou zapomnění,
stvořila jsem si v hlavě vlastní svět (mnohem krásnější),
plný bláznů a šťastných lásek,
s hráškově zelenou dušičkou
-Chtěl bys-
Sedíš u stolu a utápíš se v sebelítosti,
v televizi běží stupidní telenovela,
víš,že nemůžeš mít,co bys chtěl
a je ti blbě,
Černá jako mrtvá láska
Černá jako mrtvá láska
s pohřební písní v zádech
blížila se ke mě
šouravým krokem staré vědmy
Tisíc mil pod mořem...
Tisíc mil pod mořem-
kdesi hluboko v písku-
zahrabaná mezi tísici malých tvorečků
žijících si svůj spokojený život se žralokem-
Slza ve zkumavce...
Cítím se jak slza ve zkumavce,
sklání se nade mnou sympatický doktor v brýlích,
za ním ještě celý tým,
dumají nad tím co tam ta slza dělá,
Nedívej se na mě...
Kapky dopadají na okenní římsu
a odpadky jsou smáčené deštěm,
nedopalky cigaret konečně uhašeny,
nedívej se na mě prosím-ještě.
Nikdo neví...
Všichni mě vnímaj
jak malýho trpaslíka,
pochodujího vojáčka
v rytmu bubnů,
Chci byt jina!
Sem prazdna jako hrnek kafe
plnej nechutnyho logru,co se neda pit;
jako pozustatek po spalenych dusich,
co zemreli v boji o to,kdo bude na chvili normalni.