Pít či nepít

Nic se tu nestalo. Co by se tu tak asi mělo stát? Venku je ticho a nějaký počasí. Koho zajímá jaký? Vždycky tam nějaký je a bylo a bude. Stejně, jestli tam někdo z nás vyleze, tak jen na pět minut - za roh k Čongům pro další chlast a cigára; za moje prachy, že jo, proč taky vydělávat na sebe.

Nic se nemění ani uvnitř. Pět vychlastanejch mozků - ve dvou z nich občas převládá testosteron, ale většinou spíš alkohol. 

Noční hodiny pomalu pochodují kolem, už se spíš tak šourají, ve starých papučích, jejichž rytmus udává ty slavný vteřiny, a už se fakt dlouho nemluví. Jo, už pár těch nočních hodin je tu ticho a tak neni poznat, jestli tu náhodou někdo neomdlel nebo rovnou neexnul. Všichni čumíme na strop nebo na zeď nebo na podlahu, podle toho, jak je kdo z nás zkroucenej a podle toho, co má před xichtem. 

Někdy mi to připadá, že jsme všichni kočky, protože kočky chrápou asi šestnáct hodin denně a jen těch osm hodin žijou. To je fakt jako my, jen místo spánku máme nějaký takový to jakoby chlastový prázdno; všichni těch šestnáct hodin denně čumíme na strop nebo na zeď nebo na podlahu, podle toho, jak je kdo z nás zkroucenej a podle toho, co má před xichtem. A vždycky to začíná tak, že se slezem s tím, že si tentokrát budem děsně povídat a vůbec se tak obecně bavit, ale všichni víme, že to nakonec dopadne takhle, že se ta blbost, co se jí říká zábava, všem zhnusí, že se všichni vrátí ke svým zachmuřeným myšlenkám, kterých je hrozně, hrozně moc a který jsou tak strašně sužující a ze kterých nepomůže žádná zkurvená zábava. Ze kterých pomůže jen chlast.

Nu tak si teda povídáme dál, jen už u toho nepředstíráme úsměvy, bavíme se o jinejch věcech, až se ta debata úplně vytratí a každej z nás si užívá, že konečně zase jednou nemusíme myslet, a tak svorně čumíme na strop nebo na zeď nebo na podlahu, podle toho, jak je kdo z nás zkroucenej a podle toho, co má před xichtem.

Někdo topí svoje myšlenky. To je třeba Šimon. Letos ho rodiče vyhodili z domova, nevim už proč, umřela mu babička, se kterou si jako s jedinou z celý tý svý vykurvený rodiny měl co říct, kterou zajímal a která se o něj starala, taky se mu zabila holka, co spolu byli tři roky a on ji strašně miloval; nebo to teda tak aspoň řiká, páč přece nikdo neví, jestli už lásku vůbec někdy poznal, protože láska přece nenosí menovku jak prodavačky v Mekáči. A taky ho vyhodili ze školy, nebo možná má jen podmínku, to už nevim. Šimon pije Ferneta.

Někdo jinej chlastá, aby byl jakože hustej a vůbec o tom nepřemejšlí, jako třeba Robert - věk sedmnáct, IQ sedm. Vždycky se sem nějak vsere, nikdo nikdy neví, kde se tu vzal a proč tu je. A tenhleten Robert je prachatej jak svině, úspěšnej úplně ve všem kromě školy, což je mu, hádám, pěkně u prdele, má pořád pocit, že nás musí vést a že jsou na něj všichni zvědaví. Ten právě drží v ruce panáka od absintha a myslim, že kdyby moh mluvit, tak se hezky pochlubí, kolikátej je to jeho dnešní panák a jak to vůbec necejtí a tak dál, a zase by nám cpal svoje rekordy s třiadvaceti pivama a tyhle píčoviny, co nikoho nezajímaj.

No a taky se tu najde někdo, kdo chce jen pokud možno neprůhledně zalít svou minulost, protože ho prostě různě fakt brutálně šikanovali a takový sračky, do toho se nechci moc zaplejtat, no prostě mluvim o Ance a Týně, který jsou strašně pěkný a každá je jiná, ale hrozně k sobě sedí. Anka je jak z klipu od Moravanky, jen ten kroj jí chybí - blondýnka s takovýma těma strašně modrýma očima. A tahleta Anka je z chudý rodiny, co má v genech špeky, ale Anka je hubeňoučká, protože furt nemá co žrát. Naproti ní Týna je taková ta hrozně tvrdá holka, přišla od punku, má černý vlasy s modrym pruhem, černý nehty a černý všechno. Je taky strašně pěkná a proto ji asi za poslední dva roky postupně přeřízli na ulici tři úplně cizí chlapi. Anka pije rum a Týna zelenou.

Nechce se mi o tom moc začínat, ale abych to jako doříkala, tak je tu taky ta věc o zatopený jeskyni. Že jako když má člověk v sobě prázdno, tak ho musí hezky zalejt. A to teda nemluvim o žaludku ani o mozku, ale o srdci, kde nic nemám, přestože pro mě snad neni nic důležitějšího než city. Ono to zní banálně, ale jsem prostě taková, že by mě ani vývrtka v oku nebolela víc než samota, než absence blízkých kamarádů a absence mýho Karlose. Rifka pije všechno.

O 7 200 papučí později

Přicházím nějak k sobě, že už bych se snad i mohla hejbat. Šimon je ještě o něco střízlivější než já; dneska odpad' fakt brzo, tak už stihnul vystřízlivět. 

Seděl na zemi proti mně, opřenej o stěnu, a díval se na mě. "Žiješ brouku?"

Chtěla jsem říct "Asi jo." Ale nevim, co ze mě vypadlo ve skutečnosti. "Mám zajít?" řikám mu, nebo si to aspoň myslim, "to asi nedám, vole. Kolik je?"

"Čtvrt na sedum. Já klidně zajdu. Máš ještě prachy?"

Chvíli jsem šátrala rukou po podlaze vedle svý postele, až jsem našla peněženku. A zároveň jsem teda spadla na zem, jestli vás to zajímá. Hodila jsem po Šimonovi pětikilo. Dopadlo asi pět centimetrů ode mě, tak si pro něj přivrávoral sám. Vypotácel se ze dvěří.

Tak zase nastalo ticho a já zjistila, že zase nemám v hlavě úplný prázdno a že se mi vrací schopnost přemýšlet. Natáhla jsem ruku k Robertovi. Flákla jsem ho přes xicht, jen tak, protože ho nenávidím, a pak jsem mu vzala flašku se zbytkem absinthu. Vzbudil se a vypadal, že je celkem v pohodě. Vychlastala jsem mu zbytek flašky. "Co děláš, ty krávo!" Zařval na mě tak, jak to umí jen on.

"Spíš - nepiješ. Tudíž piju já."

"To je moje ty děvko!"

"Stejně jsem to všechno platila já." Přestože je tenhle kokot z bohatý rodiny, kde si z něj fakt rozmazlili prvotřídního spratka, vždycky všechno platim já.

"Kurvy na tohle maj, ne?"

"Zbohatlický spratci by na to měli mít taky a měli by třeba za šlapky taky někdy něco zatáhnout. Propíjíte moje tělo, čuráci nevděčný."

Ještě něco říkal. Už jsem mu nevěnovala pozornost. Místo toho jsem se natáhla po Ančině poloprázdný flašce rumu. Bez rozmejšlení jsem do sebe tu hnusnou instantní lobotomii obrátila. Bylo mi z toho strašně na blití, ale aťsi. Jen zas na pár hodin nechci vidět, slyšet, myslet ani cítit. Asi bych mohla říct dobrou noc nebo tak něco, ale