Poslední polibek

            Poslední polibek

„Svá ústa přimkni nyní na má,

dech lidský má mízu nebeskou,

tvou duši vysaji až do dna,

vždyť víš: Mrtví nenasytní jsou.“

                                                  H. Heine

Ospalý… byl tak strašně ospalý, že už ztěží udržel oči otevřené… za pravého poledne s nabroušenou kosou na poli, horkem třesoucí se vzduch a všude kolem dokola dokonale dozrálé žito a obilí jako zářící zlato. Na čele pod osmahlým slamákem se mu perlil pot a v dálce na nerovné cestě kolem nabílených božích muk v rozžhaveném povětří vířily v šíleném tanci tenké větrné víry…

Ve vesnici právě odbilo pravé poledne.

Jako nezvedené dítě samozřejmě pravidelně slýchával všechny ty pitomé pohádky o povětrných polednicích. Poletují po širokých polích nebo neobdělávaných lukách, když je jasné slunce vysoko na blankytně modré obloze. Ale jsou to jen plíživé přeludy, ohyzdné babizny pod potrhanými plachetkami. Nedokonalému lidskému zraku se zjevují podobně jako šeredné stíny stvořené z štiplavého prachu, slaného potu a úmorné únavy upracovaných ženců…

Znavený pohled mu padl na vzdálené větrné mlýny.

Měl sto chutí se jen tak natáhnout na slunnou stráň pod nějakou skleslou plánici a zaspat všechno to vražedné vedro. Lehne si tam do šerého stínu, pod ten uschlý stromek, který se nad ním konejšivě sklání, skoro jako starostlivá sestra nad nepohyblivým mrzákem v klášterním špitálu. Tenké větve se mu vlnily nad hlavou a ukazovaly směrem k nazlátlému obzoru, kde se rtuťovitě tetelil nějaký neurčitý černý tvar…

Nedokázal rozeznat, co to je.

Pokoušel se zaostřit rozpitý zrak na dlouhou silnici, která se postupně proplétala ospalým venkovem. Rovinatá krajina pokračovala přes řídce rozeseté vesnice a místy se svažovala k šumícímu toku klidné řeky. Nezřetelný tvor přicházel přímo k němu, přicházel pořád blíž a blíž…

Zaslechl tiché šustění zmačkaného hedvábí. Neuvědomoval si, jestli sní či bdí. Přízračná postava pableskovala jako drobná smítka prachu. Nezachytil ani její odvrácenou tvář, ani její sklopené oči, orámované dlouhými vláčnými řasami. V horkém vzduchu se znepokojivě vlnily jen její zcuchané bílé vlasy…

Musí ještě spát. Je to jen sen…

Němé zjevení stále ukazovalo přímo na sežehlou zem pod propletenými kořeny schlíplého stromku. Jako by se mu naléhavě pokoušelo naznačit cosi životně důležitého, jenomže nevědělo jak. Pak naráz zmizelo v oblaku zvířeného prachu.

Bylo to znamení.

Další den přišel na osamělé pole se spolehlivou lopatou a hned začal namáhavě kopat. Pamatoval si to místo úplně přesně, stačilo jen najít tu samou vyschlou plánici. Suchá hlína mu překvapivě nekladla téměř žádný větší odpor. Šlo to strašně snadno, skoro jako by tam už někdo dávno před ním kopal. Jen pár palců pod rozrytou zemí narazil na něco tvrdého a nepoddajného…

Zašlá, nazelenalá hrana, která patřila k nějaké mnohem větší věci. Začal ozlomvaz hrabat jako vzteklý krtek. Posléze se ukázalo, že je to velká dřevěná truhlice s těžkým, zrezivělým zámkem. Taková záhadná bedna v sobě musí mít něco moc cenného.

Zakopaný poklad.

Zaradoval se, že se jeho ojedinělý prorocký sen vskutku do posledního písmene splnil. Vytáhl na světlo tu velkou kovanou bednu. Dobrá víla se zřejmě rozhodla obdarovat ho pohádkovým bohatstvím, které určitě nestihne utratit ani za celý rok. Když nadšeně rozbíjel chatrný zámek, v dálce ve vesnici zrovna začalo odbíjet pravé poledne…

Protějšek půlnoci.

Nevšímal si rozbolavělých rukou, vlastních dlaní plných nevzhledných mozolů ani nepříjemného prachu, který mu utkvěl v přimhouřených očích. Rychle odkopl ztrouchnivělé víko. Zevnitř se ve vteřině vyvalila nepopsatelná sladkost, smíšená s nedýchatelnou ztuchlostí vší dlouho nehybné hmoty. Jenomže v té zakopané truhle nebyl žádný zlatý poklad.

Protože představovala náhradní rakev.

Kdysi se tu musel tajně odehrát nějaký odbytý pohřeb bez pozůstalých. Spočívalo v ní jen trpně zetlelé, katastrofálně zkostnatělé tělo nějaké hodně, opravdu hodně staré mrtvoly. Slepené cáry šatů lnuly k vyschlému masu jako sloupnutá kůže vysvlečeného hada. Useknutá hlava volně spočívala pod zkřivenýma nohama nešťastného nebožtíka. Spáleným pergamenem řídce potažená lebka se mu sarkasticky šklebila přímo do ohromeného obličeje tak, jak to umí jen a jen ladné, bílé křivky holé kosti tváří v tvář samotné smrtce…

Za ním dozníval zvuk zvonů.

Nemohl si nevšimnout, že obě tenounké ruce i nohy jsou několikrát zlámané a propadlé čelo holé lebky je přesně vprostřed proražené třemi železnými hřebíky. Nic dalšího už ale vnímat nemohl, protože ve chvíli, kdy umlkl poslední tón vzdáleného odbíjení, se ta věc pohnula a lenivě k němu vztáhla své plesnivé paže…

Vetchá víla vystupuje na povrch.

Pokoušela se vyštrachat ven z otevřené bedny a on ve vrcholné hrůze ustupoval pořád dál a dál, jenom aby se vzápětí mohl dát na zběsilý útěk. Zlovolná mrtvola se po něm bezhlavě sápala a kdyby ještě měla nějaké odpovídající rty, nenasytně by je našpulila v obscénní parodii toužebného polibku…

Vystrašený sedlák se neodvážil ani jednou ohlédnout, protože měl neodbytný pocit, že by viděl tu záhrobní nestvůru pleskavě plazit po vyprahlé zemi jako šeredný slepíš a trhavě hledat svou uťatou hlavu…

***

Vlahý, hvězdnatý večer jen pár hodin poté, co za tak pohnutých okolností ve svém omezeném životě zbaběle selhal při šokujícím setkání tváří v tvář s potvorným poslem ze záhrobí. Úpěnlivě se modlil k nekonečně milostivé panně Marii. Její posvátnou podobiznu měla nebožka matka odjakživa pečlivě pověšenou v čistě vybílené jizbě na zdi rovnou nad starou, proleželou postelí. Neproniknutelná panna vždy představovala blažený symbol nezpochybnitelného bezpečí a bezpodmínečného odpuštění všech sebehorších hříchů. Do myšlenek se mu ale místo laskavé velké světice s bělostně neposkvrněnou pletí a něžně narůžovělými jablíčkovými líčky vkrádala zcela jiná tvář…

… zrůdně znetvořená, nečistě zetlelá tvář… hnusná hnijící hlava, ze které začalo zvolna ztékat mrtvé maso i s šedivými vlasy…

Ten nádherně oblý obličej se mu ve vrcholné malevolenci začal rychle rozkládat přímo před očima. Svěží broskvová kůže najednou ošklivě znachověla, poupátkové tváře rázem vyschly a popraskaly jako spečená krusta zašlapaného páchnoucího bahna. Odhalily jeho nemocnému vnitřnímu zraku tvrdé hrany holých, zažloutlých kostí. Polypovitě pružné svaly a šlachy, lepkavé jako měkkýšovitá chapadla chcíplé chobotnice dlouhým pobytem v temném podzemí téměř alchymicky transmutovaly v jakýsi sirupovitě hustý hlen. A černý sliz plazivě skapával pryč z nevkusně obnažených kostí…

Cáry masa.

Delikátní vůni orosených růží rychle nahradil mdle mrtvolný puch. Ale stále voněla sladce. Veliké, vydulé oči bez bělma, skrz naskrz protkané spletitou sítí krvavých žilek zapadly hluboko, přehluboko do ohavné hlavy, která se postupně proměňovala v pouhopouhou vybělenou lebku. Nestydatě plné rty se zrůdně zúžily a ustoupily, pod nimi se prudce prodlužovaly až nenormálně dlouhé, vražedně zašpičatělé zuby. Proklouzávali mezi nimi tuční článkovaní červi, jako by si společně pochutnávali na žalostných zbytcích zamřelých vláken, která ještě zůstala z drtivého sevření leskle růžových dásní…

Mrtvá doširoka otevřela svá obrovská ústa, jako by ho chtěla opět políbit, ale místo horkého jazyka do jeho znečištěného krku pronikl z vlhkého vnitřku umrlčí lebky jen sulcovitý vodopád tlustě zakroucených  sinalých larev…

S odporem zatřásl hlavou a otevřel oči.

Měl před sebou stále ten poklidný pohled na uklidňující ikonu. Povýšená Panna s přesvatým pacholátkem lačně přisátým u odhalených ňader se samolibě usmívala. Jen někde v dálce hlasitě zaštěkal huňatý ovčácký pes a vzápětí mu odpovědělo táhlé bečení ztracené ovečky. Přestal se třást a šel se podívat, co se děje venku. Rozrazil nízké dveře, ale nikdo tam nestál. Možná se kolem potulují vyhladovělí vlci…

Šediví služebníci zelených lesních ďáblů.

V selské jizbě bylo všechno tak jako dřív, jen vlahý vítr trošku pootevřel malé okno. Rezolutně je přibouchl a uklidněn se natáhl na kanafasovou duchnu, štědře vycpanou měkkým husím peřím. Hranatý krucifix starostlivě ukryl pod naducaný polštář. Trvalo mu dlouho, než se konečně odvážil zavřít znavené oči…

Usnul u zapálené svíčky.

Jeho noční sny zůstaly zachycené v rozložité koruně mohutné staré lípy, která se kdysi dávno téměř zoufale zřítila na zchátralou střechu polorozpadlé stodoly. Za ty nekonečné roky, co její tlustý kmen a silné větve milostivě stíní zvadlou zem pod sebou, tam stačily rychle vyrůst a zase bídně zajít celé vegetativní generace křivého křoví, zeleného svízele, žahavých kopřiv a ladně plazivých svlašců, které postupně vytvořily zhola neproniknutelnou zeď. Ponurou rostlinou přehradu, kde krkolomně propletené trny oddělují jedno tajemné místo od zbytku celého světa…

Rodí se tam různé hrůzy.

Ukrývají se na místech, kde by je nikdo jiný ani ve snu nečekal. Jsou to jen lepé stíny, jen ševely poválených lučních trav… plazí se po jeho nehybném těle a jen lehce ho ovíjejí svými parazitickými úponky… slepý strach ho spolkne mnohem dřív, než vůbec kdy procitne…

Najednou se zničehonic probudil a nevěděl proč. Tenká svíčka ještě ani nestihla řádně dohořet, a on nemůže pokračovat v neklidném spánku. Těkal zalepenýma očima po všech temných koutech. Ale viděl, že v jeho jizbě není nic. Vůbec nic. Neschovává se tam nic mrtvého ani živého, žádná kouzelná krasavice nebo zkažená zrůda se železnými zuby…

Na jeho rozválené lůžko dopadal otevřeným oknem štíhlý stín mladého stromku, nápadně podobný stojící lidské postavě. Plané jabloně, hrušně i třešně mu přímo před očima pomstychtivě parodovaly vilně vzepjaté kostlivce. Mysteriózní měsíc dál vrhal temné stíny do svých bílých sadů…

Na rozevlátých větvích viselo velebné ticho, plodné ticho postupného zrání. Ovocné stromy byly právě v odkvětu a zvučné hlasy nočního ptactva zněly až podivně čistě a jasně, skoro jako by je něco dobře skrytého v košaté koruně staré lípy z nejasných důvodů jenom mistrně napodobovalo…

Nové sazenice, které uzrály v nesnesitelném letním horku budou brzo vděčně sklizeny, nebo opět pozřeny černou zemí. Poklidný rytmus pozemského života pokračoval v nekonečném kole samovolného vzniku, postupného růstu a následné smrti. Nikde se nic nepohnulo, v krátké trávě pod oknem nezašustila dokonce ani narezlá polní myš…

Padl zpátky na postel, ale kupodivu místo měkké pokrývky nahmátl něco krajně nepatřičného, jako by tam byly místo prachového peří škodolibě zašité samé tvrdé kameny -

Kříž byl pryč.

Musel spadnout pod postel. Tam, odkud v dětství vždycky vylézají šplhaví pavouci a jiná štětinatá strašidla. Vyvalilo se to ven jako skákavý šašek z pestře pomalované skříňky a on už nebyl vůbec zticha, ne. Zplna hrdla řval a řičel s očima vytřeštěnýma na vrch hlavy. Protože pod tím zdánlivě bezpečným lůžkem číhala lačná umrlčí hlava.

Hnusná hlava stejně shnilá a ohyzdná, jako když ji dávno v promlčené minulosti kdosi preventivně odsekl od svíjejícího se těla. V rozvalené hubě umanutě žmoulala ostrý kus kamene a on viděl, že se nemotorně pohybuje na nějakých pružných hadích ocáskách, nebo chundelatých chapadlech, snad nepoužitelných tepnách či dokonce svém vlastním oživlém mase…

Přikrčila se na něm jako křiklavý tropický krab.

Vyhladovělá lebka otevřela silné čelisti tak doširoka, až se jí málem samy od sebe vykloubily z opotřebovaných pantů. Klapla a skousla. Zahryzla se mu přímo do obnaženého krku a surovým tlakem naráz rozdrtila jeho křehký hrtan. Jakoby z velké dálky zaslechl její odporný, vítězoslavný vřískot a poslední věc, kterou kdy v životě viděl, bylo zetlelé bezhlavé tělo potácející se před příliš malým oknem, jak se divoce dobývá dovnitř…

Noc ještě zdaleka nekončila.

***

Na zastrčeném hnojišti u pobořených stájí, v jednom ze vzdálených selských dvorců hlasitě zakokrhal pyšný kohout s tučným masitým hřebínkem a ponurá obloha na východě se pozvolna začala barvit do růžova. S pomalým ústupem černé noci se začaly vracet samé jasné barvy: napřed lesní zelená, pak cihlově červená a nakonec blankytně modrá…

Mrtvá trpělivě počká, až odbije pravé poledne.

To krvavé ráno už byla v chudém stavení úplně sama. Ze sežraného sedláka skoro nic nezbylo, zůstala jí jenom holá kostra, která se už nikdy víc sama od sebe neobalí horkým, kouřícím masem. Výživná krev přešla do jejích vyprahlých žil. Byla nyní opět mladá a krásná, opět smrtelně nebezpečným tvorem vystavěným z rostoucího masa a ukradených kostí…

Zhmotněná hrůza.

Neuspokojitelná požíračka vláknitých svalů i slabých duší. Ležela bezvládně natažená na rozdrásaném lůžku mezi žalostnými zbytky husího peří a okousanými lidskými klouby. Sluneční světlo ji nepálilo a ona cítila, že její vyprahlá pleť pod vlivem životodárné krve pomalu vypíná a zaobluje všechny ostré hrany ošklivých kostí…

Poslouchala vlezlou píseň nesklizených klasů, které tiše ševelily všude kolem. Rovnou linii vzdáleného horizontu přerušovala jen čtverhranná věž vesnického kostela a tu či tam tančící větrné mlýny. Jejich neohrabaná křídla se pomalu otáčela vanem vzduchu. Venkovskou krajinu občas zvlnily malé listnaté lesíky, které laskavě poskytovaly svůj konejšivý stín každé dobré duši včetně dosud nesezdaných milenců, kteří jej používali zejména pro prchavé chvíle ničím nezaslouženého odpočinku na chladném loži z hebké lesní trávy…

Nad tím vším se klenulo vysoké modré nebe, jaké je k vidění jen a pouze za horkých letních dnů, přesně jako je ten dnešní. Sem tam vyčnívalo z šumícího pole podél klikaté cesty i kouzelně nesouladné dílko lidové zbožnosti: vyřezávaný dřevěný krucifix, obtočený zralými hlavicemi zlatého obilí…

Výhled od věčnosti.

Co jiného mohl navrátivší se umrlec s nevyčerpatelným apetitem spatřit v tam požehnaně plodné zemi?

Okolními polnostmi se náhle prohnal silnější větrný poryv. Hnal před sebou samé smetí, prázdné plevy a suché listy. Roztančil rozverné stromky a bezohledně pozohýbal nízké keře i sežehnutou trávu…

V dálce se vyhoupl divný prašný sloup. Krátkozrakému oku by možná mohl poněkud připomínat shrbenou ženskou postavu, zahalenou od hlavy až k patě ve zplihlém šedém rubáši. Když opouštěla jeho dům, odbíjelo pravé poledne. Čas k obědu. A ona má pořád tak hrozný hlad…